Rusko za poslední roky zažilo značné množství demonstrací. Ty jsou jedním z největších postrachů režimu, neboť je v nich spatřován potenciál tzv. barevné revoluce. Ve státních médiích je patrná snaha každé protestní hnutí okamžitě zdiskreditovat, zkritizovat a ukázat veřejnosti jako uměle řízenou a Západem sponzorovanou konspiraci.
Dobře je tato tendence viditelná na pořadu „Vremja“. Ve své reportáži s názvem „Lekce neposlušnosti: protest jako profese“ se vypráví o skupině dobrovolníků, kteří se učí pravidla chování během pouličních protestů. Příběh je tvořen reportáží Žanny Agalakové a předmluvy a doslovu hostitele Kirila Klejmenova.
Dobrovolníci v pořadu vysvětlují potenciálním demonstrantům, jak neporušovat zákon a neuškodit sobě ani jiným účastníkům: „Pokud vás chytí, nemusíte se bránit, ale musíte se zavěsit mrtvou váhou, aby Vás museli policisté táhnout. Na policejní stanici odpovídejte pouze na čtyři otázky: jméno, příjmení, rok narození a adresa. A pak mlčte jako ryba. V opačném případě uškodíte sobě i ostatním. (…) To je občanská neposlušnost, ale v jasném rámci: jsme proti použití síly, mluvíme otevřeně, jsme připraveni převzít zodpovědnost za následky. Co je nejdůležitější, nejednáme v osobním zájmu, ale zájmu veřejnosti.“
Agalakova se ve svém pořadu výrazně snaží tyto rozumné rady prezentovat jako výcvik pro tvorbu nepokojů. Rozhovor s dobrovolníkem byl doprovázen záběry bojů s policií a vyrabovanými luxusními obchody, které s účastníky nijak nesouvisí.
Agalakova v pořadu sama uvádí: “Tady se postupuje profesionálně, protože organizátoři znají všechna úskalí. Všechno, co se zde odehrává, je nezákonné a veškerou činnost lze kvalifikovat jako podněcování k občanské neposlušnosti. A to je trestní čin.“ Toto její tvrzení je ale lež. Podle francouzského práva je za trestný čin považována pouze přímá provokace povstání (provocation directe à la rébellion), vyjádřená buď veřejnými výkřiky nebo projevy, nebo ve formě psaných textů nebo obrázků (článek 433–10 francouzského trestního zákoníku). Povstání je definováno jako „násilný odpor vůči osobě vykonávající státní moc“ (čl. 433-7). Pojem „neposlušnost“ (désobéissance) ve francouzském trestním zákoníku vůbec neexistuje, je přítomen pouze v zákoníku vojenské spravedlnosti, ale týká se vojenského personálu.
Hlavní státní televizní stanice Pervyj kanal se velmi snažila postavit rovnítko mezi nenásilnou občanskou neposlušností a krvavou vzpourou. Použila přitom nejkrvavější snímky střetů demonstrantů s policií. Klejmenov ve své předmluvě a doslovu Agalakovou ještě překonal, a to když prohlásil: „Obecně se před našima očima protest, tj. nepokoje, rabování a loupeže stávají globálním fenoménem.“ Tímto jakékoliv protesty s jakýmkoliv cílem, účelem nebo v jakémkoliv kontextu označil za nepřípustné, hanebné chování.
V doslovu se Klejmenov překonal: “Ale tady, v Moskvě, v Rusku … myslím, že pokud existuje mezinárodně organizovaná síť protestujících, demonstrantů a buřičů, pak musí existovat internacionála těch, kteří tomu vzdorují. Pokojní obyvatelé. Jako jsme vy a já. My také potřebujeme kurzy. Nejlépe zdarma. Kurzy jak chránit naše domov, obchody a podnikání. Jak ochránit ženy a děti. Ve zkratce všechny naše blízké a drahé. Takže si myslím, že – pokud se my sami ochráníme a natrhneme buřičům ta správná místa, to přece nebude nepřiměřené použití síly, to se přece mezinárodní organizacím bude líbit, že?“
V jeho projevu je výrazně vidět, že všichni protesty jsou podle něj škodlivým sociálním jevem, se kterým je potřeba razantně bojovat. Nepřipouští zde možnost občanské neposlušnosti například pro boj s autoritářskými či totalitními režimy. Všechny formy protestu jsou tak odsuzovány jako škodlivý sociální jev.
Moderátor televizní stanice Pervyj kanal přirovnal účastníky francouzských demonstrací k ruským demonstrantům. Je však třeba říci, že nejzávažnějšími přestupky ruských protestujících během nedávných demonstrací bylo hození prázdné plastové láhve po příslušníku policie a dotknutí se přilby příslušníka zásahové jednotky.
Zdroj: Juri Beršidskyj, pro The Insider
