Propaganda dnes a propaganda včera: od přímé k spontánní propagandě

Zdroj: Heorhij Počepcov pro Rezonans

Současná propaganda je čím dál tím podobnější zvláštnímu druhu staré propagandy, která se nerealizovala v informačním, ale virtuálním prostředí – tedy v literatuře a filmu. Tehdy se propaganda halila do emocionálního hávu a hrdina nebyl sympatický kvůli tomu, že byl například komunistou, ale protože byl hezkým filmovým hrdinou. V hlavách občanů se oba slévali v jedno…

Propaganda byla životem, protože s ním neustále splývala. Těžko se dalo oddělit a odlišit jedno od druhého. To, co člověk neviděl na vlastní oči, ale v propagandě snadno přijímal ve svém životě jako odchylky a výjimky z řádu. Jenže právě tyto výjimky byly normou a propaganda odchylkou.

Dnešní občany je těžké přinutit důkladně vnímat propagandu, rychle od ní utíkají do teoreticky svobodných sfér bez jakéhokoliv jejího vlivu. Ale nedokáží utéct například od Facebooku. Stačí si vzpomenout na Donalda Trumpa, který byl prezidentem Twitteru a Facebooku. Pro zajištění pozornosti nepotřeboval novináře a média, on sám byl novinářem a médiem v jedné osobě.

Jeden z autorů knihy Ošklivá pravda mluví o období Trumpa takto: „Trumpa sledovalo přes 30 milionů lidí. Nejen že dokázal přivést na Facebook publikum a relevanci, ale vytvářel neustálý druh smíšeného proudu informací, od kterého lidé nemohli odervat svou pozornost“ [1]. Druhý spoluautor knihy se na problém dívá ještě šířeji: „V mnoha zemích se blíží volby, ve kterých je současná hlava státu velmi aktivní na Facebooku a využívá Facebook v mnoha ohledech podle vzoru Donalda Trumpa. V demokraciích, které ohrožují populističtí lídři využívající Facebook, jsou ovlivňovány miliony lidí po celém světě“ (tamtéž).

Samotné slovo „propaganda“ dnes vyšlo z módy. Neexistují oddělení, která by se takto jmenovala a kurzy propagandy se nepřednáší na univerzitách. Ale technologie vlivu se naopak staly mnohem rozmanitější a v současnosti se využívají mnohem aktivněji než v minulosti. Dnes necílí na masy, ale na člověka jakožto představitele konkrétní společenské skupiny, což umožňuje přesněji odhadovat jeho vlastnosti a reakce a tím pádem ho zároveň ovlivňovat výrazně efektivněji než dříve.

Obecně je možné a nezbytné odlišit dva typy vlivu: propaganda štěstím a propaganda strachem. Filmová propaganda nestrašila, ale uklidňovala, vyprávěla o tom, jak je všechno kolem díky vedoucí roli strany dobré a krásné. To byla ve své podstatě pravda, protože vše jak špatné, tak i dobré bylo spojeno právě s ní.

Propaganda strachu byla obzvlášť aktivní v období stalinismu, kdy se všude neustále zdůrazňovalo téma nepřátel lidu. Dnešní Rusko využívá tento arzenál selektivně, když straší zahraničními agenty. To není nicméně namířeno na samotné zahraniční agenty, ale na masové povědomí lidí, kterým ukazuje, jak se trestá vzpurnost.

Tento model analyzuje řada západních prací. Například H. Huang ho hodnotí takto:

„propaganda se často nepoužívá k indoktrinaci, ale k demonstraci síly vlády pro udržení společenské kontroly a politického řádu. Konkrétněji to lze vyjádřit takto. Díky zdrojům použitým na demonstraci jednotného propagandistického sdělení, které vnucuje občanům, může dostatečně silná vláda udržovat společenskou kontrolu a politický řád a vysílat důvěryhodný signál o svých možnostech a o tom, jak se liší od slabých vlád, čímž zastrašuje masy, které by v jiném případě mohly pomýšlet o změně režimu. Jinými slovy cílem takové propagandy není „vymývání mozků“ lidí jejím obsahem, který říká, jak je vláda dobrá, ale spíše varování společnosti před tím, jak je jen samotnou propagandistickou činností silná“ [2].

A ještě jedna věc: „pojem signál zde znamená nepřímý druh přenosu informace za pomoci propagandistického jednání vlády a nemá obyčejný význam z našeho každodenního života: přímé poskytování informace, součástí které je to, co vláda tvrdí ve své propagandě. Takový nepřímý přenos informací je možný, protože propaganda je drahá, a to obzvlášť v případě nedemokratických států, jako je Čína, a proto přání a/nebo možnost provádět tak drahé operace vysílá důvěryhodný signál o tom, jaké má vláda možnosti a zdroje“ (tamtéž).

Aby se vyhnul přímému obyčejnému chápání pojmů, tak Huang tuto propagandu nazývá signální. To je jakoby její druhá úroveň, která má hlubší charakter.

R. Henderson vysvětluje tento přístup takto: „Spolu se snahou vymývat lidem mozky jim také nedemokratičtí vládci chtějí připomínat, jak jsou silní. Když lidi bombardují propagandou na každém kroku, tak jim tím připomínají sílu režimu. Velké objemy zdrojů, které se utrácí na šíření sdělení v každém zákoutí veřejného prostoru, jsou drahou demonstrací jejich moci“ [3].

Za zmínku také stojí to, že výdaje na propagandu nejsou zdaleka tak významné, jako výdaje na tajné služby nebo armádu. Ačkoliv jsou platy propagandistů velké (viz například [4]), tak nikoho příliš netrápí. A lidé o tom ani nevědí, podobné informace dráždí jen novináře.

Henderson pokračuje: „Propaganda je určená k tomu, aby mezi lidmi šířila strach a ne k vymývání mozků. Sdělení je takové: nemusíte věřit v hodnoty režimu. Ale musíme být přesvědčeni o tom, že budete tak vystrašení, abyste s tím nic nedělali“ (tamtéž).

Výsledky Huangova výzkumu komentuje takto: „Huang píše o výsledcích svého empirického výzkumu. Ptal se čínských občanů na to, nakolik znají propagandistická hesla čínské vlády. Zjistil přitom, že lidé, kteří tato hesla znali lépe, nebyli s vládou spokojenější. Ale častěji mluvili o tom, že vláda je silná a měli menší sklony vyjadřovat nesouhlas. Nedemokratičtí lídři se vás nesnaží o něčem přesvědčit. Snaží se vám připomenout, jak jsou silní“ (tamtéž).

To je totéž jako například válka s pomníky Lenina. Neměla žádný smysl, protože stejně budou stát tam, kde je postavili. Stejně jako potom nemělo žádný smysl válčit proti jejich svrhávání. To vše byly tak silné procesy, které nedokáže ovlivnit jediný člověk.

Poslední poznámka Hendersona: „I když všichni vědí, že to, co vidí, nemá žádný smysl, tak už jen sám fakt, že to všichni vidí, znamená, že režim je dostatečně silný na to, aby dokázal šířit nesmysly. Lidé nechtěli vystupovat proti nedemokratickým režimům kvůli tomu, že věřili v jejich hloupá hesla, ale protože věřili v to, že vláda je silnější než oni. Co víc, tato oficiální hesla lidem diktují, jaký je přijatelný veřejný diskurs a ubíjí alternativní myšlenky a podzemní hnutí. Učí občany chovat se tak, jako kdyby v oficiální doktrínu skutečně věřili“ (tamtéž).

Kulturní válka je novým typem propagandy, která také vytváří dojem, že je nenormální jít proti ní. Sovětská propaganda držela všechny na uzdě tím, že likvidovala nesprávné myšlenky a posilovala ty správné. Podobně dnes funguje kulturní válka, která mění nejen myšlení, ale i pomníky na ulicích.

M. Požarskij vidí myšlenky Hendersona takto: „mechanismus fungování propagandy je jiný. Propaganda není snahou přesvědčit lidi, ale demonstrovat sílu. Doslova nám vysílají signál: ano, produkujeme absolutní blbosti, ale můžeme vás PŘINUTIT je poslouchat. Můžeme vás přinutit účastnit se vyprázdněných rituálů, mítinků atd. Celkově je obsah signálu takový: my jsme silní a vy jste slabí. A to je důležité. Lidé se totiž nebouří když vidí lež a nespravedlnost, ale když vidí slabost. Ve své podstatě je to jen potvrzení starých Orwellovských tezí: právě přímočará lživost hesla „Oceánie vždy bojovala s Eurasií“ dělala propagandu Oceánie tak neotřesitelně efektivní. V tomto kontextu má smysl i demonstrativně nesmyslné prožírání peněz televizní stanicí Russia Today a využívání absolutně vyhořelých a zdiskreditovaných bývalých opozičníků. Klidně před mikrofon posadíme i psa. Protože my jsme vláda a vy ne“ [5].

Zároveň je důležité si přiznat, že se světem sovětské propagandy byla většina lidí víceméně spokojená, protože nikdo – obzvlášť v období Brežněva – po lidech nevyžadoval „přísahat věrnost“. Propaganda vystupovala v roli jisté paralelní reality.

A. Jurčak ve své knize například píše: „Většina sovětských lidí do začátku perestrojky nejen neočekávala rozpad sovětského systému, ale ani si ho nedokázala představit. Ale ke konci perestrojky – tedy po relativně krátkém čase – už začali mnozí přijímat krizi systému jako něco přirozeného a dokonce nevyhnutelného. Najednou se ukázalo, že sovětští lidé byli svým způsobem paradoxně vždy připraveni na rozpad sovětského systému, ale po dlouhou dobu si toho prostě nebyli vědomi. Sovětský systém se najednou ukázal v paradoxním světle – byl zároveň mocný i křehký, plný naděje i beznaděje, věčný a kdykoliv připravený k rozpadu“ [6].

Dá se říct, že to byla téměř poklidná koexistence dvou systémů: oficiálního a neoficiálního. Proto máme před sebou ještě jakýsi třetí druh vztahu k propagandě. Mluvili jsme o propagandě štěstí a strachu. A třetí typ propagandy je propaganda paralelní reality. Jestli se ti nelíbil propagandistický film, tak sis mohl vybrat jiný.

Henderson navrhl dvě možné varianty šíření přesvědčivé komunikace, které nazývá centrální a periferní [7]. V prvním případě adresát informaci hodnotí a pokouší se zjistit, jestli je pravdivá nebo ne. V případě periferní komunikace je větší pozornost věnována doprovodným faktorům a ne samotnému sdělení. Hodnotíme například to, jak je mluvčí vzdělaný, atraktivní… Samotné sdělení ustupuje do pozadí. V tomto případě jsme pasivnější, ale periferní komunikace je dnes rozšířenější, protože zpracováváme čím dál tím více informací.

Henderson dochází k ještě jednomu zajímavému závěru. Ze zběžného hodnocení bychom si mohli myslet, že bude snazší manipulovat lidmi s nižším vzděláním. Jenže lidé s vyšším statusem si více všímají toho, jak je druzí hodnotí. Proto budou věnovat více pozornosti periferní komunikaci. Často mluví o tom, co musí udělat, aby neztratili prestiž nebo práci.

Výzkumy SSSR v období Brežněva a Gorbačova ukázaly, že čím vyšší funkce, tím silněji lidé, na rozdíl od například zemědělců z venkova, podporovali komunistickou ideologii. Co je zajímavé, 45,8 % lidí nepodporovalo KSSS [8]. V období Gorbačova jakákoliv podpora strany absolutně zmizela.

Henderson zdůrazňuje: „Lidé s vyšším vzděláním budou spíše říkat věci, kterým nevěří, protože se bojí ztráty práce nebo reputace“ [7]. S nadsázkou lze tedy říct, že čím vyšší společenský status člověk má, tím víc lže. A právě to je závěr, ke kterému dochází Henderson.

Ruský politický technolog Marat Gelman, který nyní žije v Černé Hoře, byl v době, kdy žil v Moskvě, překvapený tímto postojem: „Všichni, kdo to chtějí vědět, mají představu o tom, co se děje z hlediska represí. Co mě překvapilo, je velké množství lidí, kteří to v Moskvě nechtějí vědět. Lidé jsou tím možná unaveni, jejich mozek vyvolává nějakou obrannou reakci – „my už to nechceme dál poslouchat“. Je možné, že jsou to lidé, kteří jsou nuceni koexistovat s režimem a musí si nějakým způsobem racionalizovat, že ne vše je tak špatné, nebo že „v Rusku to tak bylo vždycky a není to nic nového“. Extrémní forma, se kterou jsem se setkal, je poměrně zvláštní: „Poslouchej, to už je jedno – kašlat na režim. Na tom už nezáleží“. Tedy v překladu: co je to za banalitu, nechte je nás vykořisťovat. Určitou oslavou tohoto přístupu jsou rozhovory o „liberálním teroru“. Pokud někdo šlápl do lejna, provedl něco podlého, tak na něj prý útočí „liberálové“, kteří ho umlčují. Existují různé formy ne přijetí, ale smíření se s realitou. To mě překvapilo. Okruh lidí, se kterými se bavím, je relativně intelektuálně založený, dostatečně kritický, ale není připravený přijmout realitu a chápat ji takovou, jakou je, a to mě samozřejmě překvapilo“ [9].

Dále také říká: „Ale oni mlčí. Respektive některé lidi těmi procesy zastrašili, funguje na ně propaganda. Určitě se zdokonalila, funguje různými směry. Když například nelze ukázat, že v zemi je všechno dobře, tak se musí ukazovat, co je jinde ještě horší. Takové příklady se dají najít kdykoliv“ (tamtéž).

Pokud se objeví jeden názor, který aktivně podporuje státní propaganda, tak se v důsledku toho začínají objevovat represe a propaganda vystupuje v roli „hrobaře myšlenek“. Vidíme to na příkladu likvidace nezávislých médií v Rusku a Bělorusku [10 – 16].

Pokud z veřejného prostoru odstraníme „nesprávná“ média a novináře, tak se mění i samotná norma: to o čem lze mluvil a o čem nelze. Mediální čistka má vést k čistce mozků a diskusí. Čistka ve veřejném prostoru zároveň ovlivňuje i to, co je neoficiální a formuluje to, o čem je lepší nemluvit ani doma.

Michail Chodorkovskij se k tomu vyjádřil takto: „Politické represe, likvidace nezávislého soudnictví a voleb, umlčování obránců lidských práv a novinářů ukazuje obrat Putinova režimu i samotného Putina ke starému sovětskému modelu doplněnému o jeho osobní chtivost a chtivost jeho okolí.

Přitom sami nedokáží zemi předložit žádnou vizi. Nemluvě o úspěších. Desetiletí degradace nejen ekonomiky, ale i morálky společnosti vedou k postupnému nahlodávání struktury státy. S tím nemohu souhlasit“ [17].

Bojuje se jak proti novinářům, tak i proti právníkům, kteří mohou bránit jejich práva: „Ministerstvo spravedlnosti přiznalo titul zahraničního agenta Institutu práva a veřejné politiky, který s občany konzultuje soudní procesy mimo jiné u Evropského soudu pro lidská práva. V jeho dozorčí radě sedí známí advokáti Genri Reznik a Konstantin Dobrynin a také bývalá soudkyně ústavního soudu Tamara Morščakova. Ani advokáti Reznik s Dobryninem, ani Tamara Georgijevna Morščakova nejsou opozičníci, nezabývají se politikou a nesnaží se získat moc. Úplně stejně jako nejsou politiky a nesnaží se dostat k moci redaktor investigativního portálu Projekt Roman Badanin a jeho tým. První z nich jsou dobří právníci, kteří se v Rusku pokouší bránit právní stát. Druzí jsou dobří novináři, kteří se pokoušejí informovat ruské občany o významných procesech a událostech v zemi. A právě za to se je režim snaží zničit. V půlce roku 2021 se situace změnila. Rozjel se válec. Neničí se jen opozice, ale všechno živé“ [18].

V důsledku tohoto boje proti médiím dosáhlo Rusko těchto výsledků: „v každoročním světovém žebříčku svobody tisku, který zveřejňují Reportéři bez hranic, obsadilo Rusko 150. místo ze 180 (Bělorusko 158.)“ [19].

Bělorusko je těsně v závěsu. Přitom je důležité zmínit, že to není ruská, ale sovětská cesta, kterou si Rusko zvolilo v naději, že se mu podaří zadusit nespokojenost.

Bělorusko si stanovilo podobné cíle, což má i podobné důsledky: „V řadě případů je tato taktika státní propagandy efektivní: někteří lidé se přestávají vyjadřovat na společensko-politická témata, jiní utíkají ze země a mnozí šíří tezi o tom, že jakýkoliv projev neloajality se v Bělorusku trestá“ [20].

Informační pole pod tímto tlakem, jehož samotné fungování je ohroženo, je ve své podstatě pokřivené: „vláda vytváří podmínky, za kterých nemohou nezávislá média v zemi legálně komerčně podnikat, pokud samozřejmě neprovádí autocenzuru. Prostě proto, že jakékoliv médium, které nebude následovat oficiální státní linii, může být v jakýkoliv moment zrušeno/pozastaveno/zablokováno a bez patřičného právního statusu sice může psát posty na Telegramu nebo natáčet video na YouTube, ale nemůže uzavírat reklamní kontrakty. V souvislosti s tím se mohou redakce v nových podmínkách jen co nejvíc distancovat od společensko-politických témat nebo, tak jak po tom touží vláda, odejít z trhu a tím ztratit nezávislost“ [21].

Ruská média se naučila vytvářet vlastní efektivní systém nesvobody slova, kterému mnozí věří, a modelují ho. O televizních talk show se píše toto: „vytváří se iluze, že obě strany konfliktu mají stejnou možnost hájit své názory. Hlavní ruské zpravodajské televizní kanály vytváří hlavní témata dne (o čem mají lidé přemyslet), ale opírají se přitom o experty schválené režimem. V žánru talk show, který se v Rusku změnil v „scream show“, se formuje emocionální vztah Rusů k okolnímu světu (co si mají myslet a cítit), vysvětluje expertka na propagandu a dezinformace z lotyšské Vidzemské univerzity aplikovaných věd Solvita Denisa-Liepniece. V pořadu 60 minut na Prvním kanálu nebo ve vlastním pořadu Dmitrije Kiseljova Zprávy týdne předkládají Rusům hotový soubor jednoduchých argumentů, které (z hlediska Kremlu) správně vysvětlují to, co se děje v Bělorusku. Pro televizní propagandisty neexistuje trpící běloruský lid a brutalita Lukašenka, ale naopak mlčící bratrský lid vedený vychytralým provinčním prezidentem, kterého se pokouší svrhnout extremisté a teroristé podporovaní Západem“ [22].

K těmto narativům, kam patří i například kritika Ukrajiny, se připojil i sám Lukašenko, který opakuje to, co mají v Rusku vyzkoušené: „Ukrajinské téma je vhodné i díky tomu, že je to negativní příklad. Státní propaganda vnutila milionům Rusů názor, že po Majdanu v roce 2014 se Ukrajina propadla do chaosu a rozvratu. To znamená, že jakýkoliv pokus odtrhnout se od Ruska a sblížit se s Bruselem a Washingtonem povede v libovolné jiné zemi k podobně špatným následkům. Tímto obrazem hypotetické hrůzostrašné budoucnosti svazového Běloruska straší Rusy. Ukrajina, která „zradila“ Lukašenka, i v tomto podle propagandy Putinova režimu koná podle pokynů Západu. Západu také „podlézají“ Pobaltské republiky, které nejsou schopny samostatné politiky“ (tamtéž).

Zatčený minský filozof Vladimir Mackevič ještě v roce 2006 napsal toto: „Jestli jedna strana říká A a druhá B, tak se jedná o dialog. Jestli jedna strana říká A a druhá také A, tak se jedná o duet. Sehraný duet bývá krásný, ale rozhodně se nejedná o dialog. No a jestli jedno a totéž A opakují stovky hlasů, tak už se jedná o chór. Souhlasím s tím, že jakýkoliv falešný zpěv v chóru zní rušivě a všechny, kteří zpívají falešně, se musí z chóru vyhnat bičem. Je směšné poslouchat o dialogu společensko-politických sil v Bělorusku. Poslouchat tenhle chór tichých a nesehraných zpěváků je otravné – prostě chaos místo hudby“ [23].

Když jsou jedni novináři v špatné situaci, tak jiní prosperují. Těmi jsou propagandisté, kteří se maskují jako novináři. Jejich propagandistická činnost je přitom ohodnocena dost konkrétními částkami [24].

Charakter jejich práce je takový: „Zadání našich dnešních hrdinů, manželů propagandistů z ruského televizního programu 60 minut, je jednoduché a nedůmyslné – bombardovat lidi propagandou, vytvářet paralelní realitu pro důvěřivé diváky státní televize. Z Ukrajiny dělají peklo, z opozice podvodníky a agenty Západu a ze Západu nejhoršího nepřítele, který může za všechny problémy Ruska. Na rozdíl od Putina. Absolutně primitivní produkt postavený na jedné jediné premise. Ve studiu „experti“ útočí na „liberály“/Ukrajince/Američany a dokazují, jak jsou hrozní, zatímco Putin je skvělý. To je velmi jednoduchý přístup k práci. Jak ale zdůrazňoval jejich duchovní učitel, pokud se jedna a tatáž lež mnohokrát zopakuje, tak jí všichni uvěří“ (tamtéž).

Dále: „Putinovi propagandisté. Nekonečné a nevyčerpatelné téma, které všechny štve. Jak člověk nemůže být v klidu? V zemi, kde učitel a doktor bere šest tisíc měsíčně, existují lidé, kterým stát platí miliony dolarů za jejich primitivní práci. Za masové obelhávání Rusů. Každý den, respektive dvakrát denně se tento tupý manželský pár objevuje na obrazovce a lže. To je jejich práce. Bez výčitek svědomí, ba naopak, každý den uráží, třeští oči a snaživě a s potěšením vyřvávají obvinění”.

Jestli je propaganda emocemi, tak ty v pořadu mnohonásobně překračují normu. Novinář propagandista se cítí být všemocný. Může zničit jakoukoliv autoritu – pokud mu to samozřejmě rozkáží a dovolí mu to udělat. Jeho síla spočívá v tom, že to nedělá sám, ale z televizní obrazovky, která je namířena na masového diváka.

Tato všemocnost ale propagandisty podrazila v momentě, kdy se objevily finanční skandály: „v daném případě spočíval problém v tom, že rada mlčet je příliš primitivní. Jevgenij Popov z pořadu 60 minut ji nemohl poslechnout, je přece velkým propagandistou. Mlčet pro něj znamená přiznat se k vlastnímu profesionálnímu selhání. Prostě to nemůže udělat. A proto se vrhl do boje s pocitem vlastní výjimečnosti. „V podobných situacích se všichni ostatní obvykle schovají, ale já nejsem takový, přijímám výzvu. Ještě jim ukážu!“ – zhruba takhle přemýšlí“ [25].

Reálně se ukázalo, že jeho výplata je úplně někde jinde ([26] viz [27]). Když kandidoval ve volbách, tak ji Popov musel ukrýt. A to už je problém…

Mnoho lidí všechno ukrývá. Jenže jednou se to poodhalí. A skandál je vždycky problém. Obzvlášť pro veřejné osobnosti, které by měly být na veřejnosti „čisté“. Místo toho ale přichází nekonečné drby a obvinění [28 – 29].

Podobné to bylo i s už polozapomenutou Kristinou Potupčik, která byla kremelským mediálním manažerem a bývalou koordinátorkou proputinovského hnutí Naši. U ní se přišlo na nemovitost v zahraničí, která ji umožňovala získat dočasný pobyt ve Španělsku [30].

Zdroj: Heorhij Počepcov pro Rezonans

Literatura

1. Gross T. Reporters Reveal ‘Ugly Truth’ Of How Facebook Enables Hate Groups And Disinformation https://www.npr.org/2021/07/13/1015483097/an-ugly-truth-how-facebook-enables-hate-and-disinformation
2. Huang H. Propaganda as Signaling https://www.almendron.com/tribuna/wp-content/uploads/2020/03/propaganda-as-signaling.pdf
3. Henderson R. Human Nature and The Purpose of Propaganda https://www.robkhenderson.com/past-newsletter/purpose-propaganda
4. Ježov S., 13 přátel Putina. Kolik vydělávají nejznámější propagandisté ruské televize https://theins.ru/politika/235089
5. Požarskij M. Jak ve skutečnosti funguje propaganda https://www.kasparov.ru/material.php?id=60EF4B3248730
6. Jurčak A. Bylo to na věčné časy, dokud se to nerozpadlo. Poslední sovětská generace. – Moskva, 2014
7. Henderson R. Persuasion and the Prestige Paradox: Are High Status People More Likely to Lie? https://quillette.com/2021/04/03/persuasion-and-the-prestige-paradox-are-high-status-people-more-likely-to-lie/
8. Pereira N.G.O. a.o. Work Ethics and the Collapse of the Soviet System // Canadian Slavonic Papers/Revue canadienne des slavistes. – 2003. – Vol. XLV. – Nos. 1-2
9. Gelman M. Protestní umění tu neexistuje. Rozhovor https://www.svoboda.org/a/protestnogo-iskusstva-zdesj-net/31360315.html
10. Portál MBCH média vydal po Otevřených médiích prohlášení o zastavení činnosti po zablokování Roskomnadzorem https://theins.ru/news/244024
11. Roskomnadzor zablokoval portály Otevřená média a MBCH média https://zona.media/news/2021/08/04/openmedia
12. Média, obránci lidských práv a online galerie. Koho Roskomnadzor zablokoval za poslední tři týdny https://www.bbc.com/russian/news-58098699
13. Roskomnadzor zablokoval zpravodajské portály spojené s Michailem Chodorkovským https://www.bbc.com/russian/news-58091880
14. Portál Projekt zveřejnil vyšetřování o ministrovi vnitra, u novinářů byla provedena domovní prohlídka https://www.bbc.com/russian/news-57649055
15. Domovní prohlídky u novinářů Projektu. Co o tom víme https://www.bbc.com/russian/news-57657078
16. Portál The Insider byl v Rusku zanesen na seznam zahraničních agentů https://www.bbc.com/russian/news-57940079
17. „Budeme pokračovat v boji proti režimu do jeho úplného pádu“. Chodorkovskij komentuje zavření svých mediálních projektů https://theins.ru/news/244027
18. Jakovenko I. Taktika spálené země https://www.kasparov.ru/material.php?id=60F1E3F148E52&subject_id=189
19. Gostěv A. Pijavice proti médiím https://www.svoboda.org/a/hischniki-protiv-smi-ohota-na-jurnalistov-ot-moskvy-do-gonkonga/31391767.html
20. Bykovskij P. Propaganda v Bělorusku je čím dál tím podobnější ruské https://www.dw.com/ru/propaganda-v-belarusi-upodobljaetsja-rossijskoj/a-58735304
21. Kuzněcov P. Útok na média je umíráčkem běloruského informačního prostoru https://www.dw.com/ru/udar-po-smi-pohoronka-dlja-belorusskogo-infopolja/a-58202261
22. Náš zkurvysyn. Jak ruská propaganda formuje Lukašenka https://theins.ru/politika/243942
23. Mackevič V. Provokativní mlčení, 2006
24. Elitní nemovitost slizké dvojice propagandistů https://navalny.com/p/6513/
25. Lepší by bylo, kdyby mlčel: analytici kritizují chování Popova ohledně skandálu s nemovitostmi https://newizv.ru/article/general/02-08-2021/luchshe-by-on-molchal-analitiki-kritikuyut-povedenie-popova-v-skandale-s-nedvizhimostyu
26. Astafurova K. Televizní moderátor Popov zveřejnil příjem 11,4 milionu rublů. Tým Navalného dříve našel jeho elitní nemovitost https://openmedia.io/news/n1/televedushhij-popov-otchitalsya-o-doxode-v-114-mln-rublej-komanda-navalnogo-ranee-nashla-u-nego-elitnoe-zhilyo/
27. Ježov S. Odměna za opium pro lid. Jak propagandista Jevgenij Popov ukryl svoje příjmy https://theins.ru/politika/244000
28. Ponomarjova A. „Lhát je jejich práce“. Runet o elitních nemovitostech Skabějevy a Popova https://ru.krymr.com/a/olga-skabeyeva-yevgeniy-popov-elitnaya-nedvizhimost-rassledovaniye-runet/31389281.html
29. Jevgenij Popov promluvil o své nemovitosti a vysokém platu https://19rus.info/index.php/vlast-i-politika/item/158201-evgenij-popov-rasskazal-o-svoej-nedvizhimosti-i-vysokoj-zarplate?template=ia2021&is_preview=on
30. Kutěpov S. Vila ve Španělsku a drahé byty v Moskvě. Jaký majetek vlastní proputinská aktivistka Potupčik https://mbk-news.appspot.com/korotko/villa-v-ispanii-potupchik/

Heorhij Počepcov – profesor, doktor filozofie, nejcitovanější autor v oblasti mediální komunikace v respektovaných zdrojích postsovětského prostoru. Zakladatel originální ukrajinské školy mediální komunikace a komunikačních technologií.