Typy a taktiky ruských „informačních akcí“

Napsala Ksenija Kirillovová pro CBAP

Když se mluví o ruské propagandě, je důležité nezapomínat na hlavní rozdíly mezi ní a jejími západními protějšky. Ruská propaganda a soft power nejen že vytváří pozitivní obraz země a zdůrazňují její skvělé kulturní vlastnosti, hodnoty nebo jakékoliv konkurenční výhody, ale zahrnují i takzvané „informační akce“, nebo – řečí sovětských a později ruských bezpečnostních složek – „aktivní opatření“. Hlavním cílem takových „opatření“ je buď demoralizovat a destabilizovat nepřítele, nebo se snažit ovlivnit jeho činy ve svůj prospěch.

Hlavní metody podobných operací zahrnují lži, šíření pomluv, tvoření konspiračních teorií, zdůrazňování existujících rozdílů nebo diskreditaci základních hodnot a institucí západních demokratických systémů. Současně Rusko pro další destruktivní jednání často využívá tzv. „pozitivní propagandu“ – šíří zdánlivě nevinné obrázky a koncepty kulturně-historického charakteru.

Typy „aktivních opatření“

Informační akce se dají v jistém smyslu rozdělit do tří kategorií podle toho, čeho mají dosáhnout:

1. „Informační šum“ – to je typ propagandy zaměřený na diskreditaci konceptu pravdy jako takového, který má mást a v podstatě také narušit schopnost kritického myšlení. Tento typ nechce příjemci dezinformací předkládat konkrétní verzi nějaké události nebo utvářet jeho přesvědčení, světonázor nebo postoj vůči čemukoliv. Má přivodit pocit, že objektivní pravda jako taková neexistuje a v podstatě jakoukoliv informaci lze označit za vymyšlenou. Výsledkem je, že na informace o jakémkoliv zločinu Kremlu bude taky nahlíženo jako na nepravdivé, jako na „nepřátelskou kampaň“, další nehoráznou lež apod.

Aby se podobné přesvědčení utvořilo, média zaplavují různé verze reality, názor jakékoliv autority je zpochybňován, všechny zdroje informací jsou diskreditovány a jakákoliv, i ta nejnevinnější tvrzení jsou vyvracována. Výsledkem je, že dezorientovaný příjemce informací přestane věřit úplně každému a ze všeho nejdřív skutečně pravdivým informacím.

Tenhle typ dezinformací je v informační válce vedené Ruskem zřejmě nejběžnější zbraní a používají ji zejména proslulé šiky virtuálních „trollů“. V prosinci 2014 deník The New York Times zveřejnil editorial nazvaný „Ruská ideologie: Pravda neexistuje“. Autor článku Peter Pomerancev v něm uvádí, že když se lidé se „sovětským“ myšlením – a tedy zvyklí žít s „dvojím myšlením a dvojím názorem“ – dostali k moci, vytvořili společnost, v které vítězí přetvářka, a všechno od voleb přes tisk a trh až po spravedlnost je v ní jen falešné.

Pomerancev popisuje, jak Putinův poradce Vladislav Surkov na jedné straně podporuje organizace zabývající se lidskými právy tvořené bývalými disidenty, na straně druhé ale organizuje prokremelská hnutí mládeže jako například Naši. „Všechno je to PR,“ říkají Pomerancevovi „moskevští kolegové“. „Tento cynismus je pro zemi užitečný: Když lidé přestávají věřit institucím a přestávají mít jakékoliv hodnoty, lze je jednoduše strhnout do víru konspiračního světonázoru,“ zdůrazňuje autor.

Podle Pomeranceva Kreml, zatímco si hraje se Západem, rozšiřuje svou taktiku na mezinárodní vztahy. Novinář je přesvědčený, že cílem Kremlu je rozsévat nesváry a prostřednictvím informačních prostředků nepřítele „dezorientovat“. „V jádru této strategie je myšlenka, že nic jako objektivní pravda neexistuje. Díky tomuto názoru může Kreml fakta nahrazovat dezinformacemi,“ uvádí v článku.

Další efektivní metodou podobného typu jsou spekulace nad fakty, která už dále nelze skrývat, a které řídí jednotlivé „kremelské věže“. Jejich cílem je pravdu prosáknutou na povrch buď kompletně zdiskreditovat, nebo ji využít pro další „informační akce“. Výsledkem je, že žvásty a různé spekulace, v kterých se pravda mísí se lží, dovádí opravdová fakta na pokraj absurdity, čímž se můžou snadno skrýt mezi množstvím jiných dezinformací.

2. Zdůrazňování rozdílů panujících ve společnosti, eskalace konfliktů mezi různými sociálními skupinami. V tomto případě se Kreml nesnaží obětem své propagandy předkládat ucelený obraz světa, jeho cílem je pro své účely rozdělit a destabilizovat jiné země. Někdy Rusko v této oblasti vystupuje zcela nepokrytě a např. odhaluje staré rány nebo historické rozdíly, případně „ukazuje pravdu“ určitým sociálním skupinám, kterým jiné skupiny údajně nějak ublížily. Častěji Kreml takové akce ale provádí pod falešnou vlajkou a předstírá, že jedná jménem občanů jiných zemí.

Zářným příkladem této metody je žaloba na 13 Rusů obviněných z ovlivňování amerických voleb podaná zvláštním poradcem Robertem Muellerem. Podle dokumentu obvinění vedli na sociálních sítích kampaně, které měly podrýt image kandidátky za demokraty Hillary Clintonové. Měli zneužít ukradené osobní údaje amerických občanů, aby si vytvořili účty a profily na Instagramu, Twitteru, YouTube a Facebooku. Toto prováděla Agentura pro výzkum internetu sídlící v Petrohradu, která proslula jako „trollové z Olgina“. K září 2016 byl měsíční rozpočet „trollů z Olgina“ přibližně 73 milionů rublů (více než 1,25 milionu dolarů). Concord, ruská společnost, která tento projekt částečně sponzorovala, vystupoval mimo jiné jako dodavatel pro několik vládních zakázek. Poté proběhla transformace do nového projektu nazvaného Lachta.

V Muellerově žalobě se uvádí, že zaměstnanci „trollů z Ongina“ mnoho měsíců neúnavně pracovali v dvojsměnném provozu a vytvořili stovky profilů na sociálních sítích s americkými jmény. Od roku 2014 vytvořili webové stránky organizací bojujících za imigraci, důležitost životů Afroameričanů (černošští aktivisté), muslimské a křesťanské skupiny atd., kde pak Američany obraceli proti sobě. V roce 2015 zaměstnanci Lachty začali nakupovat inzertní místa na sociálních sítích a zvýšili aktivitu na Twitteru. Jejich práce a hlavní agitační témata zatím pečlivě hlídala Moskva.

Lachta si také ve Spojených státech pořídila servery a vytvořila virtuální soukromé sítě, které se měly tvářit jako sítě původně americké. Byly vytvořeny také e-mailové adresy neexistujících Američanů. S jejich pomocí komunikovali s jinými aktivisty a a zasílali do místních médií žádosti o propagaci vlastních akcí.

V roce 2016 zaměstnanci Lachty začali využívat skutečná čísla sociálního pojištění a data narození skutečných Američanů, aniž by o tom tyto osoby věděly. S pomocí těchto informací vytvořili elektronické peněženky na PayPalu, získali řidičské průkazy a pod jmény obětí krádeže identity byly vytvořeny stránky organizací ovládaných Lachtou a zaplaceny reklamy na sociálních sítích.

Dalším příkladem z oblasti informací, kdy Rusko zasahovalo do záležitostí západních zemí, je kampaň, které odborníci přezdívají „sekundární nákaza“ (Secondary Infection). Podle studie portálu Graphika využívali ruští operativci online padělky, falešné blogové příspěvky a více než 300 platforem na sociálních sítích s hlavním cílem zdiskreditovat osoby a organizace, které se Kremlu nelíbí, případně vrazit klín mezi aliance západních zemí.

Odborníci tvrdí, že v roce 2020 Kreml svoji taktiku vylepšil. Konkrétně jde o to, že již zmíněná Agentura pro výzkum internetu využila umělou inteligenci k tomu, aby vytvořila fotografie neexistujících lidí, které pak použila k vytvoření fiktivních účtů na sociálních sítích a podsouvala zprávy a nové články levicově zaměřeným online skupinám. Zadruhé propaganda se často v podstatě proměnila v dvoufázovou. Tyto účty vytvořené Rusy zezačátku šířily obsah nesouvisející s volbami, ale poté, co si vybudovaly silnou základnu sledujících, je začaly „inspirovat“ k volbě té správné strany.

Zatřetí „hybridní“ povaha ruské propagandy posílila také v oblasti technologií pro šíření nepravdivých zpráv a jejich obsahu. Rusové začali častěji najímat skutečné západní novináře na volné noze, kteří publikují své články na stránkách souvisejících s Ruskem a snaží se prorazit na nezávislých platformách. Jedním cílem podobných činů je zase to samé: tlačit na slabá místa západních společností a prohlubovat jejich rozdíly tím, že budu mluvit jménem jedné nebo druhé strany.

3. „Ideologie na export“. V tomto případě už mluvíme o formování uceleného obrazu světa pro člověka ovlivněného dezinformacemi, čímž ruská propaganda dosahuje zvláštními mini-ideologiemi – individuální světonázory zacílené na konkrétní sociální skupiny, nejčastěji silně inklinující k radikalismu. Mnoho z nich je neodmyslitelně spjato s protiklady a téměř všechny si vzájemně protiřečí, stejně jako protiřečí pravé realitě života v Rusku. Všechny z nich jsou ale založeny na tom samém základním principu: vytvořit určitý obraz světa, který na určitou sociální skupinu silně zapůsobí a kterému členové této skupiny chtějí ze všech sil věřit.

Každá z těchto ideologií zahrnuje obraz nepřítele. Navíc je tento „nepřítel“ z jiné skupiny, vůči které je radikální skupina už teď nepřátelská, protože splňuje představu o jejich nejhorší noční můře. Pro americkou extrémní levici je zdrojem všeho zla stát, pro nacionalisty „židovské spiknutí“, pro náboženské fanatiky představa „liberálního Antikrista“, a tak dále. Klíčový moment utvoření „ideologie na export“ je to, jak Kreml spojuje daný jev, postupy, které neschvaluje (cíle diskreditace) a výše zmíněné nepřátele a noční můry.

Na příkladu samotného Ruska vidíme, že z terorismu jsou obviňovány menšiny, které se mezi většinovou populací netěší velké oblibě (muslimové, krymští Tataři, opozice atd.), Ukrajinci na okupovaném Krymu páchají „sabotáže“, Američané a zejména CIA platí lidi za to, aby se účastnili protestů, atd. Výsledkem je, že v hlavách obětí propagandy vznikne falešné a jasné logické spojení mezi cílem diskreditace a věcí, kterou nenávidí nebo se jí bojí, takže potom démonizují jakékoliv záležitosti, které se Kremlu nelíbí.

Boj s falešnými zprávami

Tvoření a šíření fake news patří k nejrozšířenějším taktikám všech tří typů informačních akcí. V první fázi akce se obvykle vytvoří konkrétní zpráva a strategie pro její publikaci. Klíčovým bodem druhé fáze je organizovaná síť, která je využita na rozšíření zprávy na sociálních sítích a v médiích. Ve třetí fázi se zpráva šíří, často koordinovaně díky jedinému centru. Koordinátoři můžou poradit, co v různých verzích zdůraznit, a reagovat na zprávy pod falešnými vlajkami. Tohle hodně komplikuje možnost zprávu vysledovat a dokázat, že se šíří koordinovaně, zvlášť když se nešíří na sociálních sítích veřejně, ale pouze v soukromých zprávách a skupinových konverzacích.

Kvůli tomu jsou hlavní západní metody boje s ruskou propagandou omezeny na vyvracení fake news a vytváření osvěty o důležitosti fact-checkingu (ověřování informací). Například ukrajinský projekt StopFake, který má odhalovat falešné zprávy o Ukrajině, přesně na tomto principu funguje.

Na jaře 2017 americká Michiganská univerzita vytvořila zvláštní předmět o fake news, fact-checkingu a „alternativních faktech“. Jedním z přednášejících je dr. Brian Weeks z katedry politologie, který rozlišuje následující typy nesprávných (falešných) informací:

• satira nebo parodie, které jsou mylně vykládány jako reálný zdroj infromací. Dr. Weeks zdůrazňuje, že autor tohoto obsahu jej netvořil s cílem ostatním škodit, ale nesprávné použití jeho informací může vést k negativním důsledkům
  
  
• falešné spojení, například mezi textem a titulkem nebo fotografií, které nereflektují pravou povahu materiálu a překrucují jeho obsah
  
  
• zavádějící obsah, což znamená užití pravdivé informace jakožto základu pro zprávu o problému nebo osobě způsobem, který informace překrucuje, což vede k nesprávnému závěru
  
  
• falešný obsah, kdy je pravý obsah sdílen ve falešném kontextu
  
  
• podvodný obsah vytvořený na základě překroucení zdroje informací, například vytvoření stránek, které připomínají pravé a respektované zdroje informací manipulativní obsah, který předkládá záměrně falešné informace vytvořené směšováním pravdy a lží a jehož účelem je klamat
  
  
•  100% vytvořeného obsahu, má za účel klamat a škodit

Tvůrci předmětu zdůrazňují, že ne u všech výše zmíněných typů informací je hlavním záměrem autora škodit. Někdy jsou nepravé informace použité na přilákání čtenářů, mají zvýšit míru prokliků, nebo jsou jen výsledkem novinářské nebo redaktorské neprofesionality a senzacechtivosti. Výzkumníci z Michiganské univerzity tvrdí, že příjemci informací pečlivě kontrolují zdroje zpráv, autora a médium, informace, o kterých článek pojednává, druhý spolehlivý zdroj atd.

Nicméně v případě ruské propagandy je celá situace složitější proto, že kremelské politické strategie umí boj proti dezinformacím efektivně využívat ve svůj prospěch, tím, že protnou tento typ aktivity ruské opozice a opozice na Západě. Tímto způsobem propagandisté prezentují pravé zprávy, které Kreml odmítá jako falešné, a splétají pravdu a lež. Například bývalý šéfredaktor americké stránky USA Really, dceřiné společnosti Federal News Agency vytvořené Jevgenijem Prigožinem, a nyní předseda tiskové kanceláře Veřejné komory Alexander Malkevič v roce 2020 začal s rozsáhlou mediální kampaní „o boji s fake news“ a napodoboval metody svých protihráčů.

Začal spuštěním webu pro „boj s fake news ohledně koronaviru“, což kopíruje nápad ukrajinského anti-dezinformačního projektu StopFake. K tolik potřebným informacím o pandemii a vyvracení konspiračních teorií o „mikročipování“ tito „sociální aktivisté“ také tvrdili, že informace o skutečných ohniscích nákazy nebo uzavření nemocnic byly falešné. V další fázi Malkevič zahájil snahu odhalovat „falešné informace o dodatcích k ústavě“ a popíral volební podvody.  

Současně si falešní „odhalovači“ nedělali velké starosti se zdrojováním svých závěrů, protože správně věřili, že jejich průměrný čtenář si jejich informace pečlivě ověřovat nebude. Podobné snahy, jak už bylo zmíněno, vedou k dojmu, že objektivní pravda neexistuje a že obor informací je zrcadlové bludiště nasycené výmysly. Na základě téhož principu úředníci zahájili trestní řízení proti Fondu pro boj s korupcí vedenému Alexejem Navalným, jehož účelem bylo zcela znevážit už jen samotnou myšlenku, že je „u nás“ podobný boj zapotřebí.

Výsledky podobných taktik lze pěkně sledovat v údajích Levada Center, v průzkumu, který se týkal otravy Navalného. Podle něj si 30 % Rusů myslí, že otrava opozičního lídra byla zinscenovaná a asi 20 % to považuje za provokaci západních speciálních služeb. Jen 15 % respondentů věří, že šlo o pokus ruských úřadů zlikvidovat politického konkurenta.

Jak se dezinformacím bránit

Dalším problémem v boji proti dezinformacím je, že se často pojí s věcmi, kterým členové určitých sociálních skupin chtějí věřit. Pokud informace korespondují s jejich názory a postoji, motivace ověřovat fakta nebo hledat alternativní zdroje rapidně klesá. Dr. Weeks na tuto slabinu ve svých přednáškách také poukazuje a tvrdí, že posluchači i čtenáři mají „konfirmační postoje“, které jsou spuštěny, když obdrží informaci, kterou slyšet chtějí. Ve věci ideologií na export je zejména tato vlastnost lidské psychiky zhusta využívána.

Tento algoritmus tvoření ničivých mini-ideologií ale zároveň zdůrazňuje jejich slabinu: logické řetězce a spojení obrazu nepřítele, strachu, který vyvolává a relativně nového cíle diskreditace. Tyto spoje jsou nejčastěji reprezentovány v konspiračních teoriích, jejichž vyvrácení je nejefektivnější tehdy, kdy neovlivňuje základní hodnoty dané skupiny, ale pouze odhaluje falešná spojení těchto hodnot a chybně vybraného cíle.

Proto je nejdříve nutné určit cílové publikum, na které je dezinformace cílena, a pochopit jeho světonázor a hlavní obavy. Současně je důležité nastavit si realistické cíle a nesnažit se světonázor té či oné skupiny kompletně vyvracet. Výběr hodnot a postojů konkrétní osoby je složitý proces, na který může mít vliv spousta osobních iracionálních faktorů, které souvisí jak s psychikou, tak se zkušenostmi. Ale je zcela možné zredukovat stupeň manipulování s těmito postoji pomocí všehoschopného vnějšího pozorovatele.

Metody vyvracení „ideologií na export“ jsou následující:

1. Identifikace a vyvrácení hlavního falešného spojení, které spojuje obraz nepřítele, obavy a cíl diskreditace.

2. V případech, kdy ruská propaganda vystupuje pod falešnou vlajkou a cílová skupina vůči Rusku zaujímá negativní postoj, je důležité poskytnout důkaz, že konkrétní informace má v Rusku původ. To se může týkat například memů nebo celých konspiračních teorií, které původně vznikly v ruštině, ale byly přeloženy do angličtiny.

3. Pokud skupina nezastírá přímé vazby na Rusko, jak se často děje například v případě americké extrémní pravice, je možné určit protichůdné názory konkrétní ideologie a jiných ideologií vytvořených Moskvou nebo například ideologie a reality života v Rusku.

Například přibližně před rokem vytvořila ultrapravicová americká organizace League of the South, která otevřeně sympatizuje s Ruskem, na svém webu ruskou sekci. 

„Rozumíme tomu, že Rusové a Jižané jsou přirozenými spojenci díky krvi, kultuře i náboženství. Jakožto dědicové evropské kulturní tradice sdílíme jejich hodnoty, zvyky a způsob života,“ píše ředitel organizace Michael Hill v článku nazvaném „Našim ruským přátelům“.

Je ale naprosto klíčové zdůraznit, že americká extrémní pravice je poblouzněná obrazem, který se Rusko v jejích očích snaží tvořit. Proto je důležité rozlišovat mezi propagandistickým obrazem, dojmem a realitou.

Zaprvé Rusko rozhodně není „křesťanská země“, jak se snaží tvrdit svým fanouškům z ciziny. Procento skutečně věřících je v Rusku poměrně malé a ideologie, kterou Ruská pravoslavná církev momentálně razí, je většinou vnímána podobně, jako byli v SSSR vnímáni pozdní komunisté – něco, co je nutné a „nenahraditelné“, ale nic, co by probouzelo fanatickou víru.

Zadruhé se ruská politická struktura od ideálu ultrapravice hrozně liší. Američtí radikálové si o americké vládě myslí, že je represivní, a bojují za větší svobodu a právo se neomezeně ozbrojovat. Rusko represivním státem však skutečně je, vláda netoleruje sebemenší odpor a nechává zavírat dokonce i za pouhé příspěvky na sociálních sítích a účast na malých protestech, o těch velkých nemluvě. Je nemyslitelné, že by se lidé v Rusku mohli neomezeně ozbrojovat. Jednoruční zbraně jsou většinou nelegální a vlastnictví loveckých zbraní je přísně kontrolováno, takže zbraň legálně vlastní méně než 10 % populace. Ruský prezident Vladimir Putin dokonce naznačoval, že by mohl pomocí své Národní gardy zahájit kampaň na konfiskaci nelegálně držených zbraní.

Zatřetí se americká ultrapravice zasazuje o rozšíření moci místních samospráv a odpovědnost vládních institucí vůči občanům. V Rusku se ale jakékoliv návrhy separatismu trestají odnětím svobody. Začtvrté američtí radikálové cítí vůči komunismu silný odpor, zatímco moderní Rusko aktivně propaguje sovětskou minulost, symbolismus a kult KGB a Stalina.

Jakmile se vám povede vyvrátit základní konspirační teorie, můžete pokračovat k vyvracení konkrétních falešných faktů, pokud se vám povede i to, je řada na základních postojích radikální skupiny. Navržené metody pravděpodobně nebudou stačit na všechny ruské propagandistické konstrukty, můžou ale alespoň nastavit základní směr, jak se škodlivými kremelskými informačními akcemi bojovat.

Napsala Ksenija Kirillovová pro CBAP

Více o autorce: https://jamestown.org/analyst/kseniya-kirillova/?fbclid=IwAR1j_E692nngvBQSEgb0hSNPS3LIraXbnhFgr0JsStrr4lUIFtldVpfAeXY

Zdroj obrázků: Ruvic, Dado (2015, May 22). “Countering Russian Information Operations in the Age of Social Media”. Staženo z: https://www.cfr.org/report/countering-russian-information-operations-age-social-media