„Naše kampaň upozorňuje, že je třeba mít se na pozoru, protože Putin a kremelské vedení vede nepřátelskou politiku směrem k ČR, celé EU i k celému demokratickému světu. Propagandě podléháme, protože jsme málo mediálně gramotní a platí to jak pro mladé lidi, tak pro generaci vašich rodičů nebo prarodičů. Nejsme zvyklí si klást základní otázky – proč konkrétní mediální sdělení vzniklo, co obsahuje, kdo ho vytvořil, v jakém médiu se objevilo, jak se původce toho sdělení snaží upoutat moji pozornost,“ vysvětluje ředitel projektu Proti ztrátě paměti a zároveň vedoucí postava vzdělávacího programu Jeden svět na školách Karel Strachota.
Organizujete projekty jako Jeden svět na školách nebo Proti ztrátě paměti. Proč je podle vás důležité připomínat mladým lidem i společnosti nedávnou historii?
Jeden svět na školách je především vzdělávací projekt, v rámci kterého se věnujeme řadě témat a jedním z nich jsou i moderní československé dějiny. Těm jsme se rozhodli věnovat, protože bohužel stále platí, že žáci mají na základních i středních školách často omezené možnosti, jak se dozvědět více o tom, co se u nás před několika lety dělo. Druhým důvodem je, že nás tato nedávná doba ovlivňuje daleko více, než si mnohdy připouštíme. Zajímavé je, že pokud se mluví o mladých lidech, říká se, že vás období komunismu respektive socialismu nezajímá, že je to za námi a měli bychom se věnovat spíše současným tématům a nevracet se k něčemu, co bylo. Naše zkušenost je ale úplně jiná.
Podle mě jde hlavně o způsob, jakým vám toto období zprostředkováváme. Zpočátku je tam možná určitá nechuť pátrat po tom, co se dělo dříve ve vašem okolí, ale jakmile se začnete seznamovat s příběhy konkrétních lidí, začne to být zajímavé. Je to svým způsobem i dobrodružství poznávat a rozplétat souvislosti a zjišťovat vazby mezi událostmi. Určitě platí, že se snažíme přispívat k tomu, aby měli mladí lidé možnost se o období moderních dějin dozvídat stále více. Tohle vše se děje pod hlavičkou projektu Příběhy bezpráví, ve kterém cílíme především na školy a výuku. Pořádáme semináře pro pedagogy, nabízíme desítky filmů, didaktických materiálů a publikací atd.
S tím souvisí i kampaň Proti ztrátě paměti…
Ano, v kampani Proti ztrátě paměti naopak cílíme na širokou veřejnost, opět se zabýváme nedávnou minulostí a hledáme paralely, přesah do současnosti. Například v roce 2015 jsme zorganizovali kampaň s názvem: „U nás pomáhali taky,“ ve které jsme poukazovali na to, že i u nás intervenovala sovětská armáda a v roce 1968 jsme byli okupovanou zemí a měli bychom proto rozumět tomu, co se stalo na Krymu. Motto letošní kampaně je „Vojáci odjeli, agenti zůstávají.“ To zase odkazuje na výročí odchodu posledního okupačního vojáka z našeho území, ale zároveň upozorňujeme, že současné kremelské vedení stále, nyní už nevojensky, intervenuje mimo jiné i v ČR a rozhodně ne s dobrými úmysly.
Vy už jste to trochu zmínil, co bylo letos smyslem kampaně Proti ztrátě paměti. Rusko zvolilo jiný typ války – prostřednictvím propagandy a práce tajných služeb. Jak přesně Rusko svou intervenci provádí?
Ano, je to přesně tak. Kampaň upozorňuje na to, že je třeba mít se na pozoru, protože Putin a kremelské vedení vede nepřátelskou politiku jak směrem k ČR, tak k celé EU i k celému demokratickému světu. Tato intervence má řadu podob. Děje se například pomocí propagandy, ekonomických vlivů s politickým přesahem nebo operací tajných a zpravodajských služeb na našem území. Patří sem také aktivity prokremelsky orientovaných politiků v čele s naším prezidentem. V rámci naší kampaně jsme nabízeli lidem informační bulletin s několika odbornými články od autorů, kteří se tomuto problému věnují, a ukazovali jsme na konkrétních příkladech, jak reálně funguje propaganda, spojenectví s českými politiky nebo práce tajných služeb.
Co je účelem propagandy?
Můžeme říci, že se jedná o mediální manipulace a dezinformační snahy, ne přímo o propagandu. Zkrátka se jedná o využívání médií pro zvolený účel, v tomto případě utvrzovat příjemce mediálních sdělení v tom, že vše je příliš složité, nejasné a že se nedá věřit vlastně ničemu. Objevuje se spousta spekulací, nepotvrzených informací a účelových překrucování pravd a faktů.
Proč jsme náchylní tomu podléhat?
Protože jsme mediálně málo gramotní a platí to jak pro mladé lidi, tak pro generaci vašich rodičů nebo prarodičů. Nejsme zvyklí si klást základní otázky – proč konkrétní mediální sdělení vzniklo, co obsahuje, kdo ho vytvořil, kdo za ním stojí, v jakém médiu se objevilo, jak se původce toho sdělení snaží upoutat moji pozornost. Nehledáme další relevantní zdroje nebo původ informací a nehodnotíme je kriticky. Nad zprávami se příliš nezamýšlíme a posíláme je a sdílíme dál. Z těchto důvodů jsme se rozhodli opět více věnovat mediální gramotnosti a vytvořili jsme sadu materiálů právě k jejímu posilování.
Je mediální gramotnost dnes natolik důležitá, že by měla být na školách povinně obsažena v osnovách českého jazyka? Nebo být dokonce vyučována jako samostatný povinný seminář?
Mediální gramotnost je jedno z nejdůležitějších témat Jednoho světa na školách a já sám ji považuji za zásadní dovednost potřebnou v současném světě. V rámcových vzdělávacích programech je jedno z průřezových témat, které se přímo jmenuje Mediální výchova, je ovšem otázka, nakolik reálně je přítomno ve výuce na jednotlivých školách. Od pedagogů také často zaznívá, že se necítí být dostatečně odborně připraveni na to, aby se tomuto tématu skutečně věnovali. V této souvislosti totiž mluvíme také o sociálních sítích a mediálním prostoru na internetu a v těchto dovednostech většinou žáci překonávají své učitele.
Jednou věcí je mediální gramotnost, ale nezpůsobuje naši náchylnost k šíření a uvěření dezinformací i neznalost moderní historie? Propaganda sama o sobě není nic nového, v našich dějinách se masivně objevuje třeba za Goebblese a Protektorátu Čechy a Morava.
Máte úplnou pravdu. Shodou okolností teď připravujeme novou výukovou sadu, která se jmenuje „3 podoby propagandy“ a srovnáváme propagandu Goebbelsovskou, komunistickou a současnou ruskou směřující do Pobaltí. Je třeba připomínat, že v tuhle chvíli jsme všichni vystaveni skutečně masivní, sofistikované propagandě z Kremlu, nevíme si s ní příliš rady a mnohdy si ani nechceme tuto skutečnost připustit. Dokud si tohle neuvědomíme, je dost těžké hledat nějaká řešení, jak tyto dezinformační snahy eliminovat.
Heslo vaší kampaně zní: „Vojáci odjeli, agenti zůstávají.“ Řekl byste, že současné Rusko je do jisté míry kopií bývalého Sovětského svazu ve snaze okupovat, i když už ne fyzicky, nebo mít přímý vliv v zemích, které počítá do své sféry?
Já bych to, co zmiňujete, nazval imperiální rozpínavostí. My jsme si po roce 1989, po rozpadu SSSR, zjevně naivně mysleli, že se Rusko začne chovat vypočitatelně, že bude respektovat mezinárodní smlouvy, a bohužel se ukazuje, že jsme se mýlili. Jsme znovu svědky ruskévojenské intervence, ruští vojáci operovali na Krymu. Putin nejprve jejich přítomnost naprosto popíral, aby pak ve filmu, který vzniknul k prvnímu výročí okupace, otevřeně přiznal: „Ano, já jsem tam poslal speciální jednotky.“ V tom filmu se tím vlastně chlubil, s tím, že říká, že to udělal pod záminkou ochrany vojenských zájmů. A další formy intervence jsou v ruské zahraniční politice také přítomny. Putin navíc otevřeně deklaruje, že rozpad Sovětského svazu byla tragédie a i nás, jako zemi bývalého sovětského bloku, Rusko považuje za součást své sféry vlivu a má zřetelné snahy zde tento vliv posilovat.
Myslíte si, že stále hrozí fyzická intervence? Že se Rusko u Krymu nezastaví?
Záleží to hodně na nás. Na našich politicích, na tom, jak budeme přistupovat k NATO a EU. V případě Pobaltí je nicméně nebezpečí intervence reálné. Tady mohu doporučit do Jednoho světa na školách nově zařazený film Masterplan, který popisuje, jakým způsobem manipuluje Kreml ruské menšiny právě v Pobaltí, jak využívá služeb zdejších spřátelených politiků. Z toho filmu jde až strach. Strach je ovšem špatný rádce.
Nesmíme mít strach, ale musíme se mít na pozoru. A mě zneklidňuje chování některých českých politiků, například prezidenta Zemana. Pokud od nejvyššího přímo voleného představitele státu zaznívá, že udělá vše proto, aby proběhlo referendum o vystoupení z EU a z NATO, člověk nemůže nemít obavu, jaké by to mohlo mít důsledky. Je tu řada politiků, kteří ruskému vlivu pomáhají vědomě, a také je tu spousta užitečných idiotů, kteří nejsou přímo řízeni, ale šíří ruskou propagandu také. Jsme, často němými, svědky toho, že dochází k soustavnému a systematickému nahlodávání základů a principů demokratického státu. Důsledkem toho je, že se ztrácí důvěra lidí v demokracii. Podle posledních výzkumů si téměř polovina lidí myslí, že je jedno, jestli žijeme v diktatuře nebo v demokracii, což je podle mě alarmující číslo.
Proč to někteří politici dělají? Jsou za tím osobní sympatie nebo spíše vychytralá ekonomická diplomacie? Nejsou fascinováni mocí, kterou Putin ve vlastním státě disponuje?
Myslím, že je to kombinace obojího, tedy jak osobních sympatií, tak ekonomických zájmů. A je to jistě hodně individuální. Existují i různé spekulace, například jsou zmiňovány vazby na Prognostický ústav, ve kterém působili oba naši poslední prezidenti, kteří k Rusku měli vždy velmi vstřícný vztah. Hodně mlhy je kolem financování prezidentské kampaně Miloše Zemana. Setkávám se také s názorem, že se na některé politiky něco ví a jsou tak vydíratelní. V zásadě platí, že osobní prokremelské sympatie se objevují u řady českých politiků, u některých bych občas pochyboval i o jejich duševním stavu – třeba u lidí pohybujících se okolo Sdružení přátel Ruska.
Podle dat ČRo zveřejněných v článku s názvem Rusové proti Rusům: země v nevyhlášené občanské válce, je na tom Rusko v mnoha sociálních i politických otázkách hůře než my. Má nám jako stát co nabídnout v tomto směru? Proč se na něj tak často obracíme, když jsme dosáhli lepších výsledků?
Odpovím stručně: Nemá. Už jsem to zmínil, ale bylo by naivní očekávat, že z východu přijde něco pozitivního. Nabízí se paralela: Často slýchám, že období normalizace, tedy 70. a 80. léta, měla kromě negativ i svá pozitiva. Tak se ptám jaká. Přestože existují doložitelná a ověřitelná fakta, jak se tehdy žilo, tak vám bude řada lidí tvrdit, že to nebylo zase tak špatné. Zřejmě i proto, že vytěsňují nepříjemné a vzpomínají na své mládí, nostalgie zatemňuje skutečné vzpomínky. K tomu přidávají, že nebyla nezaměstnanost, existovaly sociální jistoty atd. A tehdy jsme byli tak nějak součástí SSSR a to pak vztahují na obecnou úroveň. K tomu si dovolím doporučit jednu naši knihu: Mýty o socialistických časech.
Jaká je role KSČM v šíření ruského vlivu?
Drtivá většina politiků KSČM jsou ti, kteří různým ruským zájmům pomáhají. Známé jsou například jejich cesty na východ Ukrajiny, odkud měli přinést zprávy o tamní situaci. KSČM dlouhodobě ohrožuje naše národní zájmy.
Pokud by to tak bylo, pak je celkem děsivé, že má od roku 1989 stabilní zastoupení v parlamentu. Pak se nabízí otázka, kdo o tu demokracii tenkrát doopravdy stál. I v tomhle hraje roli nostalgie?
Možná ano, souvisí to s tím, o čem jsem mluvil předtím. KSČM vytrvale opakuje občanům, tedy svým potenciálním voličům: „Vy se nemáte dobře a mohou za to představitelé politických elit, kteří rozhodují o vašich životech. Vzpomeňte si, jaké to bylo tenkrát. Nebylo to lepší?“ Někteří voliči na tohle slyší a bohužel platí, že nemalá část našich spoluobčanů se cítí naštvaná, podvedená, frustrovaná, má pocit, že nemohou řadu věcí kolem sebe ovlivnit. Jsou přesvědčeni o tom, že by si zasloužili se mít lépe, že někde probíhá hostina, na kterou nebyli pozváni. A tohohle všeho velmi umně využívá nejen KSČM, ale i další populistické strany, a vlastně i Miloš Zeman a Andrej Babiš. Hojně se také ozývá volání po prvcích přímé demokracie, která má být jakousi odplatou špatným politikům.
Je podle vás Rusko potenciálně největší hrozbou pro náš stát? Má opravdu takovou sílu, jakou se zdá, že má? Nepřeceňujeme ho?
Já bych nepřeceňoval sílu Ruska globálně. Nicméně nebezpečí pro nás představuje, potažmo pro celou demokratickou Evropu. Je to ale jen na nás, jak té hrozbě dokážeme čelit. Pro mě není přijatelnou cestou ohlížení se na východ, jestli by nám tam nebylo lépe. My patříme na Západ.
Vraťme se ještě k té obecné naštvanosti. Poslední dobou se často z různých stran nadává ostatním do havlistů a pravdoláskařů, objevila se píseň skupiny PSH, ve které se zpívá, že Havel je sprosté slovo. Doba i její rétorika se změnila. Michael Žantovský v jednom z našich rozhovorů prohlásil, že jsme národ, který nemá úctu ke svým hrdinům. Souhlasil byste s ním?
Takhle příkrý k hodnocení národa bych nebyl, mimo jiné proto, že potkávám spoustu mladých lidí, kteří si hrdinů, které máme, a teď mluvím především o lidech, kteří před rokem 1989 aktivně vzdorovali tehdejšímu režimu, váží a respektují je. Uvědomují si, jaké oběti přinášeli, abychom získali svobodu a demokracii. Je ale bohužel pravdou, že řada lidí necítí potřebu tyhle výjimečné osobnosti připomínat, což je obrovská škoda. Myslím si, že je dobré mladým lidem představovat tyto statečné lidi jako inspiraci, jako morální vzory.
Pokud se vrátíme ke vzdělání a mladé generaci, jak podle vás vnímají minulý režim? Zajímá je to vůbec?
Téhle otázce jsme se hojně věnovali v našich výzkumech a vyšla nám z toho tři zajímavá čísla. Když položíte středoškolskému studentovi otázku, jestli si myslí, že o období po roce 1948 až do roku 1989 ví hodně, středně nebo málo, tak pouze necelých 30 % mladých lidí odpoví, že má dostatek informací. Ostatní jsou velmi sebekritičtí a uvědomují si, že těch informací nemají dost. Ve výzkumu poté následovala otázka, jestli se chtějí o tomto období dozvědět více. Jenom 20 % odpoví, že se více dozvědět nechce.
Takže pokud zaznívá, a že to zaznívá jak v médiích, tak od rodičů i pedagogů poměrně často, že mladí lidé jsou ignoranti a nechtějí nic vědět, není to až tak pravda. A pokud opouští základní nebo střední školu s tím, že se nedostali přes rok 1945, a když už se dostali, tak zaznělo jen několika jmen a dat, tak to přeci není jejich chyba. Je to chyba nás dospělých, že jsme nedokázali nastavit vzdělávací programy tak, aby období našich dějin, které nejvíce ovlivňuje současnost, bylo probíráno do detailu. Mladí lidé si pak skládají obrázek o minulosti z velmi kusých informací, a pokud skoro polovina starší populace tvrdí, že za minulého režimu jsme se měli lépe, mladí lidé budou tyto názory přebírat.
A to třetí číslo?
Tam jsme položili otázku: „Jaký byl podle vás život lidí v socialistickém Československu?“ Ne malá část mladých lidí odpovídá, že velmi dobrý, ale jsou kritičtější než generace vašich rodičů. Téměř 67 % říká, že byl velmi špatný nebo špatný.
Minulé století se považuje za důležitou éru pro současné dění. Martin M. Šimečka dokonce v jednom z našich rozhovorů prohlásil, že pokud nemáte nastudované 20. století, nemůžete pochopit dnešní svět. S tím byste souhlasil?
Ano, určitě. Řada problémů, které kolem sebe vidíme, má svoje kořeny v minulém století i v minulém režimu. Uvedu jeden příklad. Obecně velmi málo lidí v ČR věří státním demokratickým institucím a málo se jako občané angažují. Je tu zásadní nedůvěra v to, že jako občan můžu něco ovlivnit. Třeba 83 % středoškoláků si myslí, že nemůže ovlivnit dění kolem sebe, což mimo jiné říká, že příliš nevěří principům zastupitelské demokracie. Jedno z vysvětlení obecně malé občanské angažovanosti je, že před rokem 1989 drtivá většina lidí věděla, že jakékoliv angažmá by znamenalo pouze problémy, takže na oko vyjadřovali loajalitu státu nebo straně, a pak si žili své privátní životy. Což se přenáší do současnosti, přestože se doba i režim změnily. Myslím si ale, že se to zlepšuje – i díky mladým lidem, které kolem sebe vidím. Uvědomují si, že řadu věcí ve svém okolí totiž ovlivnit můžu, a pokud na to rezignuju a řeknu si: stejně si to někdo rozhodne za mě, tak přesně tohle se stane.
Myslíte si, že dnešní generace mladých má silnější občanskou identitu než generace před nimi? Nebo je to vždy jen malý výčet lidí, kteří se zajímají o svět kolem sebe a chtějí se angažovat?
Vždycky to bude jenom výsek. Podle sociologických studií je přirozeně aktivní jen 10 % populace, pak je tu polovina až dvě třetiny lidí, kteří se dají strhnout k nějaké aktivitě. A nakonec je tu část lidí, která se motivovat nedá a hraje ve společnosti mimo jiné „nadávací“ roli. Já se ve školním prostředí a mezi mladými lidmi pohybuji posledních 16 let a mám za to, že těch aktivních přibývá. Tím spíš mě naštve, když slýchám nebo čtu, že dnešní mladá generace je k ničemu, nic pořádného nedělá, je líná, na všechno kašle a chce se jenom bavit. To není pravda. Naopak bych řekl, že ve srovnání se starší generací je mnohem aktivnější.
Autor: Karolína Horvátová, pro The Student Times
