Dva analytici nedávno zkoumali podporu Putina mezi ruskými emigranty z pohledu dlouhodobé tendence Rusů podporovat mocné vládce. Igor Yakovenko kriticky rozebírá tyto sklony a argumentuje, že jediná cesta, jak narušit Putinovu podporu, je ukázat, že je vlastně slaboch. Ksenia Kirillova přidává vlastní pohled na kulturní a politické faktory, které jsou podle ní hnací silou podpory pro Putina.
Ve svém článku nazvaném „Podlézání bez bázně a hany”, zveřejněném v Chikagských ruskojazyčných novinách Sedm dní, Yakovenko zkoumá specifický rys ruského myšlení, který nazývá „ur-servilita“, tedy konání hnané touhou potěšit lidi nad nimi. Porovnává ty, co psali udání během stalinské éry, s podlézavostí, kterou spatřoval v lidech, co se ptali Putina během nedávného pořadu QaA „Přímá linka”. Yakovenko píše, že je velké pokušení předpokládat, že podlézavost za Stalinovy éry byla výsledkem strachu, když existovalo reálné riziko, že budete zastřeleni nebo uvězněni. Tvrdí ale, že „lidé zapomínají, že podlézání Stalinovi nebylo podněcováno jenom strachem.”
Jako důkazy servility, která nebyla vynucená, Yakovenko ukazuje na rozhovor s vysídlenci po 2. světové válce, bývalé sovětské občany, kteří byli bezpečně z dosahu stalinistických nátlakových tajných služeb, kteří ale přesto „v drtivé většině zůstali v konstrukcích kultury servility s jejím kultem vůdce, před kterým se otrocky pokořili.”
Yakovenko vnímá jako důvod právě ur-servilitu, kterou považuje za jev ruského každodenního života a politické kultury, a to nejen v minulosti, ale také během celé historie, a která zůstává nezbytnou součástí ruské kultury i dnes. Definuje tento jev jako upřímnou oddanost a iracionální lásku k ruským vůdcům doprovázenou schvalováním i těch nejvíce zločinných projevů jejich politiky, což jsou postoje vykazované ruskými emigranty v dnešní době, i když jsou dlouho pryč z Ruska.
„Tato ur-servilita je neustále životně důležitým faktorem ruské kultury, jak je vidět na faktu, že významná část emigrantů, kteří odjeli z Ruska během 80. a 90. let a nyní žijí v evropských zemích a USA, jsou pořád oddaní fanoušci Putina, podporují jeho dobrodružství, jako je zabrání Krymu, válka na východě Ukrajiny a masové vraždění civilistů v Syrii (kteří vůbec teroristé nejsou).” Navíc, protože jsou vně fyzického objetí Ruska, jejich podlézavost nemůže být vysvětlena tím, že si „získávají pánovu přízeň” nebo že se „pokoušejí zavděčit”. Tvrdí tedy, že ruští emigranti se takto chovají ne proto, že se bojí ruských autorit, protože jsou naprosto mimo jejich dosah; „Vidíme zde křišťálově čisté podlézání, které není důsledkem strachu nebo výtek,” uzavírá Yakovenko.
Dále poukazuje na to, že podlézavost Putinovi mezi ruskými emigranty v Evropě, USA a Izraeli je iracionální. Například v Izraeli je podpora Putina obzvlášť iracionální, protože Putin otevřeně podporuje nepřátele Izraele. „Ur-servilita k Putinovi od vystěhovalců je něco absolutně iracionálního a zaměřeného proti jejich vlastním zájmům” a „stejně jako putinisti v Izraeli ničí svoji vlastní zemi,” říká Yakovenko.
Pokračuje pozorováním, že druhá stránka podlézavosti je „dvojí myšlení“ (doublethink), což je typ oddělení reality a myšlení, typicky mající za následek pokrytectví a dvojité zásady. „Toto jsou dvě stránky ruského politického a kulturního života,” prohlašuje. Rozdíl mezi sovětskou érou a dneškem je, že v SSSR existovala ideologie. V Putinově Rusku žádná ideologie není, a doublethink většinou znamená, že je rozdíl mezi tím, co někdo řekne, a co vlastně udělá. Příkladem doublethink je, že ruská elita odsuzuje Západ, ale stejně tam posílá svoje děti na studia.
Yakovenko vysvětluje, že společné vlákno ruské servility během věků je „rozpoznání ne pravdy myšlenek, ale moci”. A to pak znamená, že dáte-li Rusům více nebo nové informace, aby „otevřeli oči”, nevede to k tomu, že by změnili svůj názor. Neustále budou tíhnout k podpoře toho mocnějšího. Proto Yakovenko argumentuje, že Putin musí být ukázán jako v podstatě slabý, aby ztratil podporu Rusů jak doma, tak venku.
V komentáři pro Radio Svoboda nazvaném „Servilita a vina”, Kseniya Kirillova reeagovala na Yakovenkova tvrzení, přidala některé svoje důležité vhledy na Putinovy přívržence mezi ruskými emigranty a poukázala nejen na vnější vliv ze strany Kremlu, ale i vnitřní psychologické pozůstatky zkušeností z dob SSSR. „Podle mého názoru nejenže absorbovali iracionální zvyky poslušnosti a obdivu pro kultovní síly charakteristické pro ruskou mentalitu, Kreml ale také hrál důležitou roli ve užívání šikovných manipulativních taktik, které přispívají k tomuto jevu (přinejmenším v jeho současné podobě).”
Upozorňuje na svou předešlou práci, kde ukazuje manipulativní podstatu propagandy Kremlu, která je všudypřítomná, a vyzdvihuje, že její síla je založena na užívání falešných asociací, stereotypů a zvlášť psychologických systémů, které jsou plně využívané ruskými autoritami doma i v zahraničí. Tvrdí, že propaganda částečně vysvětluje značné množství Putinových přívrženců v Rusku i mezi ruskými emigranty, zvlášť v USA.
Kirillová poté mluví o osobních zkušenostech jak v Rusku, tak USA, kde souhra pocitů viny a závisti spojené se strádáním řídí fenomén podlézání Putinovi. „Stojí za zmínku, že podpora ruského vedení v emigrantských komunitách je často doprovázena upřímnou nenávistí k zemi, ve které právě žijí.” Je pozoruhodné, že ruští emigranti podporující Putina také neustále pohrdají svým novým domovem, v tomto případě USA.
Kirillová také poukazuje na ostrý kontrast mezi pohrdáním jejich novými domovy, které lze vidět mezi ruskými emigranty, a jednoznačnou láskou k Rusku, kterou vykazují ruští disidenti.
„Navzdory propagandě proti ruským aktivistům obhajujícím lidská práva, že před svojí emigrací patří mezi členy jakési ,páté kolony‘, sama jsem osobně prožila nějaký čas mezi občanskými a politickými aktivisty, a když jsem je dobře poznala, mohu poctivě říct, že jsem ani jednou nepotkala někoho, kdo by nenáviděl svou zemi. Pochopitelně toto platilo před válkou na Ukrajině a před rozbujelým politickým útlakem komunity obhajující lidská práva, která se skládala z mnoha různých skupin lidí, i pouze náhodných podporovatelů, ale tehdy tam nebyli žádní nenávistní nepřátelé, kteří chtěli ublížit Rusku, ani jeden jediný.”
Pokračuje pak postřehy o Rusech v USA. „Poprvé, co jsem viděla lidi, kteří z celého srdce nenáviděli zemi, ve které žili, a chtěli ji vidět zničenou, bylo zde, v USA, mezi ruskými emigranty. Zdálo se mi to opravdu podivné, když si uvědomíte, že mnoho Rusů již má občanství USA, někteří dokonce politický azyl (!). Hodně jich žije ze sociální podpory nebo mají slušné platy a nemají v úmyslu jít zpátky domů. Přesto jejich jediná touha je mluvit o tom, jak to bude nádherné, až Rusko zničí „ty zatracené Amíky”.
Kirillová se domnívá, že kořeny tohoto úkazu leží z velké části v chybějící tradici občanské společnosti v Rusku, a také v tom, co nazývá „horizontální” vztahy. Má na mysli skutečnost, že mnoho ruských emigrantů je zapojených do organizací vytvořených Kremlem, speciálně těch, co jsou součástí ruských konzulátů a misí. Věří, že motivací pro tyto styky jsou přežitky přístupu k emigrantům jako ke „zrádcům vlasti”, což je přístup vštěpovaný Rusům v minulých desetiletích stejně tak zatvrzele, jako za éry Sovětského svazu. „Jestliže jsi odešel, jsi zrádce”, je stejně „tak hluboce zaryté do podvědomí mnoha lidí, že to vytvořilo kompletně nelogický pocit viny,” říká Kirillová. I před nynější vlnou protiamerické propagandy mnoho Rusů opustilo Rusko z rozumných a osobních motivů, ale stále „vina zůstala v jejich podvědomí.”
Kirillová již v minulosti popisovala, jak jsou koncepty osobního vlastnictví nebo nezávislých soudů slabé a nejsou v Rusku ctěné, lidé se necítí být zákony chráněni. V důsledku pak Rusové vzhlížejí ke Státu jako k pilíři stability pro svou věrnost. „Pro mnoho Rusů – pochopitelně kromě těch, co si vědomě vybrali cestu disentu, je přiznání si konfliktu se státem velice traumatické.” Vidí pak svoje rozhodnutí opustit Rusko jednoduše jako úmysl „získat výhody civilizovaného světa a vydělat víc peněz.” Nejsou ochotni „nést nálepku zrádce”. Proto tito emigranti vítají možnost stýkat se s organizacemi stvořenými venku Kremlem, jako jsou ty, svázané s ruskými misemi a konzuláty. „Podílet se na chodu těchto organizací je prakticky to samé jako oficiálně obnovit styky s bývalou domovinou, což dovolí lidem cítit se jistěji, že je nikdo nebude mít právo nazývat zrádci”, říká Kirillová.
Navíc Kirillová shledává, že obyčejná, banální závist také hraje důležitou psychologickou roli při dvojím myšlení, což je podle ní také charakteristickým rysem problematické společnosti. Vypozorovala, že „závist je mezi Rusy běžná a nejhorší je, že nezmizí, ani když někdo získá materiální bohatství.” A nabízí nám známý ruský vtip aby předvedla, jak američtí putinisté dnes přemýšlejí: „Jak se mohlo stát, že taková čistá, bohatá a dobře udržovaná země jako Amerika může nakonec patřit Američanům?”
Pocit strádání je tak intenzivní, že „dokonce ani vlastnit dům a žít americkým způsobem života nepomůže zlomit tento pocit deprivace.” Ruští emigranti cítí, že oni a jejich rodiče žili v tak totálně jiných a strašných podmínkách v porovnání s jejich novým domovem, že pociťují vinu a závist, že krása okolo nich je „není produktem jejich kultury, ale někoho jiného.” „Možná to je začátek toho, co Yakovenko popisuje jako praktiky ruských emigrantů, a vede to pak k myšlenkám na destrukci jejich nové domoviny”, uzavírá Kirillová a užívá typickou frázi, která popisuje tuto závist: „Nevadí mi, že je něco špatné pro mne, ale hlavně ať je to horší pro ostatní.”
Kirillová končí pozorováním, že kult moci, podpora síly nad myšlenkou, se stane kompenzací pro ty hluboce zaryté pocity strádání. „OK, tak neumíme vyrábět nebo vytvářet věci, ale alespoň jsme silní,“ a „neměl jsem americké mládí, ale alespoň mám dvě země, co mne uznávají. „Takové jsou podvědomé motivy ,nezaujatých slouhů‘” říká Kirillová o servilních Rusech, které zmiňuje Yakovenko. V konečné analýze servilita nemůže být označována, jako by byla čistě nezaujatá nebo nesobecká, protože vlastně naplňuje důležité zájmy ruských emigrantů. Dovoluje jim cítit se morálně nadřazeně nad objekty své závisti, které je obklopují v jejich nové domovině.
Zdroj: Euromaidan Press
