Náboženství je jedním z hlavních témat prokremelských dezinformačních médií. Jedním z hlavních narativů jsou například tvrzení, že Evropa zavrhla své křesťanské hodnoty, že židé se pokoušejí svést ze správné cesty “nežidy”, NATO ničí pravoslavnou církev apod. Západ je v těchto médiích obviňován z používání náboženství jakožto zbraně. Jedním ze zásadních témat, které je používáno velmi často je ale autokefalie, tedy samostatnost pravoslavné církve – především té ukrajinské. V naší databázi jsme pro toto téma nalezli dokonce 20 příkladů.
Vydání Jižní fronta se sídlem v Moskvě, známé svým manipulativním obsahem obvykle vydává materiály související s vojenskými událostmi. Kromě map Sýrie a chvály ruské protivzdušné obrany, emituje ale také překvapivě vysoké množství článků, které útočí na Pravoslavnou církev Ukrajiny. Od doby, kdy Ukrajina získala nezávislost v roce 1991, měla Ukrajina tři oddělené ortodoxní církve. Jedna z nich byla podřízena moskevskému patriarchátu.
V lednu 2019 se na Ukrajině z podnětu prezidenta Porošenka dvě zbylé církve spojily do Pravoslavné církve Ukrajiny.
Samostatné církve
Autokefalie, tedy „samospráva“, je klíčovým pojetím pravoslavného křesťanství. Na rozdíl od katolicismu jsou pravoslavné církve nezávislé, autokefální a často se omezují na státy, ve kterých působí. Více o konceptu autokefalie v pravoslavném křesťanství si můžete přečíst zde.
V sovětských dobách bylo postavení moskevského patriarchátu obtížné. Od roku 1917 byli kněží, mniši a farníci zabíjeni nebo vězněni, kostely byly zničeny, cenné rituální předměty byly zabaveny a prodány nebo zničeny. Mnoho věřících emigrovalo a organizovalo svá náboženská shromáždění mimo sovětské Rusko.
Během druhé světové války, která si vyžádala obrovské ztráty na životech, bylo potřebné mobilizovat všechny složky společnosti a posílit morálku, bylo v Kremlu rozhodnutou použít náboženství jako spojující a posilující prvek. Pravoslavná církev se tak stala nástrojem Kremlu.
Existuje značné množství zdrojů, které popisují úspěšnou snahu členů KGB proniknout do církevních řad a ovlivňovat její fungování. Věřící, kněží a mniši se často účastnili disidentského hnutí, ale oficiální struktury moskevského patriarchátu nikdy nevystoupily proti sovětské moci. Tuto politiku církev nezměnila ani po pádu SSSR a zůstávala věrná režimu. Během konfrontace se Státní dumou v roce 1993 se církev stála na straně Borise Jelcina a během války v Čečensku mu byla nakloněna.
Po rozpadu Svazu došlo k určitému nárůstu duchovního života Rusů. Mnozí občané se obrátili na pravoslaví, zatímco jiní hledali duchovní vedení v jiných sborech, mezi evangelisty, náboženstvími New Age, pohany, okultisty a totalitními sektami. Boris Jelcin upravil postavení Ruské pravoslavné církve jako dominantní církve Ruské federace a poskytl finanční prostředky na obnovu pravoslavných chrámů, jako je například katedrála Krista Spasitele, zničená Stalinem ve 30. letech.
Útoky
Ruské úřady stále vynakládají značné úsilí na udržení vazeb s ruskou diasporou. Za tímto účelem byla vytvořena zvláštní agentura Rossotrudničestvo. Pravoslavná církev je samozřejmě také velmi vhodným kanálem pro udržování kontaktu s Rusy, kteří žijí v zahraničí, přesněji v sousedních zemích, které Rusko často označuje za svou sféru vlivu.
Skutečnost, že Ukrajina má svou vlastní na Rusku nezávislou pravoslavnou církev, která navíc podporuje prozápadní směřování země, tak svazuje Kremlu ruce, co se týče využívání vlastních – Kremlu nakloněných církevních kruhů.
Konflikt kolem oficiální samostatnosti nově vytvořené Pravoslavné církve Ukrajiny není o věrouce, teologii nebo doktríně a otázkách, jako jsou postoje k potratům a manželství stejného pohlaví, nýbrž otázka vlivu.
Ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov opakovaně nazýval Ukrajinskou pravoslavnou církvi „provokací USA“ a „přímým útokem na pravoslaví“. Podle něj USA vyvíjejí tlak na pravoslavné církve po celém světě – zatím neúspěšně, aby je donutily uznat pravoslavnou církev Ukrajiny. Časopis „Rusko v globální politice“, publikovaný v Moskvě, popisuje autokefalii nejen jako útok na vliv Ruska ve světě, ale také jako útok „marxistického ideologického imperativu“ na harmonii pravoslavné společnosti:
Tento geopolitický aspekt má však i jiné motivy: uvalit na Ukrajinu a celý pravoslavný svět sociální a sexuální patologie, které již způsobily chaos v západní společnosti. V souladu s ideologickým imperativem založeným na marxistické dichotomii mučitele a oběti (podle pohlaví, rasy, jazyka, náboženství atd.) není touha transformovat celou lidskou společnost jako misionářský cíl méně důležitá pro Američany a jejich spolupracovníky, než touha po zachování globální politické dominance.
Církev jako bojiště
Prokremelská média mají hned několik narativů, které vytahují a střídají ve vztahu k Ukrajině, tvrdí, že autokefalie je údajně: operace CIA; pokus přinutit Ukrajinu, aby dodržovala politiku propagace LGBT komunity; dílo Antikrista (tj. George Sorose); Patriarcha Konstantinopole, který podporuje autokefalii, je údajně nástrojem neoliberálních globalistů atd. Prostředkem útoků se stal dokonce i článek o Ukrajinské pravoslavné církvi na Wikipedii v anglickém jazyce. Ukrajinská pravoslavná církev zde byla označena za „schizmatickou“.
Ukázka prokremelské verze článku o Ukrajinské pravoslavné církvi na Wikipedii (v anglické verzi):
Je zřejmé, že Kreml považuje autokefalii pravoslavné církve Ukrajiny za akt agrese proti svým zájmům a moskevský patriarchát toto stanovisko podporuje. Prohlášení patriarchy Kirilla, předsedy ruské pravoslavné církve, odráží posedlý prokremelský dezinformační příběh o Ukrajině a státnosti Ukrajiny, podle kterého je Ukrajina součástí jediné Rusi:
Téměř vždy, když se jednalo o jednotu našich lidí, o jednotu Ruska – Velká, Malá, Bílá, byla to budoucnost především církev, její principiální postavení. Proto byla hlavní rána od těch, kteří chtěli rozdělit náš lid, namířena proti církvi. Všechny tyto Brestské odbory, všechny tyto „autokefalie“ během německé okupace svědčí o tom, že nepřátelé Ruska dobře chápali roli jednoty ruské pravoslavné církve.
Zdroj: EU vs Dinfo
