Letos v srpnu uběhlo 80 let od podepsání smlouvy o neútočení mezi Německem a Sovětským svazem, známější podle jmen jeho signatářů jako pakt Molotov–Ribbentrop.
Této události bylo v ruském informačním prostoru věnováno mnoho pozornosti. Jde zaprvé o kulaté výročí. Celý svět si připomíná události, jež urychlily nástup 2. světové války. Zadruhé je to také 80 let od počátku sovětské agrese proti Polsku, jehož část se v souladu s paktem dostala pod vliv SSSR.
Pakt Molotov–Ribbentrop byl podepsán v Moskvě v noci z 23. na 24. srpna 1939. K základní smlouvě byl připojen tajný dodatek o rozdělení sfér vlivu ve východní Evropě pro případ „teritoriálně-politické přestavby“. V souladu s tajnými úmluvami připadla Litva a západní část Polska k zájmové sféře Německa. Lotyšsko, Estonsko, Finsko, východ Polska a Besarábie připadla SSSR.
28. září 1939 byl mezi SSSR a Německem podepsán nový dokument – Smlouva o přátelství a hranici. Německo okupovalo polské Lublinské vojvodství a východní část Varšavského vojvodství, které měly být ve sféře vlivu SSSR. Sovětský svaz na oplátku získal Litvu.
Sovětský svaz dlouhou dobu popíral existenci tajných protokolů. Až 24. prosince 1989 II. Sjezd lidových poslanců přijal usnesení „O politickém a právním posouzení sovětsko-německé smlouvy o neútočení z roku 1939“. Uzavření smlouvy bylo vyhodnoceno jako „odporující suverenitě a nezávislostí řady třetích zemí“. Tehdy byla také prohlášena za nelegitimní a neplatnou od okamžiku podpisu.
2. června 2019 byly poprvé zveřejněny skeny sovětského originálu Smlouvy o neútočení mezi Německem а SSSR z roku 1939 spolu s jejím tajným protokolem. Dříve měli výzkumníci k dispozici pouze německou variantu tajného protokolu.
StopFake zanalyzoval zprávy ruských médií o paktu Molotov–Ribbentrop a vybral základní příklady dezinformací a prokremelských narativů.
Stalin se připravoval na válku. Pakt Molotov–Ribbentrop pomohl SSSR získat 1,5 roku navíc před válkou
Informaci otiskly: RT Russian, Komsomolskaja pravda, Sputnik
Narativ o tom, že pakt Molotov–Ribbentrop oddálil začátek války a umožnil SSSR připravit se na střetnutí s nepřítelem, byl zformulován již na začátku německo-sovětské války. 12. dne války, 3. července 1941, Josif Stalin poprvé promluvil před národem. Ve svém rozhlasovém projevu mimo jiné řekl:
„Co jsme získali uzavřením smlouvy o neútočení s Německem?“ Zajistili jsme naší zemi na rok a půl mír a příležitost mobilizovat své síly k obraně pro případ, že by se nacistické Německo odhodlalo zaútočit na naši zemi navzdory paktu.“
Toto tvrzení dobře zakořenilo v sovětské historiografii a poté se přesunulo i do oficiální ruské historiografie.
Opravdu se Stalin aktivně připravoval na válku? Ačkoli vojenský rozpočet země v roce 1940 vzrostl o 15 % ve srovnání s rokem 1938 (pro srovnání: vojenské výdaje v SSSR v roce 1938 činily 18,7 %, v Německu až 67,7 % z celkového rozpočtu), Stalin věřil až do poslední chvíle nevěřil, že může začít válka. Maršál SSSR Semjon Tymošenko vzpomíná, jak Stalin systematicky ignoroval zprávy vojenské rozvědky. Existuje verze, která tvrdí, že Stalin chtěl na Hitlera zaútočit první, ale nestihl to.
Za druhé, v období let 1937–1939 se více než 44 tisíc důstojníků sovětské armády stalo oběťmi stalinských represí. Mnoho historiků věří, že právě Stalinova represivní politika byla hlavním důvodem porážky Rudé armády v raných fázích války.
Za třetí, v roce 1939 byly všechny pokusy maršála Michaila Tuchačevského o mechanizaci armády zastaveny. Později byl proces obnoven, avšak k roku 1941 bylo moderní technikou vyzbrojeno pouze 15 % letectva a 25 % tankových jednotek.
Všechna tato fakta svědčí o tom, že období roku a půl po podpisu paktu Molotov–Ribbentrop nebylo obdobím nejaktivnější přípravy SSSR na nadcházející válku.
Podepsání paktu umožnilo SSSR posunout hranici o 150–200 km západním směrem, což sehrálo důležitou roli při odražení agresora
Informaci otisklo: RIA Novosti
Současná ruská historiografie se domnívá, že podpis paktu Molotov–Ribbentrop byl pro SSSR nezbytný, neboť umožnil posunutí jeho západní hranice, a úder nepřítele tudíž nebyl tak silný. Ruský historik Jurij Nikiforov pro RIA Novosti řekl, že „pakt umožnil Sovětskému svazu klid k přípravě na válku, posílit jeho vojenský průmysl a navýšit stavy v Rudé armádě. A v počátečním období Velké vlastenecké války tak byly německé jednotky nuceny postupovat od mnohem vzdálenějších hranic.“
Podepisování dohody o neútočení a tajný protokol ve skutečnosti pouze vyvolaly problém s nechráněnou hranicí a nijak neposílily obranné schopnosti demarkační linie.
Na začátku války nebyla vypracována nová vojenská doktrína. Ta stará, napsaná maršálem Tymošenkem ve dvacátých letech, hlásala: Sovětský svaz na nikoho neútočí, ale udržuje vojenskou techniku na hranici. Pokud nepřítel útočí, měl by být čas se bránit, než vstoupí na sovětské území. Po roce 1939, kdy SSSR v souladu s paktem okupoval západní Ukrajinu a západní Bělorusko, se nová hranice, tzv. Molotovova linie, přesunula do vnitrozemí Polska. K červenci 1941 byla Molotovova linie byla postavena jen z 15 %. Stará hranice, tzv. Stalinova linie, byla částečně demontována. Historici se domnívají, že rok a půl před začátkem války nemohl Sovětský svaz na nové hranici postavit nová opevnění.
Na konci druhého dne válčení, 23. června 1941, postoupila německá armáda až 130 km do vnitrozemí. Ve stejný den, kdy šlo o každou hodinu, byla vyhlášena všeobecná mobilizace. Proč toto rozhodnutí nebylo přijato v den útoku, zůstává tajemstvím.
K uzavření smlouvy o neútočení s Německem byl SSSR dotlačen kvůli možnému vytvoření antisovětské koalice mezi Anglií a Francií
Informaci otiskly: RIA Novosti, Sputnik
Země západní Evropy v předválečném období prosazovaly politiku ústupků, appeasementu. Většina historiků se shoduje v tom, že tripartitní sovětsko-francouzsko-britská jednání, která se konala v Moskvě od dubna do začátku srpna 1939, se měla stát prostředkem nátlaku na Hitlera. Zástupci Francie a Anglie skutečně měli pokyny pokud možno co nejvíce zdržovat vyjednávací proces. Ani samotný Stalin se však nechystal podepisovat žádné dohody. Kamenem úrazu se stal Stalinův návrh vést Rudou armádu přes Polsko a Rumunsko v případě, že německá armáda zaútočí na toto území. Ve dnech 17.–19. srpna vedla francouzská a britská strana jednání s Polskem a 21. srpna během posledního zasedání bylo jasné, že se země nebudou schopné dohodnout. Sovětský svaz učinil první kroky k vyjednávání s Německem v květnu 1939. A již 19. srpna, dva dny před posledním setkáním s delegáty Anglie a Francie, obdržel německý velvyslanec v SSSR Werner von der Schulenburg od Molotova výzvu k přizvání Ribbentropa k podpisu dohody.
Týden po podpisu byla smlouva o neútočení mezi Německem a Sovětským svazem ratifikována Nejvyšším sovětem SSSR. 1. září Německo napadlo Polsko. 3. září Anglie, Francie a polská exilová vláda vyhlásily agresorovi válku.
Pakt nebyl posledním článkem v řetězu událostí vedoucích k vypuknutí druhé světové války. Sovětský svaz je posledním geopolitickým aktérem, který byl nucen podepsat dohodu s nacistickým Německem
Informaci otiskly: #truehistory od Russian Mission OSCE, RIA Novosti
Stálá zastupitelství Ruské federace v OBSE se rozhodlo prozradit „historickou pravdu“ na svém Twitteru pod hashtagy #TruthAboutWWII a #truehistory. Svůj cyklus „pravdivé historie“ zahájilo paktem Molotov-Ribbentrop.
Teze, že SSSR byl nucen dohody podepsat, má své kořeny v tvrzeních o „morální kapitulaci Západu v Mnichově“. Již před začátkem války Stalin prohlašoval, že Anglie a Francie jsou „válečnými provokatéry“. Na XVIII. sjezdu komunistické strany obvinil Západ, že „chce dát Německu příležitost zapojit se do války se Sovětským svazem, nechat všechny účastníky války hluboko se v ni zabořit, potají je provokovat, nechat je, aby jeden druhého oslabili a vyčerpali, a oslabeným účastníkům poté diktovat své podmínky“.
Přímé i nepřímé údaje však naznačují, že iniciátorem podepsání tajného protokolu byl právě Stalin. Podpis dohody se měl uskutečnit 26. nebo 27. srpna, to se však nehodilo německé straně. Hitler napsal Stalinovi:
„Přijal jsem návrh smlouvy o neútočení předložený panem Molotovem, ale považuji za mimořádně nutné vyjasnit si některé otázky […]. Podstatu dodatečného protokolu, který si Sovětský svaz tak přeje, lze dohodnout co nejdříve, pokud bude odpovědný německý zástupce moci osobně přijet do Moskvy na jednání.“
Podepsání dohody s SSSR uvolnilo Německu ruce. 1. září zahájilo Německo vojenské operace proti Polsku. V předvečer podpisu dohody Hitler v dopise Stalinovi neskrýval své úmysly:
„Napětí mezi Německem a Polskem již nelze dále trpět […]. Německo je nyní rozhodnuto hájit zájmy Říše všemi prostředky, které má k dispozici. Dle mého názoru je žádoucí, aby naše dvě země neprodleně navázaly nové vztahy.“
V roce 1946 během norimberského procesu Ribbentrop na tyto události vzpomínal takto:
„Když jsem v roce 1939 přijel do Moskvy za maršálem Stalinem, nediskutoval se mnou o možnosti mírového urovnání německo-polského konfliktu v rámci Briand-Kelloggova paktu, naopak mi dal najevo, že pokud nedostane polovinu Polska a pobaltské země s přístavem Libava [Liepaja], bez Litvy, tak můžu okamžitě odletět zpět.“
Měsíc po podpisu paktu Molotov-Ribbentrop a okupaci Polska podepsaly SSSR a Německo ze Stalinovy iniciativy nový dokument – německo-sovětskou Dohodu o hranicích a přátelství, kde byly přezkoumány sféry vlivu.
Stalin se však nezastavil u podpisu paktu Molotov-Ribbentrop. V říjnu až listopadu 1940 probíhala jednání o přistoupení SSSR k berlínskému paktu (dohodě o přátelství mezi Německem, Itálií a Japonskem). Sovětský svaz si dělal nároky na nové „sféry vlivu“ – jižní Asii a Střední východ. 12. až 14. listopadu se v Berlíně konala jednání mezi Ribbentropem a Molotovem a byl vypracován i návrh nové unijní smlouvy.
Smlouvy o neútočení s Německem podepisovaly i jiné země
Informaci otiskly: #truehistory od Russian Mission OSCE, EADaily
Kreml se neustále snaží ospravedlnit podepsání paktu Molotov-Ribbentrop a jako argument k tomu často používá toto tvrzení: ostatní země, jako třeba Francie, Polsko, Británie, Lotyšsko, Estonsko, jako první podepsaly podobné dohody o neútočení s Německem. Navíc zcela ignorují skutečnost, že existují tajné dohody o rozdělení sfér vlivu.
Lotyšský ministr zahraničí Edgars Rinkēvičs na Twitteru připomněl ruskému zastupitelství v OBSE, že na rozdíl od SSSR Lotyšsko žádné tajné protokoly s Německem nepodepsalo.
Mnichovská dohoda z roku 1938, v jejímž důsledku Německo získalo na úkor Československa Sudety s převážně německým obyvatelstvem, je hlavním argumentem Kremlu při obviňování Západu. V ruské historiografii (jež vychází z té sovětské) je dohoda nadále nazývána Mnichovská zrada („Munich betrayal“).
Britský historik Roger Moorhouse věří, že takové srovnání je přinejmenším nespravedlivé: „Nelze srovnávat mnichovskou dohodu s moskevským paktem mezi Hitlerem a Stalinem. Mnichovská dohoda byla sice zpackaným, ale přece pokusem o zachování míru, naproti tomu pakt Molotov–Ribbentrop byl přípravou na válku a opodstatněním jejího rozpoutání.“
Podle tajného protokolu získal SSSR nazpátek od Polska, které je okupovalo v důsledku polsko-sovětské války v letech 1920–1921, západní Bělorusko a západní Ukrajinu, tedy území, kde žili převážně etničtí Ukrajinci a Bělorusové
Informaci otiskly: RIA Novosti, Sputnik
Ruští politici, historici a média nepřestávají tvrdit, že SSSR překročil polsko-sovětskou hranici, aby ochránil ukrajinskou a běloruskou populaci. Toto tvrzení je plně v souladu s ruským imperialistickým diskurzem o „starším bratrovi“, který je povinen ochraňovat „mladší bratry“, tedy Ukrajince a Bělorusy. Spolu s ideologickým zdůvodněním existuje také jedno velmi praktické – SSSR znovu získal území obsazená Polskem během polsko-sovětské války v letech 1920–1921, tj. západní Bělorusko a západní Ukrajinu.
V nótě předané polskému velvyslanci v Moskvě 17. září 1939 bylo napsáno:
„Polský stát a jeho vláda prakticky přestaly existovat. Smlouvy uzavřené mezi SSSR a Polskem tedy ztratily svou platnost. Polsko zůstalo osamocené a bez vedení, a změnilo se tak ve vhodné pole pro nejrůznější nahodilé a nenadálé události, které by mohly představovat hrozbu pro SSSR. Sovětská vláda, která byla dosud neutrální, proto již nemůže zaujímat k těmto skutečnostem neutrální postoj, stejně jako k bezbrannému postavení ukrajinského a běloruského obyvatelstva. S ohledem na tuto situaci nařídila sovětská vláda vrchnímu velitelství Rudé armády, aby dalo svým vojskům rozkaz překročit hranici a vzít pod svou ochranu život a majetek obyvatel západního Běloruska a západní Ukrajiny.“
Je zajímavé, že právě tyto argumenty hlásalo Ruské impérium během obsazování polského území během trojího dělení Polska v 18. století. Až do roku 1795 (před třetím dělením) spadala západní část ukrajinských a běloruských zemí pod Polsko-litevskou unii (Rzeczpospolita), po roce 1917 a před ním patřila tato území k Ruskému impériu.
Sovětská historiografie záměrně ignorovala fakt vzniku národních států na území bývalé Ruské říše po roce 1917, včetně vzniku Ukrajinské lidové republiky. Ruský historický diskurs se v tomto ohledu příliš neliší od sovětského. Ruští historici tvrdohlavě mlčí, že v roce 1917 se západní ukrajinské země staly součástí národního ukrajinského státu. A pouze v důsledku prohrané války s ruskou sovětskou armádou bylo toto území připojeno do loutkového státního útvaru – Ukrajinské sovětské socialistické republiky.
Polsko vyzývalo Německo, aby se s ním spojilo a společně s ním napadlo Sovětský svaz
Informaci otiskly: Sputnik, Russian Mission OSCE
Verze, že Polsko chtělo spolu s Německem zaútočit na Sovětský svaz, byla prezentována oficiálním ruským historikem Michailem Mjagkovem v rozhovoru pro Sputnik a dále rozšířena ruskou misí při OBSE. Tato verze není však ničím podložena. Navíc zní přinejmenším zvláštně vzhledem ke složitým německo-polským vztahům v meziválečném období.
V předvečer 80. výročí okupace země vydala tisková služba polského prezidenta prohlášení, ve kterém říká, že Polsko má v úmyslu připomenout si tento den se svými partnery, se kterými spolupracuje „v zájmu světového míru“. Žádní oficiální představitelé Ruska pozváni nebyli. Právě tato skutečnost vyvolala nespokojenost Kremlu. Kromě skutečnosti, že Polsko bylo obviněno z úmyslu zaútočit na SSSR, připomněli mu ruští historici také to, že jejich země při osvobozování Polska ztratila více než 600 tisíc vojáků. Tito historici však zároveň zapomněli zmínit, že právě kvůli podpisu paktu Molotov–Ribbentrop Německo 1. září zaútočilo na Polsko a Sovětský svaz 17. září zahájil „pochod za osvobození“ – překročil polsko-sovětskou hranici a napadl zemi z východu. Polská armáda tak byla nucena bojovat na dvou frontách.
Autor: Oksana Poluljach
