V květnu 1944 byli z Krymu nuceně vysídleni Krymští Tataři, polovina z nich zahynula, třetina z nich byly děti do 14 let. Podle sčítání Národního hnutí Krymských Tatarů bylo deportovaných více než 400 tisíc. Podle mnohých historiků byly skutečnou příčinou deportace plány Sovětského svazu na obsadit část Turecka a získat pod svou kontrolu černomořské průlivy. Za tímto účelem probíhaly etnické čistky na Krymu, odkud byli deportováni Krymští Tataři, a na Kavkaze, kde byli výběrově vysidlováni Krymští Tataři. Ruská propaganda nicméně i dnes propaguje stalinské narativy o „vlastizradě“, „dezerci“ a „kolaboraci s fašisty“.
V článku webu Rubaltic.ru jsou vyjmenovány všechny možné mýty, které se šířily ještě v dobách SSSR: o údajně existujících „očitých svědectvích“ toho, jak Krymští Tataři přesvědčovali ruské spolubojovníky opustit bojové pozice se sliby, že je „schovají ve svých vesnicích“ a také o příslušnosti k tzv. „krymskotatarským dobrovolnickým útvarům“. Některé propagandistické zdroje píšou, že „fakt masové kolaborace je těžké zpochybňovat“ a že „vedení SSSR mělo k takovému rozhodnutí důvody“.
11. května 1944 bylo přijato rozhodnutí Státního výboru obrany SSSR „O Krymských Tatarech“, kde byla na jejich adresu vyjmenována řada obvinění, všechna však bez důkazů. Tímto rozhodnutím přikázal orgán sovětské moci vysídlení „všech Tatarů z území Krymu a jejich umístění v regionech Uzbecké SSR k trvalému pobytu jako zvláštních vysídlenců“.
Tvrzení o „vlastizradě“ a „dezerci z jednotek Rudé armády bránících Krym“ neodpovídají skutečnosti. Propagandisté tvrdili, že sovětské vedení mobilizovalo asi 20 tisíc Krymských Tatarů, kteří zahodili zbraně a rozutekli se do svých domovů poté, co se nacisté dostali za obec Perekop. Ve skutečnosti však v Rudé armádě sloužilo kolem 17 tisíc Krymských Tatarů, mnozí z nich v ní bojovali celou válku. A po porážce 51. armády na Krymu z ní dezertovali odvedenci různých národností, nejen Krymští Tataři, kteří tam tvořili menšinu.
Krym.Realii cituje jednoho z vojáků 51. armády Abduramana Barijeva, který ve svých Vzpomínkách o válečných letech popsal situaci s výzbrojí v roce 1941: „Bylo rozdáno 18 pušek. Ostatních 700 vojáků z oddílu stálo před Němci s lopatami a krumpáči. Minomety a kulomety byly rozbité a nepoužitelné“.
Skutečnosti neodpovídají ani obvinění Krymských Tatarů z vlastizrady a totální kolaboraci. Historikové konstatují, že na území Sovětského svazu nebyl ani jeden národ, který by nebylo možné obvinit z kolaborace s nacisty.
Historik Serhij Hromenko píše: „Všemi typy krymskotatarských ‚dobrovolnických skupin‘ prošlo během války 15-20 tisíc lidí. Toto množství však nikdy nebylo v řadách těchto uskupení najednou. Často se také zapomíná, že v ‚tatarských‘ jednotkách sloužili kromě Krymských Tatarů také představitelé jiných národností. Pokud vyčleníme samotné Krymské Tatary, dostaneme přibližně 15–16 tisíc lidí, to znamená 6,5–7 % celé populace Krymských Tatarů.“ Většina z těchto lidí během války zahynula nebo byli po jejím skončení posláni do gulagu. Jako jeden z důvodů, proč se místní populace uchylovala ke kolaboraci s okupanty, Krymští Tataři uvádějí touhu bránit své vesnice před sovětskými partyzány, kteří je pronásledovali kvůli jejich národnosti.
Zároveň však kolem 15 % dospělých krymskotatarských mužů bojovalo na straně Rudé armády.
Nejvýmluvnějšími jsou čísla demografické historie Krymských Tatarů, které historik Serhij Hromenko uvádí ve svém článku pro projekt Krym.Realii. Podle jeho názoru tento exkurz na mýtu o Krymských Tatarech nenechává kámen na kameni.
„Celkový počet Krymských Tatarů na Krymu na počátku válečných událostí: 232 000.
Celkový počet zemřelých, zahynulých či nezvěstných: 18 000.
Z tohoto počtu:
- Na straně SSSR: 11–12 000 (8 000 v bojích mimo Krym; 3–4 000 v bojích na Krymu, v partyzánských oddílech a v důsledku okupačního teroru).
- Na straně Německa: 6–7 000 (5–6 000 v bojích mimo Krym, 1 000 na Krymu).
Celkový počet zatčených za kolaboraci: 9 500 (6 000 na Krymu, 3 500 v Evropě).
Celkový počet deportovaných z Krymu: 194 000 (183 zvláštních vysídlenců, 6 000 mobilizovaných do rezervních táborů, 5 000 na nucené práce do závodu Moskvougol‘).
Celkový počet demobilizovaných vojáků připojených ke zvláštním vysídlencům: 9 000.
Celkově emigrovalo: 1 500.“
Deportace měla pro Krymské Tatary na místech vyhnanství katastrofické důsledky. Značné množství deportovaných (dle různých odhadů 15 % – 46 %) zemřelo hladem a v důsledků nemocí první zimu na přelomu let 1944–1945. V roce 1946 byl Krymu odebrán status autonomie a přeměněn na běžnou RFSR, za dva roky bylo změněno 80 % originálních krymských toponym na standardní sovětské názvy.
StopFake vyvracel i další dezinformace na podobné téma: o tom, že „Krymští Tataři mají být zavázáni Josifu Stalinovi“ nebo fotografický fake s „Krymskými Tatary bojujícími v divizích SS“.
