Autoři: Pavel Havlíček a Michal Lebduška, analytici Asociace pro mezinárodní tázky
Obrázek: Pixabay
Interpretace dějin a proměna jejich výkladu je přirozeným společenským procesem, který prostupuje historií všech států světa. Reflexe vlastních dějin probíhá všude a v každém okamžiku, ale je zvláště intenzivní v regionu střední a východní Evropy, která zažívá jejich pomyslný návrat, a to zejména v kontextu narůstající politizace historické paměti ze strany vedení Ruské federace v uplynulých letech.
Pro státy, jakými jsou Ukrajina, pobaltské země, Německo či Polsko a další nejsou tyto procesy a instrumentalizace otázek spojených s historickou politikou nikterak nové a mají s nimi již z minulosti zkušenost, jakkoli se v poslední době zintenzivňují. Předmětem těchto diskusí, bilaterálních sporů a vyhrocených mezinárodních rozepří jsou zejména příčiny, průběh a následky druhé světové války, ale i další momenty dějin XX. století související s érou komunismu a sovětské nadvlády nad svými satelity. Tato témata jsou využívána k systematickému vytváření tlaku na sousedy Ruska s cílem vyvolání mezinárodního napětí za účelem získání určitých ústupků.
Pro další státy regionu, jakými jsou například Česko a Slovensko, je tato situace soustavného ruského tlaku v otázkách historické paměti poměrně nová a neumí se v ní zorientovat a adekvátně na ni reagovat. To bylo jen v poslední době viditelné na celé řadě případů. Slabé povědomí ruské společnosti o historii přitom umožnilo státu dlouhodobým úsilím prosadit svůj narativ v klíčových otázkách, ke kterým patří především takzvaná Velká vlastenecká válka a s ní související popularizace postavy Stalina. Rusko proto ve své vnější komunikaci v těchto otázkách vychází ze silně konsolidované domácí pozice.
Česká střetávání se s ruskými narativy
V české domácí politice, společnosti a vzdělávání je historii – alespoň tedy té moderní, a zejména pak se zaměřením na XX. století – věnována poměrně omezená pozornost, která vychází ze slabého společenského zázemí a diskuze a prozatím stále nedostatečné výuky a kritického poznání na školách. Jakkoli se tato situace postupně zlepšuje, a to i za podpory neziskového sektoru a některých specializovaných institucí.
V některých ohledech nejednoznačný a do značné míry opomíjený přístup k otázkám vlastní historie a slabé kritické myšlení ve společnosti se následně promítá také do mezinárodních diskuzích o reflexi historických problémů a rozdílného výklad některých událostí. Mezi ně můžeme zařadit například pohled na oblasti společné historie s Ukrajinou či problémy v česko-ruských vztazích, které v poslední době eskalovaly a dále se v bilaterální rovině ukazují jako značně problematické.
Právě případy česko-ruského vyrovnávání se se společnou historií a výkladem některých závažných událostí se v bilaterální agendě znovu přenesly do popředí. Ruskem eskalované případy, jakými byly odstranění památníku maršála Ivana S. Koněva v Praze 6 či vybudování památníku příslušníkům Ruské osvobozenecké armády tzv. Vlasovcům, kteří se zasadili o osvobození Prahy během květnového povstání v roce 1945, v Řeporyjích, byly ruskou stranou označeny za porušení vzájemných dohod a přepisování historie. Za to se ruské úřady dokonce rozhodly spustit proti zastupitelům městské části Praha 6 trestní stíhání na základě paragrafu o tzv. znesvěcení symbolů vojenské slávy Ruska, a to s ohledem na nově (a účelově) přijatý zákon trestající poškození ruských válečných hrobů a pomníků v Rusku i zahraničí.
České ministerstvo zahraničních věcí se proti ruskému chování sice ohradilo jako proti zásahu do vnitřních poměrů, ale případ nebyl i přes snahy Ministerstva obrany ČR nikterak dořešen, a to především kvůli nedostatku politické vůle ze strany Kremlu a snaze celou situaci využívat pro potřeby zahraniční i domácí politiky. Kvůli nedostatku politické vůle ze strany Ruska se taktéž, alespoň na vládní úrovni, dlouhodobě nedaří posouvat agendu ochrany a rozvoje péče o válečné hroby a pomníky v Ruské federaci, jakkoli k tomu vyzývá bilaterální dohoda z roku 1999.
V těchto případech stejně jako v neochotě ruského režimu uvolnit přístup do ruských archivů pro české výzkumníky a historiky se ukazuje, že ani přes dlouhodobou snahu MZV i dalších ústavních činitelů a praktiků toto téma vnášet do bilaterálních diskuzí, nejsou Rusové ochotni se jimi zabývat, což českou snahu získat více informací a zaplnění určitých bílých míst vzájemné historie do určité míry paralyzuje.Jakkoli Česko s Moskvou v některých formátech týkajících se společné historie již dnes spolupracuje (viz například Česko-ruská komise historiků a archivářů či tematické zaměření Česko-ruského diskuzní fóra a bilaterální jednání na vysoké úrovni), ale snaha o vzájemné lepší porozumění a otevřenost v minulých letech zůstala spíše omezená a tato spolupráce nedosahovala očekávaných úspěchů, což rozhodně vytváří prostor pro reflexi a přemýšlení nad vytvořením alternativ.
Celou situaci systémově komplikuje také nedostatek informací a veřejné diskuze o skutečných poměrech v současném (i minulém) Rusku a jeho vnitřní diskuzi nad rámec vládního přístupu, ale také snahy Kremlu zlikvidovat své kritiky ze strany ruské občanské společnosti a nezávislé akademie. Právě ta přitom prosazuje v otázkách historické paměti odlišný a většinou mnohem více kritický přístup a orientuje se na spolupráci s mezinárodním společenstvím, ale sama za to čelí silné perzekuci, jako je tomu teď v případě nejznámějšího hnutí Memorial, za které se jak vláda, tak čeští politici a představitelé české občanské společnosti postavili.
Polská inspirace pro Česko
Na rozdíl od Česka jsou v Polsku historická témata jak ve společnosti, tak i v politice tradičně reflektována mnohem silněji, což s sebou přináší i jejich výraznější instrumentalizaci. Zvýšený zájem o historická témata je patrný například v běžné praxi polských týdeníků, které pravidelně vydávají samostatná speciální vydání věnovaná historii.
Takzvaná historická politika (polityka historyczna) je standardní součástí polského politického diskursu, přičemž obzvlášť velkou pozornost těmto tématům věnuje dnes vládnoucí strana Právo a spravedlnost. Jedna z největších celospolečenských diskusí, která se týkala polsko-židovských vztahů v souvislosti s pogromem ve městě Jedwabne, ale vypukla ještě před vznikem strany.
Důraz na historická témata a instrumentalizace historie s sebou přináší i řadu negativních jevů a výrazně zatěžuje bilaterální vztahy s některými zeměmi. K charakteristickým příkladům patří opakovaně otevírané tématu německých reparací za válečné škody, spor s Izraelem kolem novelizace zákona o polském Institutu národní paměti či historické spory s Ukrajinou ohledně výkladu událostí druhé světové války.
Hlavní oblastí polského střetávání s jinými, často manipulativními, narativy však představuje ruský režim. Obecně se ruská propaganda vůči Polsku soustředí na témata spojená s 2. světovou válkou v čele s negací agrese SSSR v září 1939 a Katyňského masakru. Zároveň je ale jistým paradoxem, že ačkoliv jsou polsko-ruské vztahy zatížené historickými tématy ještě více než česko-ruské vztahy, tak v posledních letech Polsko neřeší tak velké bilaterální konflikty jako ČR. Nic na tom nemění ani občasné výpovědi ruských představitelů, které se setkávají s jasnou reakcí nejvyšších představitelů Polska. V září 2020 tak například prezident Duda jednoznačně odmítl ruskou propagandu a dezinformace týkající se začátku 2. světové války. Tato rétorika je přitom dlouhodobě konzistentní. Podobně se v roce 2019 vyjádřil i premiér Mateusz Morawiecki a například v roce 2015 tehdejší opoziční primátorka Varšavy Hanna Gronkiewicz-Waltz odmítla kvůli ruské agresi proti Ukrajině žádosti o navrácení pomníku polsko-sovětského vojenského bratrství, který byl původně dočasně odstraněn z důvodu stavby metra.
Pokud jde o prosazování polských zájmů v oblasti spolupráce s Ruskem, tak v té je hlavním aktérem vládou zřízené Centrum polsko-ruského dialogu a porozumění. Kromě odborné, vydavatelské, popularizační a vzdělávací činnosti se zabývá posilováním mezilidských kontaktů skrze výměny mládeže a studentů, organizace letních škol či udělování stipendií Rusům, kteří se chtějí v Polsku věnovat vědecké činnosti. V obecné rovině může být právě tato činnost v oblasti posilování mezilidských kontaktů pozitivním vzorem pro ČR, a to i s přihlédnutím k tomu, že v současnosti není jejich realizace v takovém rozsahu možná, protože polské projekty vznikaly v době oteplení vzájemných vztahů, na které navazují. V tomto směru je ale potřeba opatrného přístupu, tak aby případné iniciativy reálně pomáhaly ruské občanské společnosti či nezávislým vědcům a naopak nelegitimizovaly ruský režim skrze spolupráci s prorežimními partnery. Podle toho je nezbytné vybírat vhodné iniciativy a soustředit se na ty, které české straně umožní nastavit jejich obsah a nebude je nutit ke kompromisům či partnerstvím s nespolehlivými partnery. Naopak jako slepá ulička se ukazuje Polsko-ruská skupina pro těžké otázky složená z odborníků a historiků z obou zemí, která měla sloužit jako poradní orgán vlád obou zemí a dnes fakticky nefunguje.
Jak z toho ven?
Je zjevné, že Rusko se přinejmenším v blízkém horizontu nechystá svou politiku v oblasti historické paměti změnit, kvůli čemuž nemá příliš velký smysl mít od širšího dialogu o historických otázkách na oficiální úrovni vysoká očekávání. Proto je nezbytné využívat proti šíření ruských lživých narativů a propagandy jiné nástroje, které mohou být zacílené jak na českou společnost – včetně ruské a ruskojazyčné části – a posilování její odolnosti, tak i do samotného Ruska. V tomto směru je možné se inspirovat úspěšnými příklady jiných zemí, které mají s Ruskem a jeho historickou propagandou podobné nebo ještě větší zkušenosti než Česko. Kromě Polska je taková spolupráce vhodná především s Ukrajinou, která po roce 2014 zásadním způsobem přehodnotila svůj vztah k sovětskému období svých dějin a mýtu velké vlastenecké války, což může do budoucna i vzhledem ke slabému povědomí Rusů o vlastních dějinách sloužit jako vhodný zdroj inspirace pro samotné Rusko. Zároveň lze ale také v případě Polska a politiky polské vlády najít prvky, které naopak ruské propagandě nahrávají a poučit se z nich.
Základem pro působení dovnitř české společnosti je důraz na vzdělání především v oblasti mediální gramotnosti a moderních dějin, tak aby měli čeští občané dobré povědomí o své vlastní historii, byli schopni pracovat s informacemi a sami identifikovat propagandu a lživé informace. Ve vztahu k Rusku a boji proti jeho propagandistickým narativům je potřebný alespoň základní konsensus na straně politických elit, který například Polsku v této oblasti značně usnadňuje situaci. Minimálně po kauze Vrbětice a vyhoštění pracovníků ruského velvyslanectví v Praze je pro to vhodná atmosféra. Jednou z možných cest je i kladení jasného důrazu na to, že tradiční ruský historický narativ, podle kterého ruské dějiny začínají Kyjevskou Rusí, je stejně jako v případě dějin jakéhokoliv státu jen jedním z mnoha možných výkladů historie a konfrontovat ho s odlišnými narativy, v tomto případě především ukrajinským. Větší dostupnost seriózních ukrajinských materiálů například v podobě překladů odborné literatury může potenciálně nabourat „ruský monopol“ na některé historické epizody tradičně považované za součást ruských dějin.
V neposlední řadě může Polsko pro Česko sloužit i jako příklad toho, co ve vztahu k Rusku nedělat. Přílišná politizace některých historických témat, hlavně ve vztahu k Ukrajině, totiž vede k nechtěnému podporování ruských propagandistických narativů, což ve svém důsledku silně zatěžuje polsko-ukrajinské vztahy. Podobně Rusko umně zneužívá špatnou pozici současné polské vlády na mezinárodní scéně a její spory se spojenci. V důsledku toho se snižuje dosah polských reakcí na ruské snahy a naopak zvyšují možnosti Ruska jak v těchto otázkách nastolovat vlastní agendu. ČR by si na podobné kroky tedy jistě měla dát pozor a investovat do kultivace svých spojeneckých vazeb, tak aby se kdykoliv v budoucnu nedostala do podobné izolace, v jaké se Polsko v současnosti nachází.
Tento článek vznikl na základě policy paperu Pavla Havlíčka a Michala Lebdušky: “Jak na současné ruské historické narativy: zkušenosti z Česka a Polska” vydaného Asociací pro mezinárodní otázky 22. 12. 2021.
