Historie je důležitým nástrojem kremelské propagandy a informační války proti Ukrajině. Nebezpečí ruské historické mytologie spočívá v tom, že je hlavním zdrojem legitimizace ruského politického násilí vůči jiným zemím, včetně Ukrajiny. Kreml žongluje s historickými fakty a reinterpretuje dějiny; tímto způsobem ospravedlňuje před Západem své územní nároky i vojenské akce vůči Ukrajině a současně zpochybňuje samotnou podstatu existence této země. Na Ukrajině usiluje o rozdělení společnosti. Před vlastními občany zase legitimizuje svou agresivní politiku vůči sousedním státům.
12. července byl na webových stránkách Kremlu zveřejněn článek Vladimira Putina O historické jednotě Rusů a Ukrajinců. Text se objevil hned ve dvou jazycích – v ukrajinštině a ruštině. Tento článek byl logickým pokračováním rozsáhlého rozhovoru ruského prezidenta pro televizi Rossija-1, během nějž Putin velmi obšírně mluvil o Ukrajině. Putinův článek je obzvláště zajímavý z hlediska výstavby komplexního narativu ruské propagandy o Ukrajině.
Ve svém článku Putin opakuje staré imperiální historické mýty o Ukrajině (Rusko je nástupcem Kyjevské Rusi, Perejaslavská rada z roku 1654 byla aktem „znovusjednocení“ s Moskvou a další) a také mýty, jejichž utváření jsme svědky právě nyní – například mýtus o tom, že Krym je původním ruským územím, nebo o tom, že tzv. DLR a LLR jsou historické státní útvary. StopFake.org se rozhodl rozebrat stěžejní mýty ruské propagandy.
Moskevský stát je jediným nástupcem Kyjevské Rusi
Podle Putinových představ o historii se po pádu Kyjevské Rusi do rukou Zlaté hordy státnost „přesunula“ do Moskevské Rusi. „Dějiny se vyvíjely tak, že centrem sjednocení, které navázalo na tradici staroruské státnosti, se stala Moskva. Moskevská knížata, potomci knížete Alexandra Něvského, odhodila vnější jho a začala spojovat historicky ruská území,“ píše ruský prezident.
Harvardský historik Serhii Plokhy ve své studii The Origins of the Slavic Nations vysvětluje důvody, proč moskevští intelektuálové 15.–16. století konstruovali myšlenku o Moskevském státu jako o jediném historickém nástupci Rusi – bylo totiž nutné legitimizovat územní zisky Moskvy na Západě. Plokhy píše: „Kyjevské kontakty vnutila sekulární elitě církev, která se snažila oddálit nový stát Moskevská Rus a jeho vládnoucí kruhy od jejich tatarské minulosti. Tak či onak, pro moskevské elity zřejmě neexistoval lepší způsob, jak zpřetrhat vazby s nedávnou tatarskou minulostí, než zdůraznit římské, byzantské a nakonec kyjevské kořeny moskevské dynastie.“
Myšlenka „spojování ruských zemí“ souvisí především také s pokusy moskevských carů spojit Kyjevskou Rus s Moskvou. Poprvé se o to pokusil car Ivan III, jenž chtěl tímto legitimizovat své územní nároky na západě. „Nároky Moskvy na ‚všechnu Rus‘ byly sice ruskými diplomaty deklarovány opatrně a postupně, avšak s vytrvalostí a důsledností, jež by byly nemožné bez předem promyšleného systému,“ píše historik Pavel Miljukov. „V roce 1493 přijímá Ivan III veřejně titul, jenž zcela odpovídá jeho ambicím: „panovník vší Rusi“ (gosudar vseja Rusi). „Ruská votčina“ zahrnovala „Kyjev, Smolensk a další města“: „Tím, že ruská diplomacie rozšířila svůj program dále, než bylo bezprostředně uskutečnitelné, a tím, že při nejbližší vhodné příležitosti neváhala tento program ještě více rozšířit, stanovila cíle ruské politiky, které se jí po dvou a půl staletích podařilo uskutečnit.“
V tomto kontextu je také důležitá koncepce Moskvy jako třetího Říma, jež rovněž ospravedlňovala dobyvačnou politiku moskevských carů. Podle této koncepce je Moskva poslední baštou křesťanství na světě a moskevští carové jsou nástupci římských a byzantských císařů, ochránci všech pravoslavných. Ozvěny této koncepce si můžeme všimnout také v Putinově článku: Moskva hodlá hájit Rusy. Rusové nejsou národnostní kategorií, nýbrž kategorií ideologickou – její význam se totiž může měnit v závislosti na cílech Kremlu. Jejími hlavními atributy však zůstávají pravoslavná víra a ruský jazyk.
Doporučujeme k přečtení: Serhii Plokhy. The Origins of the Slavic Nations.
Perejaslavské dohody z roku 1654 jako akt „znovusjednocení“ s Moskvou
Leitmotivem Putinova článku je myšlenka jednoty tří národů staré Rusi: Ukrajinců, Bělorusů a Rusů, která stojí na dvou pilířích: společné víře a společné vlasti. Ačkoli tyto myšlenky svými kořeny sahají již do 15.–16. století, jak jsme zmiňovali výše, komplexní narativ byl utvořen až ruskými historiky v 19. století. Michail Pogodin tvrdil, že ruská historie celou dobu tíhla k tomu, aby byly navráceny všechny části ruských zemí, jež byly odcizeny západními sousedy. Nicméně prvním ruským historikem, který kompletně začlenil paradigma „znovusjednocení“ do dějin Ruského impéria, byl Nikolaj Ustrjalov. Domníval se, že všechny slovanské národy tvoří jeden ruský národ, který byl vlivem okolností rozdělen, ale snaží se znovu sjednotit.
O myšlence „znovusjednocení“, jež se v ruské imperiální historiografii uchytila, poprvé zapochyboval Mychajlo Hruševskyj. V roce 1904 publikuje svůj článek Obvyklé schéma „ruské“ historie a otázka racionálního života dějin východního Slovanstva, Hruševskyj prohlásil, že schéma „Rus – Velkoknížectví vladimirské – Knížectví moskevské – Ruské impérium obsahuje řadu fatálních chyb a je z podstaty mylné. Hruševskyj byl toho názoru, že Kyjevský stát je útvar jedné národnosti (ukrajinsko-ruské), avšak Vladimirsko-Suzdalské a Moskevské knížectví je útvarem jiné národnosti (velkoruské). Jestliže tedy nebyl žádný národ rozdělen, nelze mluvit ani o jeho sjednocení.
V SSSR počátkem 30. let 20. století, kdy vyhrál stalinský rusocentrický model řešení národnostní otázky, došlo k obratu zpět k imperiálnímu výkladu Perejaslavské dohody, podle kterého se jednalo o „akt znovusjednocení Ruska a Ukrajiny“.
Harvardský historik Serhii Plokhy ve své studii The Origins of the Slavic Nations analyzuje sebepojetí a motivaci účastníků Perejaslavské rady z roku 1654 a snaží se zodpovědět otázku, zda ke „znovusjednocení“ skutečně došlo.
Kozáci, kteří se nedokázali dohodnout s Osmanskou říší a krymským chánem na vojenské pomoci, byli nuceni vyjednávat s moskevským carem a snažit se zapojit Moskvu do války s Rzeczpospolitou. Jak tvrdí autor, kozácká strana během jednání apelovala na pravoslavnou víru moskevského cara a ukrajinské elity dokonce uznávaly příbuznost Romanovců s Rurikovci. Nicméně o žádném společném národě a společné vlasti nebylo řeči.
Historické prameny podle Plokhého ukazují, že Moskva v kategoriích národní jednoty mezi Moskvou a Rusí rovněž neuvažovala. Vztahy s kozáky byly vnímány výhradně v rámci dynastické terminologie – kozácká území byla pouze jednou z částí carovy votčiny.
Ideologickou roztržku mezi Moskvou a Rusí dobře dokresluje fakt, že carův vyslanec Vasilij Buturlin odmítl na kozácké radě složit přísahu kozákům. Kozáci byly dle polských tradic Rzeczpospolity zvyklí, že král skládá přísahu svým poddaným, a požadovali toto i od moskevské strany. Po Buturlinově odmítnutí se kozáčtí vůdci dlouho rozhodovali, zda věřit slibům Moskvy, jež nebyly zpečetěny přísahou.
Doporučujeme k přečtení: Viktor Horobec. „Volymo carja schidnoho…“ Ukrajins’kyj Het’manat ta rosijs’ka dynastija do i pislja Perejaslava.
Ukrajina jako polsko-rakouský projekt „anti-Мoskevské Rusi“
Vladimir Putin ve svém článku zmiňuje projekt „polsko-rakouských ideologů na vytvoření anti-Мoskevské Rusi“. Podle tohoto tvrzení jsou jakékoli akce směřující k prosazení národní identity a nezávislosti Ukrajiny a priori akcemi proti Rusku. Obvinění z vytváření „antimoskevské Rusi“ v historickém kontextu nejčastěji zaznívá na adresu Rakouska-Uherska nebo v moderním kontextu na adresu kolektivního Západu, který údajně podporuje rusofobii na Ukrajině.
Ruská propaganda připisuje Rakousko-Uhersku vytvoření ukrajinského projektu, podněcování „mazepinství“ s cílem poštvat „Rusa proti Rusovi“. Myšlenku, podle které se Ukrajinci odlišují od Rusů, údajně převzali bolševici a tato myšlenka byla definitivně uvedena do praxe vytvořením Ukrajinské sovětské socialistické republiky.
Přestože byla ukrajinská území v 19. století rozdělena mezi dvěma impérii, jejich situace se podstatně lišily. Po zákazu ukrajinského jazyka a tisku v Ruském impériu (Valujevův oběžník z roku 1863 a Emský dekret z roku 1876) se centrem ukrajinského jazyka a kultury stává Lvov. Přivážely se sem knihy z levobřežní Ukrajiny k tisku a vznikaly zde kroužky pro studium ukrajinské historie a folkloru. Rusínština (ukrajinština) byla jedním z deseti úředních jazyků Rakouska-Uherska. V Haliči jako protiváha ukrajinského národního hnutí působili také rusofilové – proruské hnutí podporované Moskvou.
Ruská propaganda také šíří dezinformaci, podle které je státní vlajka Ukrajiny vlastně vlajkou Dolních Rakous, což má také svědčit o existenci „rakouského projektu“. Ve skutečnosti pochází ukrajinská vlajka od heraldických barev Haliče – Království ruského z 14.–15. století.
Doporučujeme k přečtení: Jaroslav Hrycak. Narys istoriji Ukrajiny: Formuvannja modernoji naciji XIX.-XX. stolittja
„Krym je původním ruským územím“
Vladimir Putin se ve svém článku věnoval také krymské otázce. Krym je v něm zmiňován v několika kontextech: jak se dostal pod vládu Ruské říše; jaké národy obývají poloostrov a jak byla dodržována jejich práva v Ruské říši; jak byla Krymská oblast údajně „s hrubým porušením práva“ předána USSR; a rovněž, jak obyvatelé Krymu a Sevastopolu odmítli projekt „anti-Rusko“, učinili „historické rozhodnutí“ a vrátili se do Ruska.
V mýtu o Krymu se prolíná několik složek: Krym jako místo udatnosti a slávy ruských vojáků, kolébka ruské duchovnosti a město Sevastopol jako ruské město-hrdina, domov černomořské flotily. Mýtus Krymu jako původního ruského území byl nejkomplexněji představen během projevu Vladimira Putina v Kremlu před poslanci Státní dumy a členy Rady federace v březnu roku 2014.
„K tomu, abychom pochopili, proč byla učiněno právě tato volba, stačí znát historii Krymu, vědět, co znamenalo a znamená Rusko pro Krym a Krym pro Rusko. Na Krymu je doslova všechno prodchnuto naší společnou historií a pýchou… Celé roky o tomto tématu mluvili jak občané, tak veřejní činitelé, říkali, že Krym je původním ruským územím a Sevastopol je ruské město,“ řekl Putin ve svém tzv. krymském projevu.
V rozporu s Putinovými výroky je fakt, že stálé slovanské osídlení se na Krymu vytvořilo nejdříve v 18. století a až do 60. let 19. století tvořilo slovanské obyvatelstvo na poloostrově menšinu. Po nezdarech v Krymské válce změnilo Ruské impérium vůči obyvatelům Krymu svou národnostní politiku. Během následujících desetiletí vedla ruská imperiální moc represivní politiku proti Krymským Tatarům a nutila je tím k emigraci do Osmanské říše. Teprve na počátku 20. století podíl Rusů převýšil podíl Krymských Tatarů. Národnostní složení obyvatel poloostrova se zásadně změnil teprve po represivní politice sovětských úřadů, zejména po totální deportaci krymskotatarského národa v roce 1944.
Jestliže směrem ke svému domácímu publiku kremelská propaganda razí „sakrální“ verzi „historického práva Ruska na Krym“, pak směrem k Západu Rusko apeluje na rovinu právní. „V roce 1954 byla Ukrajinské SSR předána Krymská oblast RSFSR, a to s hrubým porušením v té době platných právních norem,“ píše Putin ve svém novém článku.
Proces připojení Krymu k USSR trval více než půl roku a prošel všemi fázemi stanovenými tehdejší legislativou. Establishment současného Ruska zpochybňuje zákonnost Dekretu Prezidia Nejvyššího sovětu SSSR z 19. února. Na zasedání Prezidia Nejvyššího sovětu SSSR byla sice otázka připojení Krymu k Ukrajině schválena jednomyslně, ale prezidium k takovému aktu skutečně nemělo žádné pravomoci. Ty měl výhradně Nejvyšší sovět. A Nejvyšší sovět SSSR právě proto přijal 26. dubna zákon o převodu Krymské oblasti z RSFSR do Ukrajinské SSR a zákon o schválení výnosů prezidia Nejvyššího sovětu SSSR. Tyto zákony stanovily změny ústavy – Krym byl vyjmut ze seznamu administrativně-teritoriálních jednotek RSFSR a zařazen do seznamu administrativně-teritoriálních jednotek Ukrajinské SSR. Ústava Ukrajinské SSR z roku 1978 rovněž potvrzuje, že Krym a Sevastopol patří sovětské Ukrajině.
Připomínáme, že většina obyvatel Krymu (54,2 %) se v referendu 1. prosince 1991 vyslovila pro nezávislost Ukrajiny.
Doporučujeme k přečtení: Serhij Hromenko. 250 let falše: ruské mýty o historii Krymu
Doněcká a Luhanská lidová republika jako historické útvary: Doněcko-krivorožská sovětská republika
Putin prohlašuje: Obyvatelé Doněcku a Luhansku, stejně jako Krymu, údajně využili svého práva „na vzpouru“, neboť se nemohli smířit s projektem „anti-Rusko“, a byli údajně nuceni chopit se zbraní. „Projekt ‚anti-Rusko‘ odmítly miliony obyvatel Ukrajiny. Obyvatelé Krymu a Sevastopolu učinili svou historickou volbu. A lidé na jihovýchodě [Ukrajiny] se pokoušeli pokojně bránit své postavení. Všichni, včetně dětí, však byli označeni za separatisty a teroristy. Bylo jim vyhrožováno etnickými čistkami a použitím vojenské síly,“ píše Vladimir Putin, „a obyvatelé Doněcku a Luhansku se chopili zbraní, aby ochránili svůj domov, svůj jazyk, svůj život. Měli snad jinou možnost – po pogromech, které se prohnaly ukrajinskými městy, po hrůze a tragédii z 2. května 2014 v Oděse, kde ukrajinští neonacisté upalovali lidi zaživa a spáchali tak novodobou Katyň? Stejný masakr byli připraveni provést stoupenci banderovců na Krymu, v Sevastopolu, Doněcku a Luhansku. Dokonce ani nyní se těchto plánů nevzdávají. Čekají na svou chvíli. Ale nedočkají se.“
Aby ospravedlnil události z roku 2014, připomíná Putin kromě „práva na vzpouru“ také rané „státní útvary“ na území Donbasu – zmiňuje, že na úsvitu komunismu existovala Doněcko-krivorožská sovětská republika. Tento útvar údajně kvůli „sociálním experimentům“ a nedůsledné politice bolševiků nebyl začleněn do sovětského Ruska. Ale mohl být. Putin píše, že Lenin kategoricky odmítl, aby se Doněcko-krivorožská sovětská republika stala součástí Ruska, a trval na vytvoření „jedné vlády pro celou Ukrajinu“. V důsledku Leninovy nedůsledné politiky tak byla Doněcká kotlina údajně omylem začleněna do Ukrajinské SSR.
Ve skutečnosti se Vladimír Iljič Lenin domníval, že je třeba podporovat národní hnutí v celém bývalém Ruském impériu. Bolševici tato hnutí úspěšně využili v boji proti stoupencům obnovy carského Ruska. Lenin se domníval, že hranice nově vytvořených sovětských republik by měly být stanoveny na základě národnostního složení obyvatelstva, a nikoli podle ekonomického principu. Většinu Donbasu tehdy obývali Ukrajinci. V roce 1920 byl celý Donbas, včetně oblastí obývaných etnickými Rusy, začleněn do Ukrajinské SSR. Již v roce 1925 však byly Šachtinský okres, obývaný převážně Rusy, stejně jako Taganrožský okres, kde žili převážně Ukrajinci, převedeny do sovětského Ruska. Hranice mezi Ukrajinou a Ruskem z roku 1925 existuje dodnes.
Historie Doněcko-krivorožské republiky je aktivně zneužívána i v takzvané Doněcké a Luhanské lidové republice. Separatističtí vůdci důsledně označují Doněcko-krivorožskou sovětskou republiku za svého „předchůdce“, dějiny bolševického útvaru se vyučuje ve školách a výročí jeho vzniku se slaví na „celostátní“ úrovni.
Historik Stanislav Fedorčuk ve svém komentáři pro Radio Donbass.Realii poznamenal, že Doněcko-krivorožská republika byla loutkovým bolševickým útvarem, který vydržel pouhý měsíc. „Když Ústřední rada vyhlásila vytvoření nezávislého ukrajinského státu, část bolševiků, kteří se soustředili v Charkově, se rozhodla převzít moc a vyhlásit na území Ukrajiny bolševickou republiku. Jednalo se o čirý amatérismus některých členů bolševické strany, včetně známého teroristy Artema (Sergejeva), který byl jedním z kmotrů tohoto projektu,“ říká historik.
„Jde o to, že v souladu s brestlitevskou mírovou smlouvou neměl být Donbas za žádnou cenu předán do cizích rukou. Proto byla na papíře vytvořena Doněcko-krivorožská republika pod vedením Fjodora Sergejeva. Vláda této „republiky“ sídlila dva měsíce v Bachmutu. Poté, co byl zahájen útok německých vojsk, vláda nastoupila do vlaku a odjela. A s celou republikou byl konec,“ říká Serhij Tatarynov, expert na dějiny Donbasu 19. a 20. století, v komentáři pro Radio Donbass.Realii. Historik vysvětluje, že Doněcko-krivorožská republika byla jen jednou z mnoha takových sovětských republik, jejichž cílem bylo obsadit území, aby je nemohli obsadit jiní.
Doporučujeme k přečtení: Stanislav Kulčyckyj, Larysa Jakubova. Trysta rokiv samotnosti: ukrajins‘kyj Donbas u pošukach smysliv i Baťkivščyny.
Autorka: Oksana Poluljach
