Zdroj: The Insider
Televizní pořad „Voskresnoje vremja“ státního ruského Prvního kanálu byl věnován možným důsledkům referenda o nezávislosti Katalánska. Moderátor Valerij Fadějev pro začátek oprávněně podotkl, že změny státních hranic nejsou ve světě ničím neobvyklým, v dějinách k těmto změnám docházelo neustále – v době vzniku OSN bylo jejími členy celkem 50 států, dnes jich je 193. Moderátor však vzápětí formuloval svou hlavní myšlenku: „Evropská liberální ideologie pro tyto procesy není vůbec uzpůsobená“. Podle Fadějevových slov se ukázalo, že „Evropa nebyla schopná jakkoli čelit katalánskému separatismu, nebudeme-li samozřejmě počítat obušky španělských policistů.“
„Evropské země se složitými etnickými a administrativními zřízeními se jedna podruhé začínají ne-li rovnou sesypávat jako domeček z karet, pak alespoň prodělávají závažné problémy. Vidíme to i na příkladu Velké Británie, vidíme to samozřejmě i ve Španělsku, v Itálii… Chtěl bych ale zdůraznit, že tento proces nejspíš těmito zeměmi neskončí. Pandořina skříňka byla otevřena,“ říká v reportáži předseda Výboru Rady federace pro zahraniční otázky Konstantin Kosačev.
A Fadějev mu sekunduje: „Pandořina skříňka byla otevřena dávno. Začalo to již v roce 1991, kdy čerstvě sjednocené Německo prosazovalo uznání nezávislosti Slovinska a Chorvatska“. Podle moderátorova názoru tedy získání nezávislosti dvou bývalých jugoslávských republik vyvolalo nárůst separatistických nálad po celé Evropě.
Ve skutečnosti však separatistické konflikty vznikaly dávno před rokem 1991 a dnes zdaleka nepředstavují tak palčivý problém jako před desítkami let.
V průběhu celé druhé poloviny 20. století probíhal konflikt v Severním Irsku, kde příznivci nezávislosti páchali četné teroristické útoky a v masových pouličních potyčkách zahynuly stovky lidí z obou stran konfliktu.
Dalším regionem, kde separatisté rozpoutali teroristickou válku, bylo Baskicko. Od počátku 60. let členové baskické nacionalistické organizace ETA, jež požadovala nezávislost Baskicka, zavraždili více než 850 lidí – převážně státních úředníků, policistů, politiků, včetně španělského premiéra Luise Carrera Blanka. Podotýkáme, že konflikt začal již za diktatury generála Franciska Franka, jehož režim nazvat liberálním opravdu nelze.
Díky evropské liberální politice, kterou Fadějev podle všeho tak pohrdá, se oba krvavé konflikty podařilo na přelomu 20. a 21. století zastavit. Vlády Španělska i Velké Británie se dokázaly se separatisty dohodnout na ukončení násilných akcí. Od té doby již tyto organizace v Evropě nespáchaly jediný teroristický útok.
Separatistické myšlenky periodicky vznikají v různých evropských zemích, nicméně po rozpadu Jugoslávie a od té doby, co byly vyřešeny konflikty se severoirskými a baskickými separatisty, nepředstavovaly tyto myšlenky výraznější problém. V roce 1993 se mírovou cestou rozdělilo Československo na samostatnou Českou a Slovenskou republiku – tento příklad civilizovaného pozměnění státních hranic se do historie zapsal jako „sametový rozvod“. V evropských zemích existuje značné množství separatistických politických stran, které se účastní voleb a leckde dokonce získávají většinu v regionálních zastupitelských orgánech. Například v Itálii politická strana Liga severu, prosazující oddělení ekonomicky nejvyspělejších regionů a vytvoření nezávislého státu Padania s hlavním městem v Miláně, svého času působila v italské koaliční vládě. Ve Skotsku se roku 2014 konalo referendum o nezávislosti, ve kterém se 55,3 % respondentů vyslovilo proti vystoupení ze Spojeného království. Ve všech těchto případech se situace obešla bez závažných nepokojů a násilností.
V někdejší ústavě SSSR byl článek, jenž garantoval každé sovětské svazové republice „právo svobodného vystoupení ze SSSR“, v praxi však tuto deklarativní normu nebylo možné uplatnit, neboť svobodné volby v zemi neexistovaly, vedení jednotlivých republik bylo fakticky jmenováno v Moskvě a separatistická hnutí byla tvrdě potlačována. Nicméně to nezabránilo výslednému rozpadu SSSR na patnáct nezávislých států. Také Rusko se v 90. letech potýkalo se separatismem a zvolilo strategii síly k jeho potlačení. Výsledkem byly dvě krvavé čečenské války, série teroristických útoků v ruských městech a vznik regionu uvnitř Ruské federace, kde ruské zákony tak docela neplatí. Ruskou zkušenost však ve svém programu Fadějev a autor reportáže Jevgenij Baranov vůbec nezmiňují, jejich úkolem a cílem je kritizovat liberální Evropu.
Hloubku evropské krize a rozsah drolících se snah se autor pokouší ilustrovat pomocí efektní barevné mapy: „Takto bude vypadat mapa Evropy, bude-li tato tendence pokračovat. Fakticky neexistuje žádná evropská země, která nyní nějakým způsobem neriskuje. Od polského Slezska přes Bavorsko v Německu až po Ålandské ostrovy ve Finsku. Belgie, Francie, Velká Británie… O Španělsku nemusíme ani mluvit“.
Mapa se v záběru neukáže nadlouho, nicméně stojí za to si ji pozorně prohlédnout. V některých z regionů, které jsou na mapě vyznačeny, skutečně existují silné separatistické nálady. Například v Belgii se kvůli sporům mezi dvěma etnickými skupinami, Vlámy a Valony, nedařilo v letech 2011-2012 rok a půl sestavit vládu (což mimochodem nijak významně nepoškodilo ekonomiku země ani nesnížilo životní úroveň Belgičanů). V italské oblasti Veneto proběhlo v roce 2014 „elektronické referendum“, ve kterém 89 % voličů podpořilo myšlenku nezávislosti regionu, organizátoři tvrdí, že volební účast činila 63 %.
Na oné pestrobarevné mapě jsou ovšem označeny všechny regiony, kde existují jakákoliv separatistická hnutí, jakkoli jsou marginální. Tak například Anglie (nikoli Spojené království, ale právě Anglie!) je vyobrazena jako rozdělená na 8 států, dokonce Cornwallský poloostrov je tam rozdělen napůl. Ve Švédsku označili ruští grafici jako potenciální nový stát jižní provincii Skánie (Skåne), kde se separatistická Strana Skánie již dlouho účastní regionálních voleb, ale za posledních deset let nezískala ani jeden mandát. Grafici Prvního kanálu proměnili všechny země Evropské unie na barevné plátno, kromě (neznámo proč) Dánska, Portugalska a Rakouska, k Irsku z jakéhosi důvodu přiřadili Severní Irsko. V případě Ukrajiny si z jakéhosi důvodu zřejmě vzpomněli na dávno mrtvou ideu „Velkého Novoruska“, která zahrnovala všechny přímořské regiony a celý východ Ukrajiny. Zdá se, že jediným důvodem pro tyto fantazie o „soumraku Evropy“ v žánru alternativní historie byla příliš tvrdá reakce španělské policie na referendum v Katalánsku.
Zdroj: The Insider
