Vlastimil Vondruška a literatura postfaktu

Vlastimil Vondruška patří ke známým autorům historické beletrie, pouští se ale i na pole novinářské. A protože jeho texty budí dojem nepodloženosti, zaměřil jsem se na ně podrobněji.

Postfaktický historik Vlastimil Vondruška

Vlastimil Vondruška patří k nejprodávanějším současným autorům historické beletrie, zejména jejího poddruhu historických detektivek. Jeho knih se prodalo již více než milión a autor je velmi populární i mimo literaturu. Sám se označuje za historika a také je jako historik, případně „(vele)úspěšný spisovatel“ vzýván na webu „Parlamentní listy“ (tam se ovšem za odborníka může bohužel prohlásit opravdu každý, jak ukazují smutné příklady Martina Kollera či Ladislava Kašuky). Právě na Parlamentních listech také Vondruška publikuje nejčastěji, platformu mu ale poskytují rovněž Novinky a MF Dnes. Protože jeho texty budily dojem nepodloženosti, zaměřil jsem se na některé z nich namátkově podrobněji. S Vondruškovými novinářskými aktivitami je však nedílně spjata i jeho činnost spisovatelská, nejprve tedy k ní.

Vlastimil Vondruška jako beletrista a historik

Oficiální recenze na Vondruškovu publikační činnost se na internetu dá dohledat pouze jednou (nemáme-li na mysli reklamní pajány). Není divu, protože recenzenti beletrie se triviální literaturou nezabývají¹ a skutečným historikům pan Vondruška už více méně nestojí za zmínku.

Vlastimil Vondruška už od devadesátých let vydává i popularizační knihy o historii, ty ovšem nesplňují nároky na historickou literaturu, a to dokonce ani na její populární verzi. Historik a archivář Petr Kreuz v Listech filologických (CXX, 1997, 3-4 pp. 352-359) napsal v recenzi Vondruškovy knihy „Katovny a mučírny“, že publikace „je zatížena dlouhou řadou závažných nepřesností, nepochopitelných omylů a diskutabilních či zjednodušujících tvrzení a neuspokojí tak plně ani náročnějšího laického čtenáře“. Autor recenze se konkrétněji zmiňuje o „katastrofálně nízké úrovni Vondruškovy – zcela ojedinělé – práce s dobovými písemnými prameny“ a také uvedl, že Vondruška práci kompiloval z omezeného počtu zastaralých pramenů. (O to smutnější je, že Vondruškovy kompiláty jsou dokonce citovány v bakalářských (zde), ba i diplomových pracích (zde a zde).

V této souvislosti je také poučná diskuse na facebookovém profilu Petra Kreuze, která proběhla v lednu 2016 (další informace tamtéž). Petr Kreuz zde 13. ledna 2016 mimo jiné píše:

Na Kreuzův post zde reaguje 16. ledna zástupce ombudsmanky Stanislav Křeček a Petr Kreuz o den později odpovídá:

O literárních kvalitách Vondruškových beletristických knih je možné dočíst se v diplomové práci Kláry Bláhové „Schémata a stereotypy v současné české próze historického typu“ z roku 2008, v níž diplomandka jeho publikace zařazuje do žánru populární dobrodružné literatury. Vondruškovy texty charakterizuje takto: „V různých obměnách se ve fabuli objevují stále stejné scény, např. souboje s přesilou, vyváznutí z kritické situace pomocí chytrosti nebo lsti, útěky, záchrany bližních apod. Vedle toho se v těchto Vondruškových románech setkáváme, podobně jako v jiných žánrech populární literatury, s modelovým pojetím postav a s lineární, nekomplikovanou kompozicí. I po jazykové stránce je vyprávění srozumitelné a přístupné, autor se někdy nevyhne jistému patosu ani některým jazykovým šablonám a klišé.“²

Vlastimil Vondruška je také (za Husitskou epopej) nositelem ceny Unie českých spisovatelů za rok 2016. Řadí se tedy mezi laureáty, jako jsou Karel Sýs, Miroslav Florian, Lenka Procházková, Čestmír Císař, Petr Žantovský, Zdeněk Troška, Karel Srp či Ivan David.

Vlastimil Vondruška jako žurnalista

V textu „Úspěšný spisovatel Vondruška: Naši předkové prolévali krev. Máme povinnost bránit naši zemi, jazyk a tradice“ (Parlamentní listy, 25. 5. 2016) je řeč o deviantním umění, které je oceňováno. To je už silně zavání po „entartete Kunst“…

V textu „Poslankyně byla v Německu a o kriminalitě uprchlíků neslyšela“ (Parlamentní listy, 12. 6. 2016) autor píše: „Když cestovali vyslanci Basilejského koncilu do Prahy, aby jednali s husity o podmínkách smíru, jejich průvodcem byl Oldřich z Rožmberka. Delegace cestovala z jihu a on ji chytře vedl oklikou kolem Tábora po svých panstvích a panstvích jiných katolíků, aby delegaci přesvědčil o upřímné a nehynoucí lásce českého lidu ke katolické víře. Vesničané skutečně jásali, nechávali se žehnat a dojatě líbali kardinálům ruce. Rožmberkovi se záměr povedl, delegace jednala v Praze mimořádně povýšeně, protože ‚hovorem s běžnými občany‘ si ověřila, že kališnictví u nás v podstatě ztratilo oporu. Preláti se pak moc divili, když je utrakvisti hnali pryč ze země.“ Pravdivé na tom není snad nic, historik by měl vědět, že basilejští legáti zásadně cestovali přes Cheb a na Rožmberkovo území cestou do Prahy nevstoupili (odborník by věděl, že se má podívat třeba sem). Nevím také o tom, že by legáty někdo vyháněl – naopak si pochvalovali, jak vstřícně se k nim Češi chovali.

V příspěvku „Rusko je dnes satan, ukřižují každého, kdo na něj neplive“ (Parlamentní listy, 19. 6. 2016) překrucuje Vondruška historii, aby potvrdila předem stanovenou tezi, jaký je Rusko utiskovaný chudák a jak Němci vždy bojovali proti Slovanům. Například při trojím dělení Polska si svůj kus ukrojilo i Rusko – a Poláci by mohli vyprávět, jaké mají zkušenosti s bratry Slovany (mimochodem to bylo přibližně ve stejné době, kdy Rusové vybojovali na Turcích „věčně ruský“ Krym).

V tomtéž textu použil Vondruška podvržený Bismarckův citát o Rusku a Ukrajině, známý zejména ruských pramenů³. O tomto podvrhu psal server Manipulátoři už dříve. Autor převzetím falešného citátu jen potvrzuje výše uvedené hodnocení historika a archiváře Petra Kreuze o Vondruškově mizerné práci s prameny, a přiřazuje se tak k dalším „odborníkům“, jako jsou Miroslav Ransdorf, Břetislav Olšer či Dr. h. c. prof. Ing. Milan Šikula, DrSc. Kdo jiný než právě historik by už ale měl umět zacházet s prameny?

Vondruška dále píše: „S Ruskem udržovali němečtí panovníci živé diplomatické kontakty, ale žárlivě střežili, aby jim na východě nevyrostl silný protivník. A neustále se snažili posilovat svůj vliv. Petr I. Veliký je skutečně naštval, když si na Švédsku vybojoval přístup k Baltskému moři, začal budovat silnou flotilu a podporoval zahraniční obchod (na úkor německé Hansy).

Přítrž se tomu podařilo udělat kolem poloviny 18. století, kdy se na ruském trůně usadili carové, kteří pocházeli z vlivných německých šlechtických rodů (mezi ně patřila i Kateřina Veliká). Od té doby kráčela pruská a ruská politika ruku v ruce a dělala zbytku střední Evropy jenom vrásky na čele a škody na životech a majetku.“

Je nesmysl hovořit o německých panovnících a o Německu jako celku. Do roku 1871 žádné jednotné Německo neexistovalo a jednotlivé německé státy často bojovaly proti sobě.

Těžko také mohlo vládce německých států „naštvat“, že si Rusko za Petra I. během Velké severní války vybojovalo přístup k Baltu, když spolu s ním proti Švédsku bojovalo například právě Prusko a Sasko. Rusové získali Livonsko a Estonsko a až pak se vytvořila pod vedením Anglie aliance proti Rusku, když se Rusko obrátilo proti Polsku a když sílil jeho vliv. Na následném rozmachu Pruska tak vedle porážky Švédů mělo podíl i oslabení Polsko-litevské unie Ruskem.

Dále autor píše: „V letech 1757 až 1762 se díky příbuznosti ruských carů s německými panovníky zapojila ruská vojska do sedmileté války.“ To je opět nesmysl. Válku vedla Alžběta Petrovna (bez pokrevního příbuzenství v německojazyčných zemích), dcera Petra I., až do své smrti 5. 1. 1762. (Boj s Pruskem Rusko ostatně zahájilo jako rakouský spojenec s cílem Prusko si rozdělit.) Po Alžbětě Petrovně půl roku vládl její synovec Petr III. (po otci z rodu Schleswig-Holstein-Gottorf, což nebyl právě vlivný německý rod), vnuk Petra I. a obdivovatel Pruska. Spojenectví s Pruskem navázal až on.

Vondruška dále tvrdí, že se Německo a Rusko staly ve 20. století „nesmiřitelnými nepřáteli“. To ale není (celá) pravda – v r. 1922 uzavřelo Německo se SSSR Rapallskou smlouvu, která zahrnovala nejen mírové soužití, ale i vojenskou spolupráci (cvičiště pro tanky, polygon pro testování otravných látek). Díky tomu mohlo Německo obcházet omezení z Versailleské smlouvy, což se po roce 1933 velmi hodilo, i když smlouva už byla ukončena. Další smlouva, o přátelství, byla uzavřena v roce 1926. Dne 24. dubna 1939 byl uzavřen pakt Hitler-Stalin.

(Upravený článek je i s podvrženým citátem součástí kapitoly Model Majdan v nejnovější Vondruškově knize Breviář pozitivní anarchie.)

V článku „Odchod Británie je symbolem vzpoury proti aroganci moci, přerozdělování a hlouposti“ (Parlamentní listy 3. 7. 2016) píše: „Velká Británie musela po vstupu do Evropské unie v podstatě zlikvidovat své rybářství, vybít milióny kusů dobytka, podle kvót musely být vykáceny statisíce (možná dokonce miliony) ovocných stromů, téměř zlikvidován byl cukrovarnický průmysl (do té doby největší na světě), a to vše jen proto, aby se podpořilo zemědělství na kontinentě (rozumějme – francouzské!).“ Jak je pro Vondruškovu práci s prameny typické, neuvádí, že informace okopíroval z dřívějšího článku, který Benjaminu Kurasovi vyšel 22. 6. 2016 v Reflexu. Vondruška od Kurase převzal i nepravdivé tvrzení o vybití miliónů kusů dobytka způsobeném vstupem Británie do EU. Důvodem bylo onemocnění BSE.

V textu dále stojí: „Odchod Británie je symbolem vzpoury proti aroganci moci, přerozdělování a hlouposti. Následovat budou další země, tvrdí historik Vondruška ‚Na konci 18. století byly britské kolonie v severní Americe vůči mateřské Anglii ve stejném područí jako dnešní Velká Británie vůči Bruselu,‘ říká Vlastimil Vondruška. ‚Pokud si přečteme slavnou Deklaraci nezávislosti, kterou v roce 1776 přijalo třináct kolonií, podobnost s brexitem vidíme na první pohled.

Deklarace nezávislosti není dokumentem, který by definoval občanská práva (těmi se zabývá až pozdější Ústava Spojených států). Jde o politický pamflet, který obviňuje krále Jiřího III. a celý anglický lid ze zvůle, kterou páchají na amerických kolonistech. Mnohé z toho, co se zde uvádí, jako třeba arogance, nezájem o problémy kolonistů, hospodářská nevýhodnost soužití, snaha o likvidaci práv kolonistů, to vše jsou ideje, které v obráceném gardu zní vůči Bruselu. Nejspíše proto, že vládnoucí elity se nemění, a je jedno, zda jde o krále nebo předsedu Evropské komise, oba jsou z boží milosti panovníky neomylnými. Král Jiří III. tehdy soptil stejně nevybíravě jako Jean-Claude Juncker. A ani on prý tehdy nebyl úplně střízlivý.

Britské kolonie povstaly a v Anglii se vedly rozhořčené úvahy o tom, jak hanební severoameričtí kolonisté jsou, jak si neváží toho, co pro ně mateřská země udělala, jak na svou nadutost doplatí, protože jejich hospodářství zkrachuje, nastane rozvrat a kdo ví, zda se pokorně nebudou chtít vrátit do svazku s britskou korunou. Znáte to, politická hloupost kvete v každé době.‘ “

Vlastimil Vondruška zde opět spoléhá na to, že čtenáři nebudou ochotni si jeho tvrzení ověřovat a budou je mít za bernou minci. Jako v mnoha jiných případech jeho historické analogie se současností kulhají na obě nohy.

Bylo by proto dobře zeptat se pana Vondrušky, zda EU (následující text volně upraven podle překladu Deklarace nezávislosti) například:

• opětovně rozpouštěla zákonodárné sbory v Británii
• odmítala schválit zákony umožňující přistěhovalectví cizinců
• vytvořila závislost soudců pouze na své vůli, pokud jde o držení jejich úřadů, výši a výplatu jejich platů.
• udržovala v Británii v době míru stálá vojska bez souhlasu její legislativy
• učinila vojenskou moc nezávislou na občanské moci a jí nadřazenou
• ubytovala v Británii velké útvary ozbrojeného vojska
• přerušila britský obchod se všemi částmi světa
• odvážela Brity za moře, aby byli souzeni za domnělé trestné činy
• potlačovala britské zákonodárství a prohlašovala, že pouze ona sama má zákonodárnou pravomoc v jakýchkoliv případech
• vedla proti Británii válku
• plenila britská moře, pustošila britské břehy, vypalovala britská města a ničila životy jejího lidu
• dopravovala velké armády cizích žoldnéřů, aby dokončila dílo smrti, pustošení a násilí.

V příspěvku „Jednou budem dál aneb jen víru mít“ z MF DNES ze 14. 1. 2017, ve kterém autor bilancuje dobu od převratu, píše“ „Zaměstnavatel … nemůže určovat mzdy, protože o tom rozhoduje marxistické ministerstvo a odbory.“ Pominu jazykový „vtip“ založený na jméně (nejubožejší druh „argumentu“), důležitější je, jak Vondruška překrucuje fakta. Minimální mzda existuje například i v USA, Austrálii, na Novém Zélandě, ba i v Rusku (tam mimochodem čtyřikrát nižší než u nás). Odbory autorovi vadí, protože sjednávají kolektivní smlouvy. Ani to není žádná novinka z EU, institucionální zastoupení zaměstnanců v podnicích zavedl už Otto von Bismarck (ale o tomto pánovi autor raději šíří bláboly). Za feudalismu to zajisté fungovalo jinak.

Dále se v textu uvádí, že „zaměstnavatel nemůže ani rozhodovat, s kterými zeměmi bude obchodovat, protože tu máme protiruské sankce (Putin je hanebný) stejně jako pravdoláskařské moralizující výzvy vůči Číně kvůli Tibetu.“ To je další zkreslení, sankce proti Rusku byly vyhlášeny kvůli anexi Krymu a demonstranti proti čínskému prezidentovi nevyzývali k omezení obchodu s Čínou, nýbrž protestovali proti servilitě vůči Číně, se kterou náš stát tak jako tak obchoduje (autor tedy měl patrně na mysli tzv. čínské investice, přesněji ovšem akvizice).

Autor dále píše „Ani rodiče už nemohou vychovávat děti dle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Potomky nesmějí trestat ani jim nařizovat, aby nedošli psychické újmy. A soudy rozhodují o tom, kterého z rodičů mají mít děti rády.“ Opět jde o překrucování reality, mohl by pan Vondruška uvést, kdo zakazuje děti trestat nebo jim něco nařizovat? A soudy rozhodují o dětech pouze tehdy, když se po rozvodu nejsou schopni domluvit jeho rodiče. To pan spisovatel neví?

Další falešným tvrzením je „Dnes jsme zavedli povinné hodiny evropskounijní ideologie, ať už vypadají jakkoliv, třeba jako základy islámu.“ Opět nedoložená dojmologie, tato část vypadá spíše, jako kdyby ji napsal někdo z Institutu Václava Klause.

Autor v textu rovněž píše: „Opět se podporují prorežimní umělci, dnes maskovaní třeba jako alternativní kultura. Na představení či filmy mnohých z nich sice skoro nikdo nechodí, jejich díla se nečtou, ale stát je živí štědrými granty. … Dnes stačí tvořit proevropsky a antidiskriminačně. Umění není to, co se líbí prostému a prý nevzdělanému lidu, protože to jsou přece zhusta díla populistická, xenofobní či červenoknihovní, zatímco umění musí být korektní, musí v něm rezonovat závažné problémy naší doby, samozřejmě z ideologicky správného pohledu. Souhrnem tedy to, co poklonkuje režimu a líbí se úzké vrstvě vyvolených.“ Jako obvykle jde o hospodskou dojmologii bez uvedení jakýchkoli důkazů. Autor ale patrně zmínkou o červenoknihovních dílech bojuje ve vlastní věci. Které to jsou ty proevropské, antidiskriminační filmy, divadelní představení, sochy atd.? Odpověď neposkytují ani stránky Ministerstva kultury zde a zde, ani Státního fondu kinematografie (podpory za roky 2010 – 2015, včetně Babovřesk!). Autor ještě dodává: „Vrátil jsem proto vstupenky do divadla na představení, v němž měli vystupovat aktéři demonstrací za korektnost.“ Bylo zajímavé se dovědět, které že demonstrace za korektnost má autor na mysli. Pokud ovšem jsou pro něj mimoumělecké záležitosti rozhodující pro vnímání uměleckého výkonu nebo díla, bylo by tedy analogicky stejně oprávněné ptát se například po minulosti Vlastimila Vondrušky.

V nejnovějším příspěvku „Kladivo na dezinformátory“ z MF Dnes z 11. 2. 2017 se Vondruška snaží, jak je jeho zvykem, vytvořit uměle paralelu mezi historií a současností. Jde tu o Centrum proti terorismu a hybridním hrozbám, které autor srovnává nikoli už jen cenzurou, ale přímo s inkvizicí, když mimo jiné tvrdí: „Podle evropských ideologů není důležité, jaké škody mohou evropské populaci a jejím potomkům události posledních měsíců přinést, podstatné je prý vysvětlovat je v duchu bruselských doktrín.

A kdo to nedělá, ten šíří lživé zprávy. Nesoudí se realita, ale to, zda lidé hlásají vládní ideologii. Podle inkvizice se kacíř upsal ďáblovi, dnes se nekorektní zástupy upsaly Putinovi. Žádný inkvizitor, úředník ani nikdo z nás, ať již komentáře píšeme či čteme (případně spíláme jejich autorům) nemůžeme vědět, zda máme pravdu.“

Zda pisatel bezostyšně využívá Čapkovou polemickou figuru „ulixes“ ( Její podstatou je uhnout na od tématu a mluvit o něčem jiném, než o čem se vede spor. Pozn. red) . Je až s podivem, jak autorovi vadí, že CTHH některá tvrzení může označit jako lživá. Není též jasné, jak dospěl k dojmu, že se má něco vysvětlovat podle bruselských doktrín. Pravda snad není doktrína, lež je lež, nikoli Vondruškou tak velebená nekorektnost, bez ohledu na to, čeho se týká. A vždy budou existovat tvrzení, u kterých lze dokazovat, zda jsou, nebo nejsou pravdivá (jako když někdo lže o Deklaraci nezávislosti, Bismarckovi, ruské historii atd.). Autor si nakonec sám protiřečí a argumentačně se dostává do kruhu, protože zpochybnění toho, zda máme pravdu, lze vztáhnout i na výše uvedený text.

Nejnovější článek Vlastimila Vondrušky vykazuje nápadné podobnosti s příspěvkem na ruském webu Ekonomika segodňa z 19. 5. 2016, kde (kupodivu rovněž vystudovaný historik Eduard Popov, takto navíc zástupce tzv. Doněcké lidové republiky) označuje nejznámějšího českého antisemitu A. B. Bartoše za historika, píšícího o „osudu Židů v předválečné éře“. Obdobně jako ve Vondruškově textu je i zde řeč o honu na čarodějnice, protože „všichni kdo vystupují proti USA za zájmy své země, jsou automaticky zařazováni do kategorie ruských špiónů“. O tom, že na Bartoše byla podána žaloba kvůli antisemitským výrokům, nikoli kvůli odporu proti EU a USA, samozřejmě nepadne ani slovo…

Shrnutí

Je navýsost pochybné, aby se Vlastimil Vondruška označoval jako historik. Věda se projevuje úctou k faktům – a tu Vondruška nemá. Svou (deontickou, nikoli epistémickou) autoritu čerpá pouze z oblíbenosti svých triviálních historických pop-detektivek, které jsou literárně na úrovni Josefa Svátka. Stejně jako to činí ve své beletrii, tedy podbízení se masovému vkusu, postupuje i při psaní svých žurnalistických textů. Zaštiťuje se odborností, přitom, jak bylo ukázáno výše, historii neslýchaným způsobem překrucuje, používá pochybné prameny a úmyslné lži, nepřesná a neověřená tvrzení a zcela ve stylu dezinformačních webů ruské provenience je míchá s některými reálnými fakty, aby dospěl k předem určeným ideovým závěrům. Stejně jako třeba právě jmenovaný Bartoš a další se i on zaklíná národem, aby se nakonec – jaké to překvapení! – přichýlil k ruskému dubisku, „jež vzdoruje zhoubným až dosaváde časům“.

Poznámky

• 1 Stručnou poznámku Petra Bílka z Literárních novin z 24. května 2015 nelze označit za recenzi, ale i tak je výstižná:„Vlastimil Vondruška: Letopisy královské komory III. Trpké víno. Klášterní kostnice. (Moba 2008)
  Bibliografie tohoto autora (1955) budí vzpomínku na spisovatelskou dílnu Alexandra Dumase. To snad ani není v lidských silách zhotovit desítky a desítky knih odborných, pro děti, románů, her atd. Letopisný cyklus nabízí lidové čtení z české historie. Neuchvacuje bujnou fabulací, ale vraždy, lásky, jedy, dýky a souboje nabízí v dávkách stravitelných i pomalejším žaludkem, příběhy nenutí k dumání, jsou přehledné a vinou se s doslovností až úpornou. S nabídkou druhého plánu se Vondruška neobtěžuje. Pohádka je prostě pohádka a dobro zvítězí. Na to můžete vzít jed. Na durychovské nebo vančurovské tradice historických próz radši zapomeňte.“
• 2 Má vlastní zkušenost to pouze potvrzuje, je velmi zábavné, jak obyčejná holka „z lidu“ ve 13. století hovoří o tom, že ji majitel „nutí k prostituci“, jak se všichni „informují“, panoš Ota hovoří o „kreditu“, který někdo u někoho má, nebo když se aktéři domlouvají na setkání za hodinu v době, kdy v Praze ještě nebyly věžní hodiny.
• 3 „Síla Ruska může být podkopána jenom jeho oddělením od Ukrajiny. Je třeba Ukrajinu nejen oddělit, ale také ji postavit proti Rusku, národ rozdělit na dvě části, a pak se jenom dívat, jak bratr zabíjí bratra. Proto musíme najít a vychovat zrádce z prostředí ukrajinské nacionalistické elity a s jejich pomocí zvrátit situaci až do stadia, kdy budou Ukrajinci nenávidět vše ruské. Všechno ostatní je jen otázka času.“

Autor: Miloš Kadlec pro web Manipulátoři.cz. Text publikujeme se souhlasem redakce.