Jak Kreml využívá ruskou diasporu v zahraničí

Zdroj: Ksenija Kirillova pro SlavicSac.com

Verze v anglickém jazyce je dostupná na webu Byline Times

Kontrarozvědky mnohých států Západu jsou v současnosti znepokojeny zvýšenou aktivitou ruských tajných služeb. Za hlavní cíle ruské rozvědky považují zasahování do voleb, šíření dezinformací za účelem ovlivňování sociálních a potažmo politických procesů na Západě, promyšlenou špionáž, hackerské útoky a mnohé další. Pozornosti západních expertů však často uniká práce Moskvy s ruskou diasporou v zahraničí.

Velká část této diaspory zároveň podporuje politiku Kremlu, což některé badatele vede k jejímu srovnání se sítí německých agentů z dob třetí říše. Přes zřejmou relativitu těchto analogií je důležité podotknout, že intenzivní práce Kremlu s ruskými krajany v cizině přináší své plody. Například výsledky, s jakými zvítězil Vladimir Putin ve volbách v roce 2018 mezi Rusy žijícími v zahraničí, výrazně překonaly výsledky v samotném Rusku, na což upozornil dokonce známý americký list The Washington Post.

Výsledky voleb samozřejmě nejsou absolutním ukazatelem, neboť část emigrantů se v nové společnosti zcela asimilovala a procesů spojených s Ruskem se vůbec neúčastní, část opozičně naladěných Rusů se zase raději rozhodla připojit ke strategii volebního bojkotu. Přesto je však naladění ruských emigrantů velmi zřetelné a stalo se již tématem nejen odborných článků, ale i knih.

Zranitelnost emigrantů

Můžeme rozlišit několik klíčových důvodů, proč i lidé, kteří Rusko opustili, jsou tolik náchylní k vlivu daleké vlasti. Jednou z příčin potřeby mnohých ruských emigrantů obnovit nějaký, alespoň psychický kontakt se svou domovinou je pocit viny. Představa plíživě vnucovaná propagandou, že emigrace do „nepřátelské“ země (obzvlášť USA nebo Velké Británie) je zradou, se tak či onak vkrádá do podvědomí lidí, zejména těch, kteří se vědomě nevydali na cestu disentu. Ani ten, kdo se rozhodl zemi opustit z osobních důvodů (kvůli snižování životní úrovně, potřebě seberealizace či v zájmu zajištění dobrého vzdělání a perspektiv pro své děti), na sobě nechce nechat nálepku „zrádce“.

Tento osobní konflikt se státem je pro ně traumatizující, a aby toto uměle vyvolané dilema Kreml vyřešil, vytváří jakoby schválně mnohé spolky, fóra a kongresy rusky mluvících krajanů, které otevřeně hlásají, že jejich cílem je obnovit spojení s „velkou vlastí“. Většina těchto spolků zároveň podporuje aktuální zahraničněpolitický kurz Kremlu. Mnozí k politice zpočátku lhostejní emigranti jsou ochotni snadno přijmout tuto nepsanou podmínku, aby mohli dál žít v klidu v zahraničí a mohli ze strany Ruska cítit „odpuštění“ a „přijetí“. Toto duševní nastavení může být klidně doprovázeno nepřátelstvím vůči zemi pobytu, které rovněž zapadá do cynického vidění světa současné propagandy, podle kterého je správné to, co je „výhodné“ pro Kreml.

Druhou slabostí, kterou Kreml rád využívá, je potřeba kulturního sebeurčení ruských emigrantů. Avšak mnohé platformy, které vytváří či svou podporou pomáhá rozvíjet ruské ministerstvo zahraničí, také skrytě lobbují za kremelské zájmy, ačkoli mají formálně kulturní či vzdělávací charakter. Ojedinělá návštěva jimi organizovaných výstav, oslav či festivalů samozřejmě vůbec neznamená, že všichni účastníci těchto událostí zaujímají stejné postoje. Devadesát procent činnosti těchto organizací má zpravidla neutrální charakter, nicméně lidé, jež jsou do jejich akcí zapojeni hlouběji, se dříve či později setkávají s jejich politickým podtextem.

Například Kongres ruských Američanů se prezentuje jako nejstarší národní organizace „založená na nábožensko-pravoslavných hodnotách“. Zabývá se náboženskou a charitativní činností, avšak zároveň posílá dopisy americkému prezidentovi s prosbami o zrušení protiruských sankcí. Hlavními tématy společenských akcí pořádaných podobnými organizacemi se týká výuky ruského jazyka, dějin ruské emigrace, nicméně, jak deklarují sami organizátoři, na těch samých akcích zaznívají výroky o tom, „jakou roli hrály Spojené státy v podněcování barevných revolucí podél hranic s Ruskem“. Občas na podobných akcích zaznívají také konspirační teorie o „Hlubinném státě, démonizujícím Rusko“ a jiné formy současného ruského politického narativu.

Třetím slabým místem, jehož Moskva aktivně využívá, je tzv. „krize emigranta“. Jak konstatují psychologové, stadiem nepřijetí, a občas dokonce nenávisti ve vztahu k nové zemi prochází prakticky všichni nově příchozí, včetě těch, kteří dnes již dávno pohodlně v zahraničí žije.

Tato fáze zklamání může být zároveň, v závislosti na řadě osobnostních faktorů, poměrně krátká a nijak zvlášť hluboká, nebo může naopak trvat velmi dlouho a přerůst do skutečné deprese. Existují i případy „ustrnutí“ v této fázi, kdy emigrant nezvládá psychologický nápor spojený s novým prostředím a vrací se zpět domů. Další formou tohoto „ustrnutí“ může být právě ponoření se do ruskojazyčného prostředí, a to do takového, které se drží stranou od místní komunity, sleduje ruskou televizi, nejčastěji podporuje politiku Kremlu a staví se nepřátelsky k zemi pobytu. Tento způsob chování je také specifickým konfliktem s novou zemí, jakousi „vnitřní emigrací“ v procesu emigrace.

V normálních podmínkách je období zvýšené kritičnosti vůči nové vlasti dočasné a je vystřídáno adaptací, nicméně, jak již bylo řečeno, ruské orgány se velmi snaží vytvořit pro Rusy v zahraničí zvláštní prostředí, ideologicky a mentálně izolované od země aktuálního pobytu. Toto prostředí může být v krizové situaci útočištěm a zdrojem útěchy, avšak ve výsledku se může stát „psychologickou pastí“, překážkou ke skutečné adaptaci. V budoucnu tak například může takový člověk formálně splynout s americkou společností, ale v duchu zůstane připoután ke své „skutečné“ vlasti, již ztělesňují emigrantské organizace.

Jak tajné služby využívají diaspory

Základním cílem Moskvy v její práci s emigranty je samozřejmě učinit z „ruských Američanů“ či „ruských Britů“ nástroj měkké síly, která bude lobbovat za zájmy Ruska v zahraničí. Tito lidé, kteří již zpravidla mají cizí občanství, mohou vystupovat jménem místních diaspor s vědomím toho, že západní politici se bojí ztratit sebemenší část potenciálního elektorátu. Příkladem takové práce může být výše uvedený dopis Trumpovi s požadavkem zrušení sankcí proti Rusku. Někteří představitelé této části diaspory se stávají asistenty politiků na úrovni jednotlivých států, jak se stalo například ve státě New York, a potom pravidelně organizují návštěvy Senátu a Shromáždění státu New York do Ruska. Mnohdy se ruské tajné služby neštítí ani získávání jednotlivých představitelů diaspory pro špionáž.

V roce 2018 například největšími britskými médii proběhla zpráva, že polovina ruské diaspory ve Velké Británii jsou informátory tajných služeb (SVR, GRU, a dokonce i FSB). Tato „senzace“ se však zakládala na chybné interpretaci zprávy britského analytického centra Henry Jackson Society o rozsahu ruské špionáže. Ve skutečnosti zpráva, s odkazem na zdroje ve výzvědných službách, uvádí mnohem skromnější čísla: kolem 500 agentů, nad kterými dohlíží 200 kurátorů. Nicméně samotní ruští emigranti, kteří poskytli rozhovory autorovi zprávy, profesorovi Andrew Foxallovi se domnívají,že každý druhý jejich krajan může potenciálně být tajným informátorem.

Tato podezřívavost ruských emigrantů vůči sobě navzájem může být vysvětlena tak, že samotné návštěvy domova jejich krajanů vnímají opozičně naladění představitelé diaspory jako „rizikové“ a říkají, že ruské orgány mají efektivní „háček“, kterým si k sobě emigranty poutají – byznys nebo rodinu v Rusku, což s sebou nese jistou závislost na ruských úřadech. Během řadové návštěvy domova tudíž příslušníci FSB mohou mít na kohokoli takového otázky, na které se dotyčný neodváží neodpovědět. Podle názoru samotných emigrantů je v této rizikové skupině až polovina ruských příchozích, zejména těch, kteří žijí v zahraničí pouze dočasně a pouze za účelem výdělku.

Verbování někoho z výše uvedené „rizikové skupiny“ představuje pro ruskou rozvědku určitou výhodu. Západní tajné služby nemohou vysledovat kontakty s lidmi „přesvědčenými ke spolupráci“ během jejich návštěv Ruska, západní kontrarozvědky tudíž o těchto lidech nemusí mít dlouhou dobu ani tušení. Tito lidé nejsou zaměstnanci tajných služeb a nejčastěji ani nepatří mezi agenty vnější rozvědky. Riziko, že budou prozrazeni přeběhlíky, je proto naprosto minimální.

Pro západní tajné služby je zpravidla jednodušší odhalit profesionálního výzvědného agenta, jenž byl od počátku vyslán do jejich země, aby pracoval pro ruské zájmy, než vypátrat moment kdy byl „ke spolupráci přesvědčen“ člověk, který do té doby žil v nové vlasti roky či desetiletí a nikdy předtím neměl s ruskými tajnými službami nic společného. Například v říjnu 2013 obvinila americká FBI ruského diplomata Jurije Zajceva, toho času šéfa Ruského kulturního centra, z toho, že je zapojen do verbování amerických občanů do výzvědných služeb. FBI předpokládala, že Zajcevova mise spočívala v „posílání mladých profesionálů v rámci kulturních programů z USA do Ruska, kde je poté testovali a vybírali pro možnou spolupráci s ruskou rozvědkou“. V roce 2014 Zajcev poté z USA odjel, nicméně jeho nástupce ve funkci Oleg Žiganov byl kvůli stejnému obvinění vyhoštěn z USA na konci března 2018 jako jeden z 60 ruských diplomatů obviněných ze špionáže.

Podobný rozruch vyvolala kauza Marie Butinové. Dívka byla obviněna jako cizí agent bez registrace na území Spojených států, avšak díky dohodě, kterou s vyšetřovateli uzavřela, nestrávila nakonec Marija za mřížemi ani rok a půl. Ani ji ovšem nemůžeme označit jako „členku“ diaspory. Bývalý podplukovník KGB Akif Gasanov, který kolem 15 let sloužil v sovětské rozvědce, se domnívá, že Butinová měla možná dlouhodobé kontakty s ruskými tajnými službami, konkrétně s FSB, ještě když žila v Rusku, a mohla tudíž být od počátku agentkou kontrarozvědky.

Obdobnou situaci můžeme pozorovat u části čínských výzvědných operací. Na komci září 2019 byl americký občan čínského původu obviněn ze špionáže pro Čínskou lidovou republiku. Šestapadesátiletý Edward Peng pracoval jako průvodce pro čínské turisty v San Franciscu. Podle vyšetřovatelů byl zároveň spolupracovníkem čínských tajných služeb, kterým sloužil jako kurýr. Nicméně případy, kdy jsou zatčeni naverbovaní špionští diletanti z řad místních diaspor, prakticky neexistují.

Jedinou výjimkou zde snad může být případ jednoho ze spolupracovníků senátora ze San Francisca, jenž předával informace Číně. Podle listu Politico jednou čínská rozvědka naverbovala zaměstnance kalifornské kanceláře americké senátorky Dianne Feinstein, který předával Číně informace o politických procesech na místní úrovni. Na počátku tohoto století zaměstnanec senátorčiny kanceláře prravidelně zpravoval Ministerstvo státní bezpečnosti, hlavní orgán čínské vnější rozvědky.

„Ačkoli tento člověk, sloužící jako spojka s místní čínskou komunitou, byl nakonec propuštěn, nebyl zároveň nikdy z ničeho oficiálně obviněn. (Jeden bývalý úředník toto vysvětluje tak, že zaměstnanec prozrazoval materiály politické povahy, které nebyly tajné, což značně komplikovalo soudní stíhání),“ píše se v článku.

Lsti a nátlak

Dalším problémem je to, že představitelé ruské a čínské diaspory zdaleka ne vždy dobrovolně a s plným vědomím souhlasí se spoluprací v zájmu svých zemí původu. Tajné služby obou zemí často s cílem získat potřebné informace od bývalých spoluobčanů používají lsti a vydírání.

Tak například bývalý sovětský disident a obhájce práv věřících Boris Perčatkin tvrdí, že zná případy, kdy se nasazení agenti KGB infiltrovali do náboženských organizací a poté byli „vyváženi“ do zahraničí, kde dostávali politický azyl, získávali si důvěru skutečných disidentů, a dokonce zakládali náboženské komunity. Perčatkin rozlišuje několik cílů, se kterými se agenti KGB a jejích následných forem infiltrovali do náboženských organizací Spojených států.

„Patří sem samozřejmě také špionáž. Příchozí z protestanských církví nejsou jen starší lidé, jsou to i mladí, studenti. Získávají zde vzdělání, nastupují do práce například do Boeingu, a pastor z nich poté při zpovědích vymámí potřebné informace, nebo je „předá“ jiným lidem. Obyčejní lidé tyto pastory nezajímají, hledají perspektivní věřící, od kterých mohou získat informace nebo kontakty. Oni sami pak navazují kontakty s politiky a ovlivňují politickou situaci ve svých státech tím, že říkají věřícím, koho mají volit a koho podporovat,“ říká Boris Perčatkin.

Tímto způsobem žijí emigranti mnohdy v upřímné nevědomosti o tom, komu sdělují informace. Čínské tajné služby zase někdy přechází k přímému vyhrožování svým emigrantům skrze jejich rodiny, které zůstaly v Číně. Podle již zmíněného článku v časopise Politico čínští úředníci často přemlouvají čínské občany (nebo občany USA, jejichž rodiny žijí v Číně) nebo vyhrožují těm, kteří pracují či studují v Americe a chtějí po nich hodnotné technologické informace.

„Můžete se setkat s tím, že u vás pracují skutečně dobří, chytří, svědomití lidé, kteří byli zahnáni do kouta vládou své země,“ odpověděl vedoucí bezpečnostní služby velkého podniku [v Silicon Valley], který se zabývá ukládáním elektronických dat a uzavíráním důležitých vládních smluv. Tento člověk mi řekl, že se čínská vláda pokoušela „získat“ v Číně žijící členy rodiny některých zaměstnanců této společnosti,“ píše autor článku.

Jak z toho ven?

Spočítat, kolik lidí bylo získáno pro spolupráci s tajnými službami v různých obdobích, je velmi obtížné. Nejúčinnější formou boje proti této hrozbě je prevence, tedy práce s již uvedenými typy rizik v diaspoře. Pokud jde o ruské emigranty, je v ruských diasporách v zahraničí důležité podporovat vytváření kulturních a vzdělávacích iniciativ nezávislých na Kremlu. Právě vznik „alternativní kultury“ v ruském jazyce, ale bez vlivu propagandy, se Vladimir Putin nejvíce bojí.

Zvláštní pozornost je nutné věnovat ruskojazyčným médiím existujícím v diaspoře. Část rusky mluvící komunity, která raději čte tisk ve svém rodném jazyce, se často ocitá v informačním vakuu, což vytváří příznivé podmínky pro to, aby s těmito lidmi mohly pracovat struktury spojené s ruským velvyslanectvím. Je také důležité vytvářet programy, které emigrantům pomohou adaptovat se v nové zemi nebo alespoň zvýší jejich informovanost o krizích, do kterých se mohou jako emigranti dostávat.

Neméně důležité je vytvářet speciální služby, na které by se mohli obrátit lidé, kteří se stali oběťmi vydírání, vyhrožování a jiných agresivních forem nátlaku, nutícího emigranty ke spolupráci ve prospěch jiných zemí. Zdaleka ne všichni emigranti jsou ochotni ke stykům s kontrarozvědkou. Pro vyváženost je také nutné říci, že kontrarozvědka se často nesnaží pomáhat obětem, místo toho se je mnohdy pokouší využít pro své vlastní účely, a hází je tak všanc smrtelnému nebezpečí. Emigranti by měli vědět, že mají kam se obrátit o pomoc, včetně psychologické pomoci, která je neméně důležitá pro lidi žijící dlouhodobě ve stresové situaci.

Zdroj: Ksenija Kirillova pro SlavicSac.com