Metody Kremlu se nemění

Autor: Petr Pojman pro Přítomnost

Ukrajina je dnes nejen zemí, která brání zbytek Evropy. Je též zemí, jejíž zkušenost s ruskou hybridní agresí muže být poučná pro ostatní státy Evropské unie.

Pro ČR i EU je ukrajinská zkušenost důležitá, neboť metody, které byly a jsou Ruskem proti Ukrajině využívány, jsou podobné těm, které Rusko využívá i v dalších státech. Na Ukrajině měl Kreml vzhledem k okolnostem a destabilizaci způsobené Revolucí důstojnosti (občanské protesty na Majdanu) příležitost udělat o několik kroků více, než je schopen dělat ve zbytku Evropy a jeho aktivita se stala viditelnější. V ostatních zemích čeká na příležitost. Pokud se taková příležitost vyskytne, bude zcela jistě využita.

Ruské tajné služby v první řadě korumpují a získávají kompromitující materiály na zájmové osoby z byznysu a politiky. Stejně jako byl využit bývalý ukrajinský prezident V. Janukovyč, jsou využíváni někteří politici v Česku a dalších zemích EU. Na příkladu Janukovyče vidíme, že míra spolupráce a prosazování zájmu cizí moci v Ukrajině byla přímo úměrná významu pozice, kterou Janukovyč zastával. Tato spolupráce nabyla na důležitosti v roce 2010, kdy se šéf Doněckého klanu V. Janukovyč stal i prezidentem a mafie de facto převzala kontrolu nad celým státem. Kreml zde stejně jako v řadě jiných případů využil nezkrotnou touhu Janukovyče a jeho okolí po bohatství a luxusu. Janukovyčovým prostřednictvím byla do ukrajinské státní správy nadále, a tentokrát již velmi masivně, nasazována ruská agentura a byly ochromovány ukrajinské bezpečnostní složky včetně armády.

Celá ruská agrese v Ukrajině je vyvrcholením dlouhodobé práce Kremlu, jejíchž součástí je informační válka, kybernetické útoky, sběr informací, rozkládání bezpečnostních a politických struktur protivníka za pomoci kolaborantů, agentů a korupce. Část z nich přešla na stranu ruských okupačních sil až během konfliktu (Alexandr Zacharčenko, nejvyšší představitel samozvané „Doněcké lidové republiky“), jiní však prokazatelně spolupracovali s Kremlem řadu let (Igor Plotnickij, bývalý nejvyšší představitel samozvané „Luhanské lidové republiky“).

Podobně dlouhodobě a systematicky působí Kreml i v zemích EU. Zájmové osoby podporuje v kariéře finančně i informačně, jiným se naopak pokouší škodit. Česko není v tomto případě výjimkou. I zde Rusové rozehráli vysoké politické hry. Na základě ukrajinské zkušenosti je třeba za vysoké bezpečnostní riziko považovat nadstandardní vztahy současného prezidenta ČR M. Zemana a jeho nejbližšího okolí s Kremlem.

Velké znepokojení mezi experty vyvolala zpravodajská podpora M. Zemana před blížícími se prezidentskými volbami v Česku. Na státem kontrolovaném ruském webu Zvezda TV se objevil článek s názvem: „Československo by mělo být vděčné SSSR za rok 1968: Historie Pražského jara“, a to v době, kdy byl prezident ČR na návštěvě v Rusku. Ideální příležitost ukázat Zemana jako státníka, který hájí české národní zájmy. Rok 1968 není dnes v Rusku důležité téma – lze jej použít dle potřeby v rámci prosazení témat důležitějších. V další části scénáře však Kreml nepřekročil svůj vlastní stín a pro Rusko zdánlivě ponižující hru s omluvou byl dle osvědčeného scénáře vybrán bezvýznamný D. Medveděv, a nikoli nedotknutelný V. Putin. A to i přesto, že protokolárně by to měl být právě prezident Putin, kdo se prezidentovi Zemanovi omluví. Bylo to možná i proto, aby v Česku mohla infomační operace pokračovat formou poměrně neuctivých titulků: To se jen tak nevidí: Zeman zdrbal hlavu Medveděvovi za článek o roce 1968. Ten se kál a kál… (22. 11. 2017, Nová republika, Parlementní list)[1] nebo: Miloš Zeman rychle a tvrdě postavil do latě ruského premiéra Medveděva za lživý článek o okupaci![2]

Na protokol se zde však nebere ohled ani v důležitějších věcech. V květnu 2015 došlo v Moskvě ke schůzce V. Putina s M. Zemanem. Zemana doprovázel kancléř Vratislav Mynář a poradce Martin Nejedlý. U těchto jednávání na nejvyšší úrovni, kdy Vladimira Putina doprovázel ministr zahraničí Sergej Lavrov a poradce pro zahraniční politiku Jurij Ušakov, nebyl však přítomen ani český velvyslanec v Rusku, Vladimír Remek – Hrdina Sovětského svazu![3]

Podle odborníků jde o zcela nestandardní postup. Důvodem může být to, že se na schůzce probíraly i věci, které by se nehodily do zpráv, které velvyslanci z takových setkání obvykle zasílají do centrály. Pro detailnější rozbor není v této chvíli dostatek spolehlivých zdrojů.

Oba uvedené příklady jsou indikátorem vysokého bezpečnostního ohrožení země. V prvním případě jde s pravděpodobností hraničící s jistotou o předem připravenou informační operaci, která má M. Zemanovi pomoci k vítezství v blížících se prezidentských volbách v ČR. Což je ono důležité téma, na kterém Kremlu skutečně záleží. V druhém případě je problematické samotné setkání, kdy prezidenta doprovází člověk, kterému Národní bezpečnostní úřad odmítl udělit prověrku, a druhý, který má přímý vztah k ruské firmě Lukoil. To vše bez českého velvyslance. Právě takový formát je totiž Kremlem využíván k jednání o soukromých zájmech a předání instrukcí.

V Česku se v souvislosti s hybridní agresí hovoří především o ruské propagandě. To je však pouze jeden z jejích kroků a je třeba vidět vše v souvislostech. To, co na Ukrajině začínalo proruskou propagandou a zakládáním proruských militantních spolků, se dnes proměnilo ve skutečnou válku, jejíž konec je v nedohledu. Některé úseky fronty připomínají zákopy první světové války, některé bitvy této rusko-ukrajinské války lze co do nasazení techniky a živé síly na evropském bojišti srovnat pouze s tím, co jsme viděli ve světové válce druhé. Propagandou to vše jen začíná…

Autor je kriminolog a politický analytik. V r. 2012 se stal zakládajícím členem České kriminologické společnosti. Zaměřuje na otázky bezpečnosti, propojení organizovaného zločinu a politiky a problematiku obchodu s lidmi v EU a v bývalém SSSR.