V neděli se v Rusku odehrají první parlamentní volby od anexe Krymu. „Je to jako by se čeští poslanci volili v Polsku,“ říká Brian Whitmore, americký novinář, který dlouhodobě analyzuje ruskou politiku pro Rádio Svobodná Evropa/ Rádio Svoboda.
V Praze žije již deset let, v minulosti pracoval mimo jiné pro americký deník Boston Globe či The Moscow Times.
Poslední parlamentní volby v Rusku v roce 2011 provázely případy manipulace a falšování, důsledkem pak byly i nebývale rozsáhlé protesty v ulicích… Očekáváte letos něco podobného?
Rozhodně očekávám, že průvodním jevem voleb do Státní dumy bude falšování, pokud by to tak nebylo, byla by to asi ta hlavní zpráva. Ruské volby nejsou ani tak důležité svým výsledkem, ale legitimizací režimu, je to politické divadlo. Rozhodně se ale režim bude chtít vyhnout primitivním metodám falšování, jaké jsme viděli v roce 2011. Jsou dobře zmonitorovány situace, kdy třeba jeden autobus s voliči objížděl několik různých volebních místností, byla to taková „karuselová volba“.
Kremlu situaci hodně usnadňuje to, že prakticky kompletně kontroluje média, žádný opoziční hlas v televizních debatách nezaznívá. K omezení opozičních stran se používá i registrační proces a to, co Kreml nazývá „administrativní zdroje“ – tedy hlasy státních úředníků, zaměstnanců státem vlastněných firem… Rusko zároveň ale chce budit zdání pluralismu, takže existují i opoziční strany, i když většina z nich jsou opoziční jenom na oko.
Tyto volby budou zároveň první, kdy se bude ve volbách hlasovat na Krymu. Bude se to brát jako potvrzení faktu, že Krym je definitivně ruský?
To je zajímavé téma. Je i otázka, nakolik budou použity zastrašovací metody, aby na Krymu k volbám přišlo co nejvíce lidí. Co mi ale připadá zásadní, je otázka legitimity poslanců takto zvolených do Státní dumy. Část ruského parlamentu bude sestavena z lidí, kteří byli zvoleni v jiné zemi. To je, jako by v českém parlamentu seděli poslanci zvolení v Polsku. Byl by takový parlament legitimní? Bude zajímavé, jak se k tomu postaví mezinárodní organizace – OSN, Rada Evropy a zahraniční parlamenty…
Služba ruské propagandě
V této souvislosti je dobré připomenout nedávný výrok českého prezidenta Miloše Zemana o tom, že se Evropa bude muset smířit s tím, že Krym zůstane ruský a že jde o nevratný krok…
Myslím, že prezident Zeman je v této věci zcela mimo kontakt s realitou mezinárodního práva i mimo zahraniční politiku západního světa. Anexe Krymu je první podobnou akcí od druhé světové války, poslední bylo zabrání Sudet, o tom by zrovna vaše země měla něco vědět.
Považujete Miloše Zemana za nejlepšího přítele Vladimíra Putina na západ od Ruska?
Pochybuji, že má Vladimír Putin v tomto smyslu nějaké přátele. Zeman je prostě jeden z lidí, které Putin využívá. Ale myslím, že Zeman, podobně jako třeba maďarský premiér Viktor Orbán, je mu poměrně užitečný. Hodí se na to fráze mylně připisovaná Vladimíru Iljiči Leninovi – užitečný idiot. Takových lidí je hodně v Evropě i v USA, je to pestrá směsice lidí, které Rusko účinně využívá pro svou propagandu i snahu vymanit se z izolace.
V západních zemích je běžné, že v parlamentních volbách rozhodují ekonomická témata, míra nezaměstnanosti, víra v lepší budoucnost, životní standard. Co ale rozhoduje v ruských volbách, jaké téma převládá?
Z logiky věci by člověk očekával, že by to také měla být životní úroveň. Rusko má problémy, je vysoká inflace, hodnota rublu výrazně poklesla, platy klesají… Přirozeně by to měla být témata, která budou klíčová, ale nejsou. Místo toho je to vize Ruska a jeho návratu jako světové velmoci, připojení Krymu jako důkaz toho, jak se Rusko zvedá z kolen – taková témata rezonují. V kampani zaznívá i to, že jde o rozhodování mezi Jednotným Ruskem a CIA. To je úroveň rétoriky, která tyto volby ilustruje.
Myslíte, že se těmito volbami něco změní v současné politice Vladimíra Putina, zejména s ohledem na vztahy se Západem?
Myslím, že Putin bude pokračovat v nastoleném trendu, nicméně je dobré si připomenout, že každé parlamentní volby v Rusku v Putinově éře přinesly zásadní momenty. Od 1999, kdy byl čerstvě jmenovaným premiérem a začal jeho vzestup. Po dalších volbách byl zatčen Michail Chodorkovský, v roce 2007 získalo Jednotné Rusko ústavní většinu a Putin byl potvrzen jako lídr státu, po roce 2011 se zase zrodil hypernacionalistický Putin, jak ho známe dnes. Putin postupně mění své způsoby vládnutí. Všimněte si, že nyní vyměnil lidi ze svého bezprostředního okolí, takzvané Putinovo politbyro, lidi jako je Vladimír Jakunin, Sergej Ivanov za novou generaci mladších lidí, kteří mu tím budou více zavázaní. Takže je tu určitě patrný vývoj. Očekávám, že to bude pokračovat i po těchto volbách.
Nejde už jen o etiku
Zabýváte se také ruskou propagandou, jak z vašeho hlediska vypadá a jak se v čase proměňuje?
Žijeme v post-pravdivém světě. Je to smutné ale je to tak – vykonstruované, uměle vytvářené příběhy bývají vnímány věrohodněji než skutečná fakta. Můžeme si za to do jisté míry sami a podívat se při tom do zrcadla – na to, jak převažuje snahu bavit se, na rozmach zábavy, lehkých témat, propojování politiky a marketingu. To je globální problém. Internet vytváří uzavřené prostředí, v němž sdílíte prostor jen s těmi, s nimiž souhlasíte a kteří vidí svět stejně jako vy. A může to být svět úplně fantaskní. Rusko s tím umí skvěle pracovat, podporovat to a využívat pro své zájmy.
Například?
Pro Rusko a Putinův režim je kupříkladu velký domácí problém existence Evropské unie jako úspěšného projektu. Hned vedle ruských hranic je alternativní režim – ekonomicky úspěšný, otevřený, demokratický, transparentní, který funguje jako magnet nejen na bývalé ruské satelity, ale i na Rusy samotné. Ukazuje i model jiné a úspěšné integrace založené na konsensu a ne na síle. To je pro současné Rusko problém a proto je cílem Kremlu podkopávat důvěru v Evropskou unii. Součástí toho je financování extremistických stran v Evropě, prosazování falešných zpráv do evropského mediálního prostoru, vytváření prokremelských médií, nových webových projektů. Cílem současné ruské propagandy je zpochybňovat, vnášet zmatek do západní společnosti, šířit pocit, že nikomu nelze věřit, že všichni lžou. Špatně se na to reaguje.
Máte přesto nějaký recept?
Myslím, že by mělo být jasné a dohledatelné, včetně malých internetových projektů jako je třeba Aeronet, kdo je jejich vlastníkem, kdo je financuje. Vím, že na to jsou už nyní zákony, ale musí být silnější, lepší a musí vést k tomu, abychom věděli, kdo za těmi médii stojí. Z tohoto hlediska mi přijde lepší, když u Andreje Babiše víme, že mu patří Mladá fronta Dnes, díky tomu ty noviny nějak můžeme číst. Je to ale i úloha novinářů – zvažovat relevantnost zpráv, jejich pravdivost a neskákat na všechno, co se objeví třeba na Twitteru. Nebavíme se tu totiž už jen o novinářské etice, ale o otázkách národní bezpečnosti.
Když se bavíme o propagandě, leckdo vám může namítnout, že přeci děláte to samé, jen pro někoho jiného. Vysíláte do zahraničí za peníze americké vlády…
Ano, a z mailů se dozvídám i to, že prý pracuji pro CIA… Moje práce není propaganda. Americká vláda RFE/RL transparentně financuje, ale fungujeme jako nezávislé médium a nikdo nám nenařizuje, co máme psát a vysílat. Moje práce je analyzovat ruskou politiku a nikdo mi neříká, jak to mám dělat. Nicméně ano – tohle je přesně jeden z modelů propagandy. Budit zdání vyrovnanosti: podívejte, vždyť oni to vlastně dělají taky. Jenže to tak není. Rozdíl je v tom, že my pracujeme s fakty. Kdybych ale nedostával nenávistné emaily, musel bych si myslet, že svou práci nedělám dobře.
Autor: Robert Břešťan, pro HlídacíPes.org
