Poté, co 25. května 2018 na celém území EU vstoupila v platnost nová pravidla zpracování osobních údajů (GDPR neboli Obecné nařízení o ochraně osobních údajů), začaly se na sociálních sítích šířit informace, že se nařízení týká i fotografií ulic a že už si neuděláte selfie na veřejném prostoru.
V médiích se objevily články s titulky „Fotit na ulicích je zakázáno: nová pravidla v EU“, „20 milionů za fotku cizince. Proč v EU zakázali fotit lidi“.
Abychom rozlišili, co je pravda a co falešná zpráva, musíme detailně prostudovat nařízení Evropského parlamentu a Evropské Rady 2016/679 z 27. dubna 2016 o ochraně fyzických osob v souvislosti se zpracováním osobních údajů a volném nakládání s nimi a také výklad Úřadu Komisaře pro ochranu informací a údajů.
Co se píše v Nařízení o používání vyobrazení lidí?
Ve srovnání s dříve přijatou směrnicí 95/46/ЕС (Obecné nařízení o ochraně údajů) nynější Nařízení skutečně významně rozšířilo chápání osobních údajů. Článek 4 Nařízení říká, že „osobní údaje“ jsou jakékoliv informace týkající se fyzické osoby, které ji identifikují nebo mohou identifikovat… prostřednictvím takových identifikátorů jako je jméno, identifikační číslo, údaje o místě pobytu, online identifikátory nebo prostřednictvím jednoho nebo více znaků, které nějakým způsobem definují fyzickou, fyziologickou, genetickou, duševní, ekonomickou, kulturní nebo sociální podstatu takové fyzické osoby“.
V Článku 4 se rovněž konkretizuje pojem „biometrické údaje“. Podle Nařízení se jimi rozumí „osobní údaje získané v důsledku speciálního technického zpracování, což se týká fyzických, fyziologických nebo behaviorálních znaků fyzických osob, takových jako je zobrazení tváře nebo daktyloskopické údaje, které umožňují jednoznačně identifikovat nebo prokazující jednoznačnou identifikaci fyzických osob“. Tímto způsobem Nařízení rozšířilo svoji působnost na vyobrazování člověka a rovněž na online identifikátory, jimiž mohou být IP adresa, adresa elektronické pošty uživatele či stránka na sociálních sítích.
Podle čl. 6 Nařízení jedním z kritérií oprávněnosti zpracovávání dat je, že osoba vysloví souhlas se zpracováním svých osobních údajů pro jednu nebo několik specifikovaných operací. V tomto smyslu skutečně Nařízení hovoří o nezbytnosti obdržet souhlas zobrazovaných s použitím jejich zobrazení.
Je nezbytné mít souhlas lidí, kteří se do vašeho záběru dostali náhodně, když jste si dělali selfie? A co jestli chcete takovou fotku dát na Facebook nebo Instagram?
Na sociálních sítích se píše, že to tedy znamená, že od teď nebude možné postovat fotky třeba Colossea, jelikož tam prostě nejde vychytat moment, aby se do záběru nedostal žádný turista. Ale ve skutečnosti to tak úplně není.
V případě sociálních sítí je důležité rozlišovat jaký je cíl dané fotky. Jak stojí v bodě 18 preambule Nařízení o ochraně osobních údajů: „toto Nařízení se nevztahuje na zpracování osobních údajů fyzickými osobami za účelem zcela osobního nebo běžného využití, které tedy není nijak svázané s profesionálním nebo komerčním využitím. Osobní nebo běžné využití může zahrnovat vedení korespondence a uchovávání adres nebo činnost na sociálních sítích a na internetu, která byla zahájena v souladu s takovými aktivitami. Čili nemá-li provozování sociálních sítí uživatele komerční cíle, což znamená, že uživatel z nich nemá zisk nebo na svoji stránku neumisťuje reklamu, pak se nemusí ničeho obávat.
To samé se také píše v druhém bodě článku 2 Nařízení, kde je konkretizováno, že Nařízení se netýká fyzických osob právě při naplňování osobních nebo běžných potřeb.
Ve výkladu komisaře se také zdůrazňuje pravidlo: „V případě fotografií ulic Úřad Komisaře pro ochranu informací a údajů uznává umělecký potenciál, který bezpochyby láká fotografy svými nahodilými zobrazeními, především když takové snímky zobrazují fyzické osoby, které se na veřejných prostranstvích nacházejí. V článku 5 Zákona o ochraně dat se píše, že zákon se neuplatňuje, pokud zpracování osobních údajů dělá fyzická osoba pro účely čistě osobních aktivit. To znamená, že vyfotí-li fotograf obrázek, který zobrazuje fyzickou osobu, zákon se neuplatňuje, dokud fotograf používá snímek k čistě osobním aktivitám. Avšak jakékoliv jiné nakládání s fotkou se už musí dít podle zákona.“
Je pravda, že na masových akcích je nutné mít souhlas od všech účastníků?
Na Facebooku se živě diskutuje o tom, že v EU už nebude možné dělat fotoreportáže. Jedna uživatelka se ptá, jak tedy budou novináři pracovat na příklad na masových akcích? Bude snad opravdu potřeba získat souhlas k natáčení od všech účastníků? Jak ovšem zjistila analýza zákona, v takovém případě je možné natáčet bez souhlasů.
V bodě 39 preambule Nařízení o ochraně osobních údajů se píše, že jakékoliv zpracování osobních údajů musí být oprávněné a probíhat podle zákona. Fyzická osoba musí být zpravena o tom, že její osobní údaje jsou shromažďovány, používány, posuzovány nebo jinak zpracovávány.
Mimo to, podle článku 6 Nařízení, „oprávněné nakládání“ pamatuje i na případy, kdy zpracování osobních dat je nezbytné pro cíle „oprávněných zájmů“ osoby, která s těmito údaji nakládá. „Oprávněné nakládání“, o kterém byla řeč výše, se vykládá jako použití osobních údajů lidí způsobem, který dopředu očekávají, a který má minimální vliv na jejich soukromý život.
Ve výkladu Úřadu Komisaře pro ochranu informací a údajů je tedy uvedeno, že pro definitivní rozhodnutí, zda se fotograf řídil zákonem při publikování fotografie člověka bez jeho souhlasu, se zohledňuje fakt, jestli byla fotka pořízena v průběhu veřejné události.
Takže lze předpokládat, že když jde člověk na poklidné shromáždění, tak si bude vědom, že tam budou fotografové, kteří budou událost fotit, a tedy to bude nejspíš očekávat. Takovým způsobem se tedy lze dovtípit, že v takových případech souhlasy účastníků veřejných akcí není potřeba shánět.
Na jaké další případy se Nařízení nevztahuje?
Mít souhlas ještě není nutné, pokud fotografie slouží ke speciálním veřejným účelům, a také je-li dotyčný veřejnou osobou. Paragraf 69 preambule Nařízení říká, že osobní údaje je možné zákonně zpracovávat je-li zpracování nezbytné pro vyplnění zadání ve veřejném zájmu. V takovém případě ovšem osoba, jejíchž údajů se to týká, musí mít právo vyjádřit nesouhlas se zpracováním jakýchkoliv osobních údajů, které se týkají jeho nebo její konkrétní situace. Na osobě, která údaje zpracovává (v našem případě pořídila a publikovala fotografii bez souhlasu), leží odpovědnost dokázat, že jeho oprávněný zájem je tak významný, že převáží zájmy nebo základní práva a svobody zobrazené osoby.
Ve výkladu Úřadu Komisaře pro ochranu informací a údajů se rovněž vyskytuje fakt, že při rozhodování, zda je nutné získat souhlas člověka při focení, je potřeba zohlednit 2 věci: 1. zdali je dotyčný veřejná osoba, a 2. bylo-li zveřejnění otázkou veřejného zájmu.
Takové otázky v podstatě nejsou pro EU ničím novým, spory o ochraně osobních údajů, právo na soukromý život a veřejný zájem se už dávno staly agendou Evropského soudu pro lidská práva (ECHR). Na příklad v roce 2012 vyšetřoval případ „Von Hannover vs. Německo“. Žaloba monacké princezny podaná na německé novináře byla zamítnuta soudem, který médiím přiznal právo na zveřejnění materiálů o celebritách bez jejich souhlasu. Stížnost princezny a jejího manžela tkvěla v tom, že média zveřejnila fotografie manželského páru z rekreačního pobytu, což dokazovalo, že princezna byla na dovolené v době, kdy její otec byl již vážně nemocný. Podle vyjádření princezny se jednalo o hrubé narušení soukromého života její rodiny. Jak ovšem rozhodl ECHR, zmíněná fotografie, která ve skutečnosti byla příčinou, kvůli které se Karolina obrátila na Evropský soud, tedy především zachycení manželského páru, jak se prochází po Svatém Mořici, nenarušuje právo na soukromý život. Fotografie, kterou otiskl časopis Frau im Spiegel v roce 2002, doplňovala článek o zdravotním stavu monackého knížete Rainiera, a toto téma stejně jako fotografie podle mínění soudců v tu dobu bylo veřejným zájmem.
Autor: Anna Rožkova, pro StopFake.org
