Jak fungují Parlamentní listy? Most na druhý břeh

Součástí nového speciálu Dezinformace, který připravila redakce Respektu k jednomu z nediskutovanějších témat dneška, je i text o tom, jak fungují Parlamentní listy. Ve speciálu dále najdete články o konspiračních teoriích, o tom, jak se vytváří tzv. alternativní média, rozhovory s předními novináři, reportáže ze světových médií, která se rozhodla čelit útoku fake news, naleznete tu ankety, příklady manipulací či rady, jak odlišit důvěryhodné zdroje od těch nedůvěryhodných. Speciál je dostupný k zakoupení na novinových stáncích, na webu i v aplikacích pro Android a iPad/iPhone. Můžete ho také věnovat konkrétní škole a pomoci tak mediální výchově.

…

Mediálnímu byznysmenovi Michalu Voráčkovi se bezesporu podařil obchodní majstrštyk. Před sedmi lety se rozhodl zariskovat a vložil peníze do rozjezdu nového média, kterému dával šanci málokdo. Teď se může spokojeně usmívat. „Investice se zhodnotila,“ říká podnikatel, který nedávno prodal další balík akcií v Parlamentních listech senátoru Ivo Valentovi a stal se jen třetinovým podílníkem.

Voráčkovi se však nepovedl jen dobrý obchod. Médium, které vybudoval, je dnes nepřehlédnutelné a vyvolává spousty emocí. Pro jedny jsou Parlamentní listy serverem, který dává výrazný prostor konspiraci a dezinformacím, pro druhé jsou kotvou, jíž můžou věřit. Tento titul každopádně přinesl zcela nový způsob, jak se dají prodávat a konzumovat informace. Se všemi riziky, jež k tomu v dramaticky se proměňujícím mediálním světě patří.

Výbušná kombinace

Kdo v prvních letech zavítal do redakce Parlamentních listů, jen těžko si mohl toho nápisu nevšimnout: „Článek do půl hodiny, analýza maximálně hodinu.“ Slogan, který visel novinářům nad hlavou, jim měl připomínat dravost redakce, v níž pracují. Koncept Parlamentních listů byl od začátku postaven na tom, že veřejnosti nabízejí co nejvíc zpráv a pokud možno ve chvíli, kdy se dějí.

Obchodní model spočíval v získání maxima čtenářů s minimálními náklady. Na chrlení článků byli najímáni studenti nebo novináři bez větší praxe, kteří pracovali ve třech směnách. První nastupovala v šest hodin ráno, poslední končila po desáté večer. A tak je tomu dodnes. Ranní směna dostává hned z tiskáren čerstvé noviny, jejichž články kopíruje a zhutňuje do kratších materiálů. Přes den pak další směny sledují tiskové konference politických stran nebo to, co běží ve zpravodajských televizích a na sociálních sítích. A znovu to „překlápějí“. Kouzlo Parlamentních listů ale spočívá v jedné podstatné novince: vedle přepisování novin se redakce od začátku soustředila na produkci materiálů, v nichž šlo vždy o nějaký výbušný konflikt.

Od tvrdého vzájemného obviňování se politiků ze zlodějin přes osočování Romů až po vykreslování uprchlíků jako nebezpečných teroristů. Stejné články je samozřejmě možné nalézt i v dalších médiích, v Parlamentních listech však byl každý takový materiál opatřen velmi emotivním titulkem včetně vulgarit. Na tom, co bylo pro ostatní redakce buď za jejich etickou hranou, nebo na to nenašly odvahu, začaly Parlamentní listy, které vycházejí v internetové podobě, stavět svoji poznávací značku.

A evidentně to zafungovalo. Po roce od spuštění webu měly čtvrt milionu unikátních přístupů za měsíc, což byl pozoruhodný nárůst. Dnes jich mají přes osm set tisíc, jsou osmým nejčtenějším zpravodajským webem v zemi, expandovaly na Slovensko a chystají se proniknout i na několik dalších evropských trhů.

Jako droga

Michal Voráček sedí ve své oblíbené restauraci Chef na Žižkově a jako vášnivý kuřák si pochvaluje, že si tady může kdykoli zapálit. Kouř je cítit i při příchodu do redakce Parlamentních listů, Voráček v nich každopádně zanechal daleko viditelnější otisk než jen liberální prostředí k milovníkům dýmu.

Právě slovo „liberální“ Voráček volí, když má popsat, proč se do Parlamentních listů vlastně pustil. „Cílem bylo vytvořit prostor maximálně otevřený všem politickým a společenským názorům,“ říká Voráček. Původně to nebyl jeho nápad. V roce 2009 za ním přišli dva mladí novináři Jan Holoubek a Jiří Čermák, kteří se v té době zabývali vývojem zpravodajských webů. Všimli si, že na trhu vychází na křídovém papíře za 225 korun lobbistický časopis s názvem Parlamentní listy, skoro nikdo ho ale kvůli vysoké ceně nekupuje.

Jeho mottem bylo „tvořit most názorů mezi veřejností, podnikatelskou sférou a státní správou“, což oba časem přivedlo na myšlenku udělat něco obdobného, ale levně a na internetu. Projekt stál na dvou nohách, článcích, které vytvoří sama redakce, a těch, které na web budou vkládat politici. Byl to dobrý tah, protože to k Parlamentním listům přitáhlo jejich zájem. Oproti standardům v jiných médiích najednou nikdo neověřoval jejich tvrzení, byť by byla lživá. Redakce jim v sekci, která pro to byla speciálně vyčleněna, pokaždé otiskla, co chtěli.

Zbývalo ale to zásadní: najít investora. Tehdejší vydavatelství, kde Holoubek pracoval, je s projektem odmítlo, označilo ho jako „bez budoucnosti“. Uspěli až u Michala Voráčka. Stárnoucí mediální byznysmen, jenž na začátku devadesátých let začal vydávat bulvární deník Blesk a řadu dalších titulů, chtěl zkusit něco nového. „V téhle zemi znám úplně všechny politiky. Vím, že Kalousek, když ho něco naštve, volá v sedm ráno, pak následují další. Tak jsem se rozhodl, že jim dám něco, kde se budou moci sami prezentovat, jak chtějí,“ říká Voráček.

V branži má pověst člověka, jenž „má nos na peníze“, a rozhodně nenechal nic náhodě. Poté co do projektu vložil počáteční investici a získal podíl, vytyčil i jeho směr. „Tlačil jsem na čtenost, jediná možnost, jak se prosadit proti konkurenci, bylo jít do bulvárních titulků. Chtěli jsme být konfliktní a zobrazovat extrémní názory z obou stran,“ vysvětluje Voráček. Český trh s informacemi v té době plíživě kopíroval to, o čem se na Západě mluvilo už dlouho – a s velkými emocemi. Tištěné deníky, tedy jeho páteř, se začaly potýkat s dramatickým propadem prodeje, zatímco vedle nich rostla konkurence v podobě bezplatných zpravodajských webů.

Změna nabrala tempo zejména poté, co do Česka naplno pronikl rychlý internet a Češi si zamilovali chytré telefony. Začali lovit informace právě tady. Parlamentní listy byly od většiny konkurence hravě rozeznatelné. Dryáčnický přístup vzbuzoval vášně i zvědavost. Řada lidí, která k nim nakoukla, se začala vracet.

Zeman pryč

Zájem o nové médium nijak neoslabila skutečnost, že Parlamentní listy pootočily nepsaná pravidla, jimiž se řídí klasická média. Politikům nenabídly jen možnost tisknout jejich sdělení coby politické reklamy. Za peníze je začaly vydávat i jako své vlastní redakční texty. V lednu 2017 na to upozornil Český rozhlas, když zjistil, že pražský magistrát si u Parlamentních listů platil PR články, které měly chválit jeho rozhodování.

Web je neoznačoval jako komerční sdělení, jak mu ukládá zákon. To samé se stalo podle dřívějšího zjištění MF DNES u tehdejšího hejtmana Michala Haška. Za sebeprezentaci Hašek platil stotisícové částky jednateli firmy JT Media Janu Tvrdoňovi, muži, který spoluzakládal konspirační proruský web Protiproud, jenž fungoval jako jeden z blogů běžících pod Parlamentními listy.

Respekt se nyní dostal k číslům, která ukazují, že nemuselo jít o ojedinělé případy, ale promyšlený byznysplán. V rozmezí let 2013–2015 si osm krajů, ministerstva zdravotnictví a průmyslu objednaly u vydavatele Parlamentních listů a firmy JT Media PR další služby za čtyři a půl milionu korun (v českém mediálním prostředí rozhodně nejde o zanedbatelnou sumu). Jan Holoubek, předseda představenstva firmy Our Media, jež web vlastní, nechce věc moc rozebírat s tím, že „vše bylo splněno dle smlouvy či objednávky“.

Jisté ale je, že čistě z pohledu byznysu to je velmi výhodný model: politici dostanou ven svá sdělení, jež se někdy tváří jako nezávislé články. A majitel redakce zvyšuje svůj příjem. Pro čtenáře je tenhle obchod samozřejmě problematický. Roste riziko, že je s nimi manipulováno, aniž by měli šanci to zjistit.

Manipulaci s mediálním obsahem popisují i někteří bývalí novináři Parlamentních listů, s nimiž Respekt mluvil. „Odešel jsem kvůli tomu,“ říká novinář Jan Novotný, který dříve pracoval v Parlamentních listech. Dlouho mu do práce nikdo nemluvil, to se ale začalo měnit před posledními prezidentskými volbami. Parlamentní listy ve volbě podporovaly současnou hlavu státu Miloše Zemana (dnes jim dává řadu rozhovorů) a kritické články o něm potlačovaly. „Jeden takový jsem sepsal, přiběhl za mnou nadřízený a rozčiloval se, co to má znamenat. A že se to musí hned stáhnout. Stalo se a pro mě to byla nepřekročitelná hranice,“ říká Novotný.

Jeho zážitek potvrdila i nedávná analýza Masarykovy univerzity, která se zabývala právě obsahem Parlamentních listů. Podle jejích autorů používá redakce často manipulativní techniky, ve třiceti procentech článků jejich autoři zveličovali fakta a šířili fámy a v osmnácti nálepkovali (například že imigranty nelze naučit standardy sexuálního chování; že Německo vše úhledně rovná do lajny a srovná i Evropu a pak celý svět; nebo že Kosovo a Makedonie jsou vroucí kotel drogových dealerů). Že by manipulovali, redakce odmítá. „Jde o kampaň s cílem nás poškodit,“ tvrdí Voráček.

Moskva a Kypr

Stejně jako při svém startu jsou dodnes Parlamentní listy velmi neproniknutelným médiem. Redakce sídlí v jednom z kancelářských domů naproti pražským Olšanským hřbitovům, mluvit přímo s novináři je však nemožné. „Díky za váš zájem, ale to, jak pracujeme, si necháváme pro sebe,“ říká za vstupními dveřmi do redakce Parlamentních listů ředitel redakce Jaroslav Polanský. Právě tento muž společně se zástupcem šéfredaktora Radimem Panenkou a dalším seniorním členem Lukášem Petříkem myšlenkově nejvíc ovlivňují směřování Parlamentních listů.

Spojuje je radikálně pravicový pohled na svět, Panenka například v minulosti kandidoval za extremistickou Národní stranu, která se zviditelnila rasistickým spotem během voleb do Evropského parlamentu, kde nabízela „konečné řešení cikánské otázky“. Nenávistné texty se objevují v dalších doménách Parlamentních listů, jde hlavně o pětici k nim přidružených webů, jako jsou EUserver, euRabia, EUportál, Eportál a FreeGlobe.

O Romech se tu píše jako o cikánech, jsou zde napadáni gayové, Židé, muslimové, migranti i Evropská unie. Redakce webů jsou s Parlamentními listy personálně propojené a vzájemně se odkazují na své texty. V posledních měsících se o Parlamentních listech začalo mluvit hodně i v souvislosti s fenoménem webů šířících ruskou propagandu: Parlamentní listy sdílejí velmi vstřícný pohled na politiku ruského vládce Vladimira Putina a články, které o něm píší, líčí svět jeho očima (Vladimir Putin položil dotaz: Je Amerika banánová republika, nebo co?; Obama prohrál, Putin zvítězil). V bezpečnostní komunitě jsou kvůli tomu označovány jako „nejvlivnější konspirační web“.

Redakce Parlamentních listů namítá, že poměr proruských a protiruských textů je stejný a že si hodně hlídá, aby se nepřiklonila na jednu stranu. Analýza redakčního obsahu to potvrzuje jen zčásti – na přidružených webech jasně převažují okatě prokremelské názory (Rozohněný Putin: USA chtějí diktátorsky ovládnout svět! Do chaosu Ukrajinu neuvrhlo Rusko, ale Spojené státy a EU; Američané jsou nejagresivnější, řekl Putin. A začala padat slova o pokakání, přizdisráčích a zadnicích). Pohled do financování Parlamentních listů ale ukazuje ruskou stopu spíše slabší. Jak zjistil Respekt (z veřejně dostupné Knihy pohledávek vydavatele PL), jedním ze zadavatelů reklamy byla v minulosti společnost Vemex, firma spojená s Kremlem ovládaným ropným gigantem Gazprom. Jednalo se ale o desetitisícové částky.

Spíše než ruské firmy převažují mezi inzerenty Parlamentních listů ty české včetně politických stran (v minulosti ODS, Úsvit přímé demokracie Tomia Okamury). V letech 2014 a 2015 se sice v rozpočtu výrazně navýšil příjem od zahraničních subjektů (z dvou set tisíc na osm a půl milionu), za penězi je ale spoluvlastník média senátor Ivo Valenta. V kyperském daňovém ráji zaregistrované společnosti jeho skupiny Synot uzavřely s webem reklamní smlouvu a tímhle způsobem do něj Valenta nalil peníze na jeho další rozvoj.

Šedá zóna

Po Andreji Babišovi je dnes Valenta dalším politikem, který získal vlivné médium. Senátor samozřejmě odmítá, že by chtěl Parlamentní listy zneužívat k dosahování svých politických cílů. Jádro jeho programu teď tvoří kritika Evropské unie, boj proti elektronické evidenci tržeb a lobbování za hazard, který tvoří srdce jeho podnikání. „Média jsou pro mě pouze investicí, proto samozřejmě věřím v její zhodnocení v budoucnu. Model Parlamentních listů se měnit nebude,“ vysvětluje Valenta.

Tento model je nepochybně úspěšný. Parlamentním listům se totiž podařilo to, co zatím žádnému jinému médiu v Česku. Vzhledem k tomu, že se na nich objevují klasické zpravodajské články, k sobě lákají část běžných čtenářů novin. Protože je ale míchají se senzacemi a dezinformacemi, chodí k nim i část čtenářů tzv. alternativních webů, které se řídí zcela jinou profesní etikou než klasická média.

„Parlamentní listy tvoří přechod mezi seriózními médii a šedou zónou prokremelské manipulace,“ říká expert Masarykovy univerzity Miloš Gregor, který je se svým týmem analyzoval. Tím, že smazávají rozdíl mezi fakty a fikcí, vytvářejí informační chaos. Podle dalšího experta na dezinformace Petera Pomerantseva právě takové prostředí umožňuje zneužívat čtenáře k vlastním zájmům, ať už byznysovým nebo politickým.

Respekt 4/2017