Radikální pravice a banderovci na Ukrajině? „Pravicoví radikálové jsou tu slabší než v Evropě,“ říká německý politolog

S předním evropským odborníkem na fašismus a ultrapravici v postsovětských zemích, německým politologem Andreasem Umlandem nejen o současném ultranacionalismu na Ukrajině.

Na Euromajdanu byli ultranacionalisté viditelně přítomní v podobě strany Svoboda nebo Pravého sektoru. Na frontě mají své dobrovolnické bataliony a sami Ukrajinci je často vnímají jako své hrdiny boje proti ruské agresi. Znamená to, že Ukrajinu skutečně ovládli – jako kdysi za 2. světové války? 

• Jaká je obecně situace a role ultrapravice na Ukrajině? Jaké jsou zde skupiny, jaké jednotlivé proudy?

Nejdříve je třeba určit, koho přesně považujeme za ultrapravici. Sem bych zařadil dnešní důležité skupiny: strana Svoboda, která dříve měla v parlamentu svoji frakci, tzv. Pravý sektor, organizace, která vyšla z Euromajdanu, a která má svůj vlastní dobrovolnický batalion. Od Sektoru se oddělila Státní iniciativa Dmitrije Jaroša, kdysi lídra Sektoru. Tato iniciativa má také svůj dobrovolnický pluk. Nakonec pluk Azov a jeho strana Národní korpus. Vedle těchto uskupení jsou ještě někteří jednotliví pravicově-radikální politikové uvnitř jiných parlamentních stran.

Dnes před těmi všemi stojí velká otázka, zda se budou spojovat do jednotné frakce. V rámci této iniciativy už napsali tzv. Národní manifest, kde ohlásili záměr kandidovat v příštích volbách společně. Kdyby se spojili, mají šanci na 5 až 15 procent. Je ale otázka, zda se dokáží domluvit, zatím si navzájem hlasy spíš přebírají.

• Všechny tyto strany jsou dosud mimo parlament a vládu, která je pro mnoho Ukrajinců stále symbolem čehosi zkorumpovaného a pokryteckého. Navíc disponují vlastními dobrovolnickými vojenskými bataliony. Může být tato pozice „bokem“ pro ně výhodou ve volbách?

Svoboda má v parlamentu svých šest poslanců, Azov má také své představitele, nicméně ano, zvláštností radikální pravice jsou právě tyto ozbrojené části stran. Některé z nich navíc dosud plně nespadají do oficiální armádní struktury Ukrajiny. Tento problém je samozřejmě z hlediska možné destabilizace nutné sledovat. Na druhou stranu toto spojení stran s ozbrojenými složkami se na Ukrajině toleruje pouze nyní na pozadí stále pokračující války. Toleruje se pouze do té doby, dokud se zbraně nepoužívají pro politické cíle. I sami radikálové dnes chápou, že své pluky nepomohou použít ve vnitřním politickém zápase.

Vzhledem k nekončící válce je ale spíš pozoruhodné, že pravicoví radikálové jsou na Ukrajině dosud tak slabí, například ve srovnání s mnohými evropskými zeměmi.

• Široká veřejnost je tedy vnímá, zejména díky jejich roli ve válce, spíše než jako politickou sílu?

Je nutné rozdělovat Svobodu a Národní korpus s Pravým sektorem. Ti druzí přímo vyšli z kontextu revoluce a války.

• Je to tedy více symbol boje na frontě, než zájem o jejich ideologii?

Například Andrij Bilecký, velitel Azova a lídr Národního korpusu byl zvolen v Kyjevě ve čtvrti Obolon, což je jedna z elitních čtvrtí ve městě. Sám psal dříve rasistické texty, nebyl nicméně zvolen jako rasista nebo nacista, ale jako bojovník za ukrajinskou nezávislost. Jeho minulost během voleb téměř nikdo neznal.

• Vidíte zde také nějakou roli paměti ukrajinského nacionalismu za 2. sv. války OUN (Organizace ukrajinských nacionalistů) a UPA (Ukrajinská povstalecká armáda), které se zejména na západní Ukrajině vzpomínají téměř kultovně jako „hrdinové boje za nezávislost“? I ti jsou často vnímáni jako symbol, málokdo se hlásí přímo k totalitární ideologii tzv. integrálního nacionalismu.

Ve věci OUN a UPA je jejich ideologie samozřejmě známější. Jde spíš o jakýsi problém selektivního vidění historie, jelikož lidé obecně ví, že to byla radikálně-nacionalistická skupina, jsou to ale pro ně bojovníci proti sovětské okupaci. Pomáhá zde také tragický konec Bandery, Šuchevyče a jiných, kteří nakonec byli zastřeleni sovětskými agenty. Tento historický kult dnes prochází široce politickým mainstreamem, což je pro ruskou propagandu samozřejmě velmi vděčné téma. I přesto, že historický kult dnes vytváří oficiálně stát, nejde o pravicový radikalismus. Ani historik Vjatrovyč, který je iniciátorem státní historické politiky, není členem žádné z radikálních skupin. Tento mainstreamový kult je dnes spíš jakýmsi nacionálně-demokratickým, i když sám Bandera aj. rozhodně nacionálními demokraty nebyli.

Existuje ale také vlastní kult OUN a UPA u současných radikálů.

• Z jakého důvodu ale vláda rozvíjí tento kult?

Jde skutečně o symboly boje na pozadí války: Bandera byl zabit agentem KGB a dnešní prezident Ruské federace je bývalý důstojník KGB. Porošenko se navíc podle mě tímto snaží získat západoukrajinské voliče, možná tím dokonce odvádí pozornost veřejnosti od jiných problémů.

• Co se týká tehdejší ideologie integrálního nacionalismu, inspiruje se jí dnes někdo přímo?

Ano, Svoboda nebo Pravý sektor se snaží tuto tradici rozvíjet a přizpůsobit současné Ukrajině. Sama Svoboda se dokonce do roku 2004 nazývala Sociálně-nacionalistická strana Ukrajiny. Azov se hlásil kdysi přímo k biologickému rasismu.

• Co taková parlamentní Radikální strana Oleha Ljaška?

To je standardní pravicově-populistická strana, nejde o nic extremistického. Dnes mají podporu snad kolem pěti procent. „Radikální“ protože chce snad „radikálně“ skončit s korupcí apod.

• Kvůli vyzbrojení dobrovolnických batalionů se do společnosti dostalo mnoho zbraní. Rostou s tím nějak i násilné útoky mimo frontu na Ukrajině?

I přesto, že je Ukrajina ve válce, je počet násilností radikálů relativně nízký, statisticky nenaznačují ani žádný růst s prodlužující se válkou.

• Jakým způsobem přesto stát odpovídá na případné násilí radikálních skupin mimo frontovou zónu? Existuje nějaká tolerance policie, justice a vlády k těmto incidentům?

Existují bohužel vazby mezi Azovem a ministrem vnitra Avakovem. Nějaké vazby má také Dmytro Jaroš. Ukrajinští radikálové jsou na straně ukrajinského státu ve válce, částečně je tedy nechávají být. Jestli ale přímo policie přehlíží například anti-semitské nebo anti-romské incidenty radikálů, to sám nedovedu odpovědět, monitorují to přesně jiní.

• Mohou existovat nějaké vazby ukrajinské pravo-radikální scény na ruskou?

Existuje jeden přímý důkaz, a to Dmitry Karčinsky, který spoluvytvářel Azov. On sám přímo spolupracoval např. s ruským ukrajinofobem Alexandrem Duginem (ruský neonacista, pozn. red.). Spekuluje se také o infiltraci radikálních ukrajinských skupin ruskými tajnými složkami. Ve smyslu zesílení napětí uvnitř Ukrajiny to dává logiku, jde o jeden z momentů metody hybridní války. Obraz ukrajinských nacionalistů navíc jde přesně na ruku ruské propagandě na Západě. V Německu je velmi rozšířený názor, že na Ukrajině jsou velmi silní ultranacionalisté, fakticky mnohem silnější jsou ale tyto skupiny skutečně v Evropě.

• Existují v průběhu tříleté války nějaké nové tendence?

Zatím nic takového nepozorujeme, rating se příliš nemění. Frustrace ve společnosti roste, ta se ale spíš projektuje do populismu Julije Tymošenkové. Její strana je dnes v průzkumech asi nejsilnější. Ona sama se k ultranacionalismu staví podobně jako ostatní mainstreamové strany: je za patriotismus, umírněný nacionalismus, za Banderu, rozhodně ale nejde o nic radikálního.

• Co by se muselo stát, aby ukrajinský nacionalismus nějak radikálně uspěl?

Popravdě se stalo už mnohé a nacionalismus nevyrostl. Ukrajinské mentalitě a temperamentu nacionalismus příliš neodpovídá, není zde takové vědomí imperialismu, mesianismu nebo izolacionismu jako je tomu bohužel v ruském případě. Vědomí zvláštního národa s misí apod. Zde je mnohem silnější obyčejný lidský individualismus. Místní patriotismus může přerůst v radikální nacionalismus, nejde ale o nic v mezinárodním měřítku zvláštního.

Ukrajině také v této věci pomáhá kulturní různost jednotlivých regionů. Zformulovat zde nějakou radikálně-nacionalistickou ideologií je složité, protože země není homogenní. Jeden radikální diskurs bude stát proti druhému.

Většina Ukrajinců je navíc fakticky bikulturních: vyrostli v ukrajinské i ruské kultuře zároveň. Lidé zde čtou Ševčenka i Puškina, navíc existuje silný moment anglo-americké kultury na západní Ukrajině.

Text vznikl ve spolupráci HlidaciPes.org s projektem Online encyklopedie migrace.

Autor: Jakub Múčka. Text publikujeme se souhlasem autora.