Učitelé nemusejí žákům ve školách vykládat nějaké dogmatické pravdy o médiích, nebo je učit historická data. Stačí je nechat o médiích diskutovat a pochybovat. Důležitá je také praxe. „Ať si to zkusí. Žákům můžete tisíckrát povídat o tom, že Wikipedie nemusí být zrovna bezpečný zdroj, stačí ale nechat žáky jednou vytvořit heslo, u toho poznají, jak je to snadné a těžké zároveň, jak snadno tam může vzniknout nepřesnost,“ říká v rozhovoru Radim Wolák z katedry mediálních studií Fakulty sociálních věd UK v Praze. Ve škole by se žáci měli dozvědět i o dezinformačních webech, které záměrně šíří nepravdy. Učitelé ale naráží na chybějící materiály a školení.
Praha – O médiích by se žáci a studenti měli ve školách učit už více než deset let. Zatímco audit národní bezpečnosti doporučuje i kvůli rozvoji sociálních sítí a dezinformačních webů mediální výchovu na školách posilovat, mluvčí prezidenta Jiří Ovčáček tuto snahu na Twitteru shazuje: „Je třeba pohlídat, aby žáci přemýšleli ideově a v duchu naší současnosti.“
„Rozhodně nejde říct dětem: tohle čtěte a tohle ne. Měli bychom je upozornit, že každý obsah vzniká z nějakého důvodu, a co by za tím mohlo být. Ony samy si rozhodnou, co si vyberou,“ ujišťuje v rozhovoru Radim Wolák, z katedry mediálních studií Fakulty sociálních věd UK v Praze.
Co podle vás studenti vědí o médiích?
Vědí toho hodně. Jen se v tom občas nemohou vyznat. Učitel by je měl vlastně jen navést k tomu, aby si věci pojmenovali sami. Proto jsou obavy některých učitelů, že toho o médiích vědí méně než jejich žáci, zbytečné. Stačí si s nimi o médiích povídat, nechat je projevit jejich dotazy, pochybnosti, úvahy, většinou situaci trefně pojmenují.
Je mediální výchova na českých základních školách dostatečná?
Dnešní život je natolik prostoupen médii, že je nezbytné začít děti připravovat, aby ze soužití s nimi měly co nejméně škod a co nejvíce užitku. Přemýšlet o tom, co nám média dávají a co berou. Učit se je využívat. Rozumět jim. Někde se to daří lépe a někde hůře.
Proč?
Důvodů je více. Chybí kvalitní metodiky, učitelé nemají dostatečnou podporu, prostředí se rychle mění. Je potěšitelné, že se téma medií dostalo do výuky, je ale samozřejmě stále co vylepšovat.
OECD bude v rámci globálních kompetencí testovat, jak si studenti umějí poradit s takzvanými fake news, Česko se ale testů nezúčastní. Není to podle vás škoda?
Téma je nyní hodně aktuální a je potěšitelné, že se u nás začínají objevovat projekty, které pomáhají školám tuto oblast pojmenovat a uchopit. Studenti a žáci po tom často volají sami.
Jak volají?
Třeba studenti Masarykovy univerzity v Brně vymysleli projekt Zvolsi.info. Vytvořili jakýsi návod, jak poznat dezinformace, s kterým objíždějí střední školy i své vrstevníky. Školy si je samy zvou, je to takový projekt studenti pro studenty.
Měli by se studenti učit přímo o dezinformačních webech?
Ano, mělo by to být součástí mediální výchovy. Určitě neexistují žádné seznamy ani metodiky na to, jak poznat dezinformační weby. Vyvíjí se to rychleji, než situace na školách, takže forma záleží čistě na učiteli. Jde o to, aby studenti přemýšleli o tom, co konzumují.
Jak mediální výchova ve školách nejčastěji probíhá?
Každá škola si může zvolit formu, která ji bude vyhovovat. Protože je mediální výchova vymezena jako téma průřezové, měla by se prolínat jednotlivými vzdělávacími oblastmi, stát se jejich přirozenou součástí. Učitel češtiny pak hovoří o jazyce v médiích, dějepisec o dějinách médií a roli médií v dějinách, zeměpisec třeba o tom, jak nám média prezentují svět kolem nás.
Může to být i samostatný předmět?
Pokud má škola prostor a učitele, tak ano. Porozumění médiím jde rozvíjet i formou projektů a besed.
Mají školy studenty učit spíše kriticky analyzovat média nebo to, jak je tvořit? Řada škol mi odpovídala, že mediální výchovu řeší tím, že mají školní časopis nebo nechají studenty zpracovat reportáž…
Zdá se, že nejlépe je oba přístupy spojit. Zkusit si vytvořit článek, pak si o něm promluvit, podívat se na to, jak jej vytvořil profesionál, zhodnotit. Žákům můžete tisíckrát povídat o tom, že Wikipedie nemusí být zrovna bezpečný zdroj, stačí ale nechat žáky jednou vytvořit heslo, u toho poznají, jak je to snadné a těžké zároveň, jak snadno tam může vzniknout nepřesnost, teprve potom to začnou lépe vnímat.
Jak je to u středních škol?
U nás je mediální výchova na středních školách zakotvena zejména v gymnaziálním vzdělávání, ale je mnoho středních odborných škol, které vědí, že pokud chtějí své svěřence dobře připravit do života, musí vzít mediální problematiku v potaz. Mediální výchova se tak hodně rozvíjí zejména na obchodních školách.
Mají učitelé k dispozici dost materiálů, ze kterých mohou vycházet?
V době, kdy se téma začalo zavádět, vzniklo u nás mnoho zajímavých podpůrných materiálů. S tím, jak se proměňuje mediální prostředí, je potřeba tyto materiály obnovovat, některé rychle zastarávají. Ačkoli hlavní otázky zůstávají, je třeba se posouvat dál. První materiály vznikaly v době, kdy ještě neexistovalo slovo Facebook.
Hlásí se učitelé o pomoc?
Učitelé hlavně potřebují získat jistotu, kudy s mají vydat. Mnohdy je jim v různých učebnicích předkládáno, že by měli v rámci mediální výchovy zkoušet data a různé údaje, to mne osobně děsí. Myslím, že mediální výchova nemá nutit děti biflovat se data o médiích, ale rozvíjet v nich touhu přemýšlet o tom, co média jsou, kde se vzala, co nám dávají, co nám mohou dávat. Vnímat je. Mít z nich radost. Nepodléhat jim. Hlavně vědět, co od nich mohou čekat a co ne.
Mělo by se ministerstvo školství na mediální výchovu více zaměřit? Dnes nijak nezjišťuje, jak se na školách učí, a ty mají hodně volnou ruku…
Testování mediální gramotnosti je velmi těžké a ještě těžší je testování kvality výuky. Obávám se, že by to vedlo k většímu odklonu mediální výchovy od rozvíjení otázek k předkládání odpovědí.
Autor: Markéta Hronová pro web Aktuálně.cz. Text publikujeme se souhlasem autorky.
