Zdroj: EURACTIV
Důležitým úkolem bude překonání roztříštěnosti. Snahy o vybudování společného evropského mediálního prostoru se svobodnými informacemi ale zatím narazily na nedostatek prostředků a vůle, říká Pavel Havlíček.
Pavel Havlíček je analytik Asociace pro mezinárodní otázky (AMO) a zabývá se východní Evropou.
Jak se dá stručně popsat vývoj na poli dezinformačních médií v Česku během posledních let? Lze vysledovat nějaké zásadní trendy?
Největší nástup dezinformačních webů nastal po roce 2014 v souvislosti s ukrajinskou krizí, kdy se rozjela celá dezinformační mašinerie, z velké části koordinovaná ruskou propagandou. Podařilo se rozklíčovat asi 40 nebo 50 dezinformačních webů, ale celkové číslo je mnohem vyšší. Celou věc odstartoval slovenský aktivista Juraj Smatana, který začal odhalovat kdo, co a jak šíří na internetu a sociálních sítích. Otevřel tím Pandořinu skříňku, která začala debatu o fake news a postupně vznikly různé projekty, které dezinformační spektrum mapují. Jedním takovým je například server Manipulátoři.cz.
Které dezinformační weby lze v Česku považovat za ty nejdůležitější?
Jedním z nejvýznamnějších zdrojů dezinformací je Sputnik Česká republika. Mezi dalšími bych jmenoval například AC24, Protiproud, Czech Free Press nebo skupinu Přátelé Ruska v ČR. Česká scéna se také hodně prolíná se slovenskou. Zajímavý je fenomén Parlamentních listů, což je jakási brána mezi mainstreamovými médii a těmi „alternativními“. Mají asi 800 000 čtenářů měsíčně, což z nich činí velmi vlivný zpravodajský server. Zároveň je velmi těžké je zařadit. Snaží se legitimizovat své postavení rozhovory a články s osobnostmi z politického mainstreamu. Jedná se ale o strategický krok. Vedle tohoto obsahu, který na první pohled dělá z Parlamentních listů klasický zpravodajský server, se na stránkách totiž objevují i zavádějící a manipulativní zprávy. Řada lidí považuje Parlamentní listy za vhodný kanál k oslovení čtenářské obce, k níž normálně nemají přístup. Proto s nimi někteří politici, a dokonce celé kraje mluví a outsourcují přes ně svoji komunikaci. Já si však myslím, že právě tohle dělá Parlamentní listy nebezpečnými, protože zároveň jde o semeniště nejrůznějších zavádějících informací. Parlamentní listy ale na druhé straně nejsou klasickým dezinformačním typem média, které by kopírovalo Sputnik.
Takže se dá říct, že existuje více typů dezinformačních médií?
Je možné identifikovat dva fenomény. Na jedné straně stojí servery typu Sputnik, které jsou placeny a provozovány ruskou státní mašinérií. Druhou separátní skupinou jsou dezinformační média, která mají legitimního vlastníka, jako třeba Parlamentní listy nebo AC24. Ty žijí ze senzace, lákavých titulků a reklamy. Značně ovšem převažují ta média, u kterých vlastník znám není. Ondřej Kundra z Respektu a další novináři se o tyto záležitosti zajímají a snaží se vlastnickou strukturu dezinformačních médií vystopovat. Výzkum se v této oblasti posouvá, ale stále nám chybí potřebné informace. Tyto skupiny se samozřejmě kryjí a nechtějí, aby byla vidět jejich vlastnická struktura, finanční toky a tak dále.
Role České republiky v boji s dezinformacemi
Jak k boji s dezinformacemi přistupuje český stát? Experti obvykle říkají, že patříme v rámci EU k aktivnějším zemím, ale zároveň by se toho pořád dalo dělat víc.
S tímto hodnocením souhlasím. Česko se od začátku podílelo na projektu East StratCom Task Force, kam jsme jako jedna z mála zemí vyslali svého experta – Jakuba Kalenského. Pomohlo i zřízení specializovaného Centra proti terorismu a hybridním hrozbám (CTHH) pod ministerstvem vnitra, které se ve veřejném prostoru působí hlavně na Twitteru. Jeho činnost je osvětová a zaměřuje se na ty flagrantnější dezinformační zprávy, které opravdu podkopávají státní integritu – typově se může jednat třeba o články, které tvrdí, že dochází k ovlivňování českých voleb a podobně. Někteří lidé jsou vůči fungování centra kritičtí. Vzhledem k tomu, že monitoring dezinformací představuje jen malou část jeho celkové činnosti, je to ale dobrý začátek. Kromě toho se zaměřuje i na školení úředníků, reakce na hybridní hrozby nebo fake news a tak dále. Dělá tedy spoustu věcí, i když to není vždy vidět.
Dále je také potřeba zmínit, že Česko poměrně aktivně podporuje ruská svobodná média. Před několika lety například vznikla koordinační organizace Russian-language Media Exchange, kterou podporují Nizozemci a sídlí v Praze. Samozřejmě tu také sídlí Rádio Svobodná Evropa / Rádio Svoboda, které česká strana aktivně podporuje.
A v evropském srovnání si tedy Česko vede dobře?
Když byl v květnu premiér Babiš na návštěvě Finska, ČR se připojila k helsinskému centru excelence pro potírání hybridních hrozeb, které je společnou iniciativou NATO a EU. Centrum funguje několik měsíců a i přesto, že se Česko přidalo s určitým zpožděním, je to pozitivní signál. Jedná se o další způsob, jak si vyměňovat zkušenosti, vyškolit úředníky a tak dále. Obecně se dá říct, že patříme mezi aktivnější státy.
Český stát ale s riziky nebojuje efektivně. Neprokázal především, že by dokázal strategicky komunikovat s veřejností. To se ukázalo například při aféře okolo novičoku nebo vydání ruského hackera Nikulina do USA. Navíc máme prezidenta, který dezinformacím sám napomáhá. Musíme najít nástroje, jak na lidi šířící dezinformace reagovat. Netýká se to jen prezidentské kanceláře, ale i parlamentních stran jako SPD, KSČM nebo části ČSSD. Samotné CTHH se ale do politiky pouštět nemůže a také nechce, protože to je to pro jeho fungování ožehavé.
Na úrovni EU řeší fake news jednotka East Stratcom
Na evropské úrovni byl zatím boj proti dezinformacím spíše aktivitou zemí, které k tomu byly ochotné. Proto vznikl úřad East StratCom Task Force. Zdá se ale, že se začíná měnit i přístup Evropské komise.
Je to tak. Evropské instituce nejprve East StratCom spíše tolerovaly. Předseda Komise Juncker ji nechtěl mít pod sebou, a tak se jednotka přeložila pod Evropskou službu vnější činnosti. Vysoká představitelka pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku Federica Mogheriniová jí ovšem také zatím nepřikládala velký význam. Situace se ale mění. Díky Evropskému parlamentu a například také díky tlaku České republiky už byl ale jednotce při schvalování evropského rozpočtu na letošní rok přiřazen 1 milion eur přímo z unijních peněz. Je to sice skromný rozpočet, ale jistý posun už nastal.
Jak se dají hodnotit nedávné kroky Evropské komise, která navrhuje vznik kodexu pro online platformy a další opatření?
Problému dezinformací se začalo věnovat několik komisařů – komisař pro bezpečnost King, komisařka pro digitální společnost Gabrielová nebo i česká eurokomisařka Jourová, která má na starost spravedlnost a ochranu spotřebitelů, tedy občanů. Právě Komise by měla koordinovat vznik etického kodexu, na kterém se mají v rámci expertní skupiny pro fake news a dezinformace online podílet i technologické firmy jako Facebook, Twitter, Google a podobně. Někteří lidé to kritizují, protože tyto platformy jsou de facto původci problému, a zároveň by měly nabízet konkrétní řešení. Na druhou stranu se to bez nich asi neobejde.
Domnívám se ale, že samotný kodex nic nevyřeší. Problém spočívá zejména v algoritmech sociálních sítí, které jsou postaveny na emocích a marketingu. Postupně došlo k tomu, že tyto algoritmy začaly lidi rozdělovat do různých skupin, které spolu navzájem nejsou propojeny, a vylučují z našeho okruhu ty, se kterými se „nechceme“ bavit. Problém je, že je tento problém ve společnosti hluboce zakořeněn. Bude také potřeba hledat odpovědi na otázku, jak se vypořádat s informacemi, které nejsou přímo lživé, ale spíše manipulativní nebo tendenční. Ty mají totiž často daleko větší dosah než samotná lež.
Jakou cestou by se Evropa měla vydat dál? Dá se najít společný postup, tak aby ale zároveň nevznikalo nějaké velké „ministerstvo pravdy“? Dalo by se vycházet z fungování East StratComu a jeho činnost dále rozvíjet?
Důležitým úkolem bude překonání roztříštěnosti. Snahy o vybudování společného evropského mediálního prostoru se svobodnými informacemi ale zatím narazily na nedostatek prostředků a vůle. Podobně je to s podporou ruských svobodných médií, kde se členské státy také nedokázaly dohodnout a vytvořit jednotnou platformu, která by fungovala jako protiváha ruské propagandě. Nejde o protipropagandu, ale spíše o to dát prostor svobodným ruským médiím.
Hlavním problémem East StratCom je fakt, že v něm pracují experti jen z některých členských států EU, takže je složité obsáhnout mediální prostor celé EU. Zároveň je postavení StratComu poměrně vratké. Nedávno byl úřad zažalován třemi nizozemskými informačními servery, z nichž jeden byl čistě dezinformační. Kritizovali práci jednotky, jako kdyby se jednalo o ministerstvo pravdy, které určuje, co je pravda a co lež. Ozvaly se dokonce hlasy v nizozemském parlamentu, které volaly po zrušení tohoto orgánu bez ohledu na marginální rozměr celého problému a přiznání chyby na začátku boje s dezinformacemi.
Následování finského modelu
Co se dá tedy dělat dál?
Pozitivní roli hrají projekty na podporu mediální gramotnosti, kritického myšlení a podobně. Musíme usilovat o kvalitní obsah a iniciativy dostatečně financovat. Musíme mít k dispozici ale též nějakou první pomoc proti ruské propagandě, která tu s námi je dnes a denně. Investice do vzdělání je klíčová, ale to je zrovna doména, která málokomu překáží. Ve Finsku tohle běží už 40 let a podílejí se na tom i samotná vydavatelství, tím pádem je finská společnost vůči dezinformacím daleko odolnější než ta česká. Jejich dlouholetá investice se očividně vyplácí. Jenže my teď na takovouto dlouhodobou investici nemáme čas. Od roku 2014 se ruské dezinformační aktivity výrazně zvýšily a má to své dopady – dezinformace například výrazně ovlivňují náladu před volbami v jednotlivých členských státech. Nemůžeme dovolit, aby byla integrita jednotlivých států a celé EU zásadním způsobem narušena zásahem z vnější.
Jaký to bude mít vliv na volby EU příští rok? Jak by se na podobné hrozby mohla Evropa nejlépe připravit?
Před evropskými volbami se aktivita samozřejmě zintenzivňuje, aby nedošlo k dalšímu zásahu, který by zpochybnil integritu a důvěru vlastních občanů v jejich vlády a potažmo EU. Musíme více spolupracovat skrze NATO v rámci dialogu s USA, protože oni jsou v tuto chvíli o krok dál nejen ve výzkumu zásahů do voleb, ale disponují podstatnými informacemi, které by nám mohly pomoci vytvořit vlastní evropskou odpověď. NATO má také nástroje. Společný úřad v Helsinkách, ale i podobné centrum excelence v Lotyšsku zaměřené na hybridní hrozby a informační aktivity, jsou dobrými kontaktními body, kde dochází ke spolupráci mezi EU a NATO. To je v tuto chvíli klíčové.
Autor: Adéla Denková pro EURACTIV
