Jeden zdroj nevládne všem

První zásadní potíž spočívá v tom, že se autor ve svém příkrém odsouzení amerických mainstreamových médií prakticky zcela spoléhá na jednu analýzu serveru FAIR, jejíž význam nicméně svou interpretací posouvá, a navíc ji nijak nezpochybňuje. K posunutí významu dochází už v momentě, kdy autor tvrdí, že vyšlo osmnáct názorových textů. Reálně jich vyšlo minimálně dvacet, vzhledem k tomu, že v textu analýzy se píše o osmnácti pozitivních (nebo kritizujících útok za malou razanci) článcích a následně jsou uvedeny další dva, které byly neutrální. Za druhé, analýza popisuje jen celkové vyznění článků, zatímco autor píše, že „pokud na něm [tj. na útoku] něco kritizovaly, pak jedině jeho nedostatečnou razanci“.

Bonušův text pracuje s informacemi z druhé ruky, nepřistupuje ke zdroji příliš kriticky, podřizuje fakta nabízenému argumentu, zachází s fakty selektivně a postrádá znalost širšího kontextu nutného pro interpretaci informací.

Při reálném prostudování ale lze v oněch osmnácti článcích nalézt i řadu jiné, nezanedbatelné kritiky. Článek ve Washington Post, podle FAIR „pozitivní“, hned v nadpise kritizoval Trumpa za to, že možná jde do války, aniž by měl plán pro mír. Další „pozitivní“ text výrazně útočí na pokrytectví Donalda Trumpa vzhledem k jeho postoji k uprchlíkům. To dělá i článek v Daily News, který navíc rozebírá možnou mezinárodní legalitu/legitimitu zásahu s odkazem na doktrínu odpovědnosti chránit. USA Today zase poukazují na to, že zásah není spojen s žádnou dlouhodobou strategií pro řešení konfliktu v Sýrii a v dalším textu si zoufají, zda Trump vůbec uvažuje, nebo je „uzlíčkem nervů reagujícím na cokoli, co mu proletí před očima“. Ten samý text pak také vypočítává tři zásadní rizika spojená s útoky, zahrnující zhoršení vztahů s Moskvou, ohrožení amerických vojáků v Sýrii a možnost náhlého pádu Asada v souvislosti se vzestupem extremistů. A to nemluvím o dvou článcích, které analýza FAIR označila za neutrální a které autor zcela ignoroval, i když se věnují přesně otázkám, která podle něj americká média neřešila. Celkově se tak v příspěvcích, jež byly autorem odsouzeny jako jednostranné a nekritické, objevuje řada argumentů, které následně sám používá.

Autor také kritizoval žurnalistu Fareeda Zakariu za jeho vyjádření na CNN, že Trump se až nyní skutečně stal prezidentem, a za to, že se nezamýšlí nad otázkami, které se kolem útoků vznáší. Činí tak ale, zdá se, podle devadesát vteřin dlouhého útržku dostupného z analýzy FAIR. Lze přitom jednoduše dohledat další útržky vysílání CNN ze stejného dne, kde Zakaria klade řadu otázek, kterých se pan Bonuš ve zpravodajství médií domáhal. Je svým způsobem zábavné, jak si jiné, k Trumpovi vstřícné médium vybralo jiný dvouminutový úryvek Zakariova komentáře ze CNN, aby ho taktéž pokáralo, jen tentokrát za přílišnou kritičnost.

Americká administrativa není jen Trump

Druhý problém Bonušova příspěvku spočívá v pojetí Trumpa jako personifikace americké administrativy a ve zpochybnění Trumpových motivací (považovaných zároveň za americkou motivaci). Reálný politický proces je mnohem složitější, zvláště pak v současné americké administrativě, která je v mnoha ohledech názorově rozdělená. Trump sice útok musel schválit, ale je krajně nepravděpodobné, že úder byl jeho vlastní nápad. Mnohem větší roli v tomto zřejmě hrála tzv. osa dospělých, představovaná ministrem obrany Mattisem, ministrem zahraničí Tillersonem a šéfem Národní bezpečnostní rady McMasterem, která má zřejmě aktuálně navrch v konfliktu s tzv. kabalou bláznů, za jejíhož vůdce je obvykle považován Steve Bannon. Při Trumpově absolutní názorové nekonzistenci je obtížné říct, kdy se ke které straně své administrativy přikloní. Je tedy třeba rozlišovat mezi Trumpovými důvody a důvody USA. Krom toho je odmítnutí humanitární motivace u Trumpa, postavené na tom, že by šlo o logickou nekonzistenci v jeho názorech, velmi pochybné vzhledem k tomu, že doposud bylo obtížné vysledovat u něho názorovou konzistenci prakticky v čemkoli, a nekonzistence je tedy spíš normou.

S „brutálními“ útoky koalice to není tak jednoduché

Problematický je nakonec i autorův rozbor toho, proč útok nebyl motivován humanitárně. Tvrzení, že letecké údery koalice jsou „brutálnější než kdykoli předtím“, vyvozované z informace, že přibývá civilních obětí, aniž by se zvýšila frekvence úderů, nebere v úvahu řadu dalších proměnných, jako například místa jednotlivých útoků (v neobydlených místech je logicky méně civilních obětí než v zastavěných oblastech). Ostatně sám ředitel neziskové organizace Airwars (ze které pan Bonuš čerpá údaje o útocích), monitorující letecké údery v Iráku a Sýrii včetně jejich civilních obětí, přiznává, že jim zatím není známo, zda je zvýšené množství civilních obětí způsobeno vyšším tempem vojenských akcí nebo zda odráží změnu v pravidlech regulujících přípustnost užití síly v konkrétních situacích. Samotný mezititulek „Útoky na civilisty přibývají“ je manipulativní, protože implikuje záměrné cílení útoků na civilní cíle, což je něco, z čehož organizace Airwars obviňuje Rusko, nikoli však koaliční síly.

Text Věnka Bonuše celkově vykazuje řadu nešťastných aspektů, které bývají pro články věnující se zahraničnímu dění dost běžné. Pracuje s informacemi z druhé ruky (analýza FAIR), nepřistupuje ke zdroji příliš kriticky (spoléhání na minutu a půl dlouhý útržek komentáře Fareeda Zakarii), podřizuje fakta nabízenému argumentu, pracuje s fakty selektivně (interpretuje data Airwars způsobem, o kterém i ředitel této organizace říká, že není možný) a postrádá znalost širšího kontextu nutného pro interpretaci informací (okolnosti ovlivňující počet civilních obětí při vojenských operacích, proces tvorby politik v Bílém domě a podobně). V určitém ohledu dlužím autorovi omluvu. Jeho text totiž není výjimečný a posloužil pouze jako příklad. Cílem mého příspěvku nebylo autora zostudit a nachytat, ale nabídnout ponaučení – nejen jemu samotnému, ale i čtenářům, kteří se musí naučit číst podobné texty kriticky a zpochybňovat jejich premisy i práci s informacemi a hledat komplexnější realitu za zjednodušujícími nebo manipulujícími články.

Napsal Vojtěch Bahenský z Výzkumného centra Asociace pro mezinárodní otázky (AMO) pro  web A2larm.