Česká veřejná debata o dezinformacích je do značné míry rámována mocenským pnutím panujícím mezi Ruskem a Západem. Z toho vyplývá i tendence hledat za každou dezinformací, které se v informačním prostředí objeví, ruské entity či jejich spolupracovníky. Tyto ambice se však často opírají spíše o dojmy než o realitu.
Zcela jistě nelze popírat, že Rusko v rámci prosazování svých (geo)politických cílů používá různé typy vlivových operací, propagandu a dezinformace. Zájemci o toto téma se mohou začíst například do knihy „Ruské agrese proti Ukrajině“ od kolektivu autorů z Univerzity Karlovy nebo publikace „Informační válka“od brigádního generála Karla Řehky. Stačí připomenout dezinformační mlhu okolo sestřelení letu MH17, vyfabulovaný případ znásilnění německé dívky Lisy migranty či konspirační teorie vinící tzv. Bílé přilby z kamuflování chemických útoků v Sýrii. Tyto a řadu dalších dezinformací šířila přímo ruská média či vrcholní činitelé Ruské federace.
Slučovat tedy debaty o ruských informačních operacích a problematice dezinformací (jak je činěno například používáním nepříliš jasně definovaného pojmu „proruské dezinformace“) je tedy zdánlivě opodstatněné. Při bližším pohledu se však ukazuje, že situace je poněkud složitější.
V českém informační prostoru se v souvislosti s šířením dezinformací vede většinou debata o přibližně sedmi desítkách platforem (webů, YouTube kanálů či facebookových stránek), které představují ve většině případů jejich primární zdroj. Asi nejucelenější seznam těchto platforem lze nalézt na pravidelně aktualizovaném slovenském webu Konspiratori.sk. Přesné číslo není úplně jednoduché stanovit, jelikož platformy šířící dezinformace tvoří relativně pulzující ekosystém, který se neustále vyvíjí. České platformy šířící dezinformace jsou navíc, díky neexistenci jazykové bariéry, do určité míry propojeny se slovenským prostředím (jak názorně ilustruje například šíření dezinformací o demonstracích následujících po vraždě novináře Jána Kuciaka).
Ze všech českých platforem šířících dezinformace lze napojení na ruské osoby či entity prokázat pouze u dvou webů – Sputnik CZ a Eurodeník. Web Sputnik se přitom skutečností, že je jeho zřizovatelem ruský stát (skrze státní agenturu Rossia Segodnia) netají. Česká odnož Sputniku je relativně aktivní z hlediska počtu publikovaných článků věnujících se široké škále témat, má přes 27 000 sledujících na své facebookové stránce a počet návštěv se (podle dat slovenského think-tanku Globsec) během července 2018 vyšplhal na 2,5 milionu. Data Globsecu rovněž ukazují, že okolo 40 % návštěvníků pocházelo ze Slovenska. Což není překvapivé, jelikož Sputnik CZ má i sekci věnovanou zpravodajství o dění na Slovensku.
U ostatních platforem z výše uvedeného seznamu buď nedokážeme říci, zda jsou řízeny z Ruska, či naopak je možno s jistotou tvrdit, že nikoli. V jejich publikační činnosti se však čas od času přímé propojení s ruským informačním prostorem objevuje. A to například ve formě překladů textů ruských autorů (relativně často například na webech Protiproudu či Zvědavec) nebo odkazů na ruské zpravodajské weby (jedním z příkladů může být každodenní publikování přehledu zpráv agentury RusVesna na stránce NWOO). Nejedná se však nutně o dezinformace, ale také o jednostranné zpravodajské texty nebo názorově vyhraněné komentáře.
Jedním z nedávných případů, kdy se do českého informačního prostoru dostaly dezinformace ruského původu, byl pokus o otravu bývalého důstojníka GRU Sergeje Skripala. Konkrétně se jednalo o článek obviňující z pokusu o atentát britskou vládu, který byl publikován na webu Nová Republika. Text byl převzat z webu Information Clearing House, který však článek převzal z anglojazyčné verze Sputniku. Dalo by se tedy říci, že šlo o dezinformaci publikovanou na webu přímo napojeném na ruský stát, která však byla předtím, než se dostala do českého informačního prostoru, „vyprána“ prostřednictvím třetí cizojazyčné platformy.
U samotných autorů píšících na platformy šířící dezinformace již kontakty s ruskými entitami prokázat lze. Přímé financování lze doložit u Ladislava Kašuky. Data získaná ukrajinskými hackery ze skupiny Ukrainian Cyber Alliance totiž ukázala, že tento blogger byl v úzkém kontaktu s Alexandrem Usovským, od něhož v roce 2014 obdržel peníze na organizaci (a dokumentaci) demonstrace „proti fašistům v Kyjevě“. Běloruský občan Usovský peníze pro svou „síť“ spolupracovníků získával od ruského oligarchy Konstantina Malofejeva. Z různých důvodů však Usovského projekt poměrně záhy zkrachoval. To však nijak neovlivnilo Kašukovy spisovatelské aktivity a jeho texty lze na rozličných platformách šířících dezinformace najít dodnes.
Výjimkou nejsou cesty osob píšících na platformy šířící dezinformace do Ruska. Zajímavý je případ Žarko Jovanoviče, zakladatele spolku „Hej občané!“ a provozovatele YouTube kanálu Raptor TV. Přestože Jovanovič je od roku 2010 v insolvenci a podle konkurzního správce nemá žádný oficiální příjem, opakovaně v minulosti cestoval na Ruskem okupované území Ukrajiny (mimo jiné jako člen delegace sestávající se z poslanců KSČM a SPD). Jovanovič se (dle vlastních slov) naplno věnuje aktivistické činnosti a jím vedený spolek v minulosti organizoval například demonstrace proti návštěvě německé kancléřky Angely Merkelové nebo manifestaci na podporu Maďarska, které se mimo jiné účastnili i Václav Klaus ml. nebo Jaroslav Foldyna. V roce 2017 navštívil Rusko při příležitosti konání Všeslovanského sněmu Jan Korál, který stojí za webem NWOO.
Tyto případy ukazují, že v minulosti docházelo k pokusům rozličných ruských entit kultivovat vztahy s autory publikujícími na platformách šířících dezinformace. Je však obtížné vyhodnotit, nakolik tyto kontakty ovlivnily aktivity daných autorů.
Lze samozřejmě namítnout, že zaměřit se pouze na finanční, organizační anebo osobní propojení s ruskými entitami nestačí a je nutné vzít v potaz i ideové souznění. Při použití této perspektivy lze odkázat na údaje, které v rozhovoru pro Hospodářské noviny uvedl František Vrabel ze společnosti Semantics Visions. Podle Vrabela „lze identifikovat minimálně 22 médií, která jsou pod přímým ruským vlivem. Jejich podíl na celkovém mediálním obsahu v Česku je přitom sedm procent.“ Přestože není důvod tato čísla zpochybňovat, je třeba při hodnocení ruského vlivu na český informační prostor tímto způsobem postupovat obezřetně. Zatímco v některých vyostřených situacích je relativně jednoduché identifikovat, co by onen proruský narativ měl být, jindy bývá situace složitější. Zvláště v kombinaci s populární tezí, dle níž je cílem ruské informační války zpochybnění důvěry v západní instituce a konceptu pravdy jako takového.
Pokud bude tato perspektiva aplikována nedbale, může se do kategorie proruských narativů dostat celá řada názorů kritických vůči stavu současných politických institucí, které však s ruskými entitami nemusí mít vůbec nic společného. Navíc tento pohled nebere v potaz netriviální otázku o příčině a následku. Vzniklo oněch dvacet dva entit, aby začalo prosazovat ruský vliv v českém informačním prostoru, nebo fungovaly již dříve a pouze začaly oportunisticky využívat narativy přicházející z Ruska? A pokud byly dané platformy aktivní již před zhoršením vztahů mezi Ruskem a Západem (což u řady z nich lze jednoduše doložit), neexistovalo zde již dříve publikum, které zastávalo názory kritické vůči prozápadní zahraniční politice, integraci do struktur Evropské unie a vnitropolitickému vývoji po roce 1989? Těžko říci, ale například pohled na volební výsledky KSČM dává tušit, že tomu tak do jisté míry být může.
Pro debatu o napojení české dezinformační komunity na ruské struktury je asi nejsymptomatičtější případ webu Aeronet, který byl v hledáčku osob se zájmem o problematiku informační války již od roku 2014. Řada charakteristik – anonymita, započetí aktivit po ruské invazi na Ukrajinu nebo konstrukce relativně propracovaných dezinformací – kvalifikovala tento web na pozici učebnicového příkladu nástroje ruské informační války. Investigativní úsilí novinářů Ondřeje Kundry a Anety Snopové však nabídlo ještě jinou interpretaci. A to příběh o zadluženém podnikateli Marku Pešlovi, který se skrývá na Slovensku před exekutory a provoz webu využívá k vlastnímu obohacení. I přestože v příběhu stále zůstávají bílá místa, napojení na ruské entity se novinářům prokázat nepodařilo.
Člověku by se skoro chtělo dodat zatím, ale v té chvíli už se sám pomalu dostává na šikmou plochu, kde se s chutí prohánějí autoři píšící na platformy šířící dezinformace. Proto je na místě v tomto a podobných případech s rychlými závěry ohledně napojení platforem či jednotlivců na Rusko počkat a uznat, že v dané chvíli nemusí být k dispozici dostatek faktů. Konec konců právě ochota přiznat si limity vlastního vědění je jednou z důležitých charakteristik osob schopných odolat svodům konspiračních teorií.
Poznámka: Autor při psaní toho textu vycházel výhradně z otevřených zdrojů. Nesnaží se rozporovat závěry českých zpravodajských služeb, které před probíhajícími informačními operacemi ze strany Ruské federace varují. Dovoluje si však podotknout, že (z logiky fungování těchto institucí) zůstávají jejich vyjádření v natolik vágní rovině, že je při hledání odpovědí na otázky, které si klade tento text, lze použít pouze omezeně.
