Mluví rychle, s lehkou žoviálností vzdělaného Angličana. Ta však rychle těžkne pod vahou jeho slov o Rusku. Napjaté ticho přichází stále častěji a vtípky hořknou. Rusko jako ochránce tradičních, konzervativních hodnot? „To je jenom hovadina pro lidi, kteří potřebují svého hrdinu… Ale to není náhoda, Vladimir Putin se do té pozice sám postavil. Říká, co se lidem líbí,“ líčí britský novinář ruského původu Peter Pomerancev svou devítiletou zkušenost z největší země světa.
Jste synem emigrantů. Byl byste jiný, kdybyste vyrostl v Sovětském svazu?
Pravděpodobně bych byl mnohem odhodlanější. Jako rozmazlený Londýňan všechno relativizuji. Asi bych byl lepší člověk. Druhá generace disidentů v Rusku a na Ukrajině mnohem jasněji rozeznává rozdíl mezi dobrým a špatným.
Proč myslíte?
V Rusku jsou morální rozhodnutí velmi jasná. Buď jste se zlem, nebo ne. Na Západě je to mnohem nejasnější, korupce a nemorálnost jsou mnohem rafinovanější. Rusové z mé generace v tom mají jasno. Buď se systémem bojují, nebo jsou s ním.
Kolik lidí se proti systému staví?
To je problém, systém je velmi chytrý. Prakticky všichni mí přátelé se velmi vědomě stáhli do neutrality. Nestarají se o politiku. Už to samo o sobě je morálním rozhodnutím.
Proč jste před šestnácti lety odjel do Moskvy?
Chtěl jsem dobrodružství a těch Moskva nabízela hodně.
Dívali se na vás jako na cizince?
Mí rodiče odjeli v roce 1978, bylo mi osm měsíců. Na mém přízvuku tedy bylo poznat, že jsem odjinud, ale mysleli si, že jsem odjel až po rozpadu Sovětského svazu. Díky tomu mi více důvěřovali, brali mě, jako že jsem jeden z nich, ne jako cizince. Bylo to privilegium.
Jak to na začátku nového tisíciletí v Moskvě vypadalo?
Byla tam obrovská energie, po krachu v roce 1998 lidé znovu získávali sebedůvěru. Všechno se měnilo a byla spousta příležitostí. Lidé velmi rychle hodně bohatli, z chudoby se dostávali mezi střední třídu. Vládl pocit, že je všechno možné, bylo to vzrušující. Večírky byly úžasné.
Pracoval jste pro ruskou televizi TNT. Jaké to bylo?
Nevěnovali se zprávám, takže měli volnost. Byl to kanál plný mladých lidí, kteří viděli popkulturu jako způsob, jak narušit některé ruské stereotypy a myšlenky, bylo tam hodně gayů. Dělali inovativní věci, zavedli sitkomy, reality show, stand-up komedii. Také riskovali, když se pouštěli do kritické komedie o společnosti.
Jaký je rozdíl mezi britskými a ruskými televizemi?
V něčem je to podobné, v obou zemích se snaží dělat pořady, které budou sledované. Všechno se ale mění, když dojde na politiku. Pak je úplně všechno řízené centrálně. Každý pátek bývala porada, kde byli šéfové zpravodajství z jednotlivých televizních stanic a Kreml jim říkal, jaký příběh se bude vysílat. Amerika je špatná, Turecko je nepřítel. Kdo může být ve zpravodajství a kdo ne.
Je v Rusku televize důležitá?
Úplně klíčová. První věc, kterou Putin udělal při nástupu k moci, bylo ovládnutí televize. Ještě dříve než ovládl ropné společnosti, armádu, bezpečnostní složky. Je to velká země, televize je jediná věc, která ji může držet při sobě. Občanská společnost je velmi slabá.
A co internet?
Kvůli němu Kreml panikaří. Na začátku hodně nakupoval on-line zpravodajství. Relativně se mu dařilo, ale ne vzhledem k velikosti investic. Internet se hůře monopolizuje. Alexej Navalnyj (jeden z nejvýraznějších ruských opozičních aktivistů – pozn. aut.) si může založit blog a dosáhnout stejné návštěvnosti jako ty koupené zpravodajské servery, přečtou si ho miliony lidí.
Už teď Kreml zavádí bizarní zákony. Když budete sdílet něco extremistického, mohou vás zatknout. A oni sami definují, co je extremistické. Šíří strach, že cokoli napíšete na internet, mohou použít proti vám. Jsou z toho ale zmatení a internet by chtěli kontrolovat víc.
Kreml funguje nejlépe, když lidem dají určitou porci svobody. Poučili se z dob Sovětského svazu a uvolnili určitý prostor pro opozici. Povolili existenci některých liberálních nebo protivládních složek, které ale nepřímo ovlivňují. Někteří lidé ve vedení země jsou ale docela hloupí, takže mohou dělat chyby.
Jaký společenský model ruská média prosazují?
Rusko je součástí vítězícího globálního trendu. Po celém světě je hodně hráčů se společným zájmem zničit liberální mezinárodní řád jako takový. Spojuje je politické autoritářství, odpor k mezinárodním pravidlům a normám, kult bílého muže a konspirační rétorika.
Rusko se často považuje za ochránce tradičních, konzervativních hodnot.
To je jenom hovadina pro lidi, kteří potřebují svého hrdinu. S realitou to nemá nic společného. Ale to není náhoda, Vladimír Putin se do té pozice sám postavil. Říká, co se lidem líbí.
Když ve Spojených státech vyhrál Donald Trump, jak Putin Rusům vysvětlí, že Američané jsou teď kamarádi?
Lehce. Turecko bylo po sestřelení ruské stíhačky nepřítelem číslo jedna. Teď jsou to věční přátelé.
Proč je to tak lehké?
Je to hra a lidé to vědí. Je to zpráva – pokud chcete jít s námi, musíte říkat tahle slova. Není to vždy jen přesvědčování. Média sdělují, jaká je pozice vlády. Jestli chcete být součástí, následujte ji. Rusové mimochodem nikdy nepřestali mít rádi Ameriku. Jsou proti ní politicky, ale vždycky tam chtěli žít. Není to žádná hluboká nenávist. Putin vždy věděl, že musí hrát hru dobré a špatné Ameriky.
Proč jsou Rusové tak nostalgičtí, pokud jde o jejich impérium?
Dokážou o sobě přemýšlet jen jako o říši. To není nostalgie, je to jedna z mála koherentních věcí, která je drží při sobě. Aby si lidi emocionálně udržela, musí vláda udělat zvláštní trik. Odstraňuje traumatické vzpomínky. Soustředí se jen na kousek minulosti, kterým byla druhá světová válka.
Veškerá ostatní historická traumata vkládají do tohoto období, pak vám uleví tím, že vám dají mýtus o vítězství. Trochu to připomíná taktiku vedoucích sekt. Nemluví o věcech jako Černobyl nebo Stalin, ze kterých vláda vychází špatně. Soustředí se jen na zlo, které mohou hodit na někoho jiného.
Často se objevují argumenty, že Rusům nerozumíme.
Jde spíše o to, že Rusové sami nedovedou artikulovat svá traumata. Je to zvláštní, hodně mluví a vypadají jako extroverti. Když ale zabrousíte do jejich rodinné historie, nastane úplné ticho. Rusko je po tom, co se odehrálo za Stalina, v posmrtné fázi. Je to země, která potřebuje terapii.
Bylo něco, co vás v Rusku opravdu překvapilo?
Vyrostl jsem v Anglii a moje myšlení moc ruské není. Můžete o tom číst, ale dokud tam nežijete, tak to nepochopíte. Jde o dvojí myšlení, být schopen žít s věcmi, kterým nevěříte. Člověk stojí ráno za Putinem, večer proti němu a s touhle protichůdností běžně žije. Kreml takové myšlení instinktivně pěstuje. Kvůli tomu nikdy nemůžete nic změnit, protože neexistuje jeden koherentní systém myšlenek. Trvalo mi devět let, než jsem to pochopil.
K čemu jste dospěl?
Odjel jsem. Chtěl jsem tehdy udělat velké historické dokumentární drama, to byla moje ambice. A dostal jsem nabídku ho udělat pro Kreml, pro Kanál 1. Potom šlo o morální otázku, jestli s takovými lidmi chci spolupracovat.
Uvědomil jsem si, že kdybych zůstal, musel bych být konformistou nebo hrdinou, psát pro Novou Gazetu (liberální opoziční noviny – pozn. aut.) a nechat se zabít. To jsem nechtěl a uvědomil jsem si, že to není můj boj. Mí protivníci jsou v Londýně. To jsem já. Když člověk zůstane, musí bojovat pořádně.
Jak na vás teď Rusko působí?
Byl jsem v Moskvě, když nad východem Ukrajiny sestřelili letadlo MH-17. To bylo znepokojující. Město, které jsem miloval, mi vzali. Vládlo tam konspirační šílenství lidí, kteří předtím vypadali rozumně. Od té doby se už atmosféra normalizovala. Lidé nemluví o politice, agresivní patriotismus ustoupil.
Měli bychom se Ruska bát?
Putin ukázal, že v zoufalství je připravený vpadnout do jiné země. To nemůžeme ignorovat. Měli bychom mít na paměti, že je tu představitel státu, který masivně investuje do zbrojení a propagandy. Bylo by velmi hloupé to ignorovat. Druhou věcí je, že jednou se Rusko musí rozpadnout. To se říším stává. A takový rozpad může být velmi bolestný. To je jeden z důvodů, proč se ho Západ vždy snažil udržet pohromadě.
Peter Pomerancev (39) Syn ruského disidenta a spisovatele Igora Pomeranceva opustil rodný Kyjev už v osmi měsících. Jeho rodina se usadila v Londýně. V roce 2001 odjel do Moskvy, kde devět let vytvářel televizní pořady pro stanici TNT. Po odjezdu píše o ruské propagandě pro média jako Foreign Policy nebo Financial Times. Nedávno vyšla v českém překladu jeho kniha Nic není pravda a všechno je možné, v níž popisuje svou zkušenost z pobytu v Rusku. V Česku vystoupil na debatě Surreální srdce Putinova Ruska pořádané Knihovnou Václava Havla.
Autor: Jan Pavec, pro E15. Rozhovor byl zveřejněn se souhlasem autora.
