Zdroj: Světlana Prokopěva, Anna Jarovaja pro Sever.Realii
Státní Duma Ruské federace se chystá přijmout ještě jeden zákon, jehož cílem je „zajištění právní ochrany historické pravdy a významu hrdinství lidu při obraně Vlasti“. Nyní navrhují zákaz „ztotožňování cílů, rozhodnutí a činů“ vedení, velení armády i řadových vojáků SSSR s nacistickým Německem. O tom, jak tento další zákaz ovlivní rozvoj historické vědy, mluvili ruští historici s reportéry portálu Sever.Realii.
Další historická novela poslanců Jednotného Ruska Jeleny Jampolské a Alexandra Žukova ve spolupráci se senátorem Alexejem Puškovem má doplnit federální zákon z roku 1995 „O zvěčnění Vítězství sovětského lidu ve Velké vlastenecké válce 1941–1945“. Tento zákon reguluje základní rysy memorializace vítězství – svátek 9. května s každoroční vojenskou přehlídkou, neustálou čestnou stráž u věčného ohně na Rudém náměstí, vojenské památníky, mezinárodní smlouvy a podporu veteránů.
Článek 6 zákona je věnovaný boji proti projevům fašismu. A hned vedle něj se má nyní objevit nový článek 61 – „Zákaz veřejného ztotožňování cílů, rozhodnutí a činů vedení SSSR, velení armády a příslušníků armády SSSR s cíli, rozhodnutími a činy vedení nacistického Německa, velení armády a příslušníky armády nacistického Německa a zemí osy v průběhu druhé světové války, popírání rozhodující role sovětského lidu v porážce nacistického Německa a humanitní mise Sovětského svazu při osvobození evropských zemí“.
Autoři návrhu zákona jsou přesvědčeni, že tento zákaz je dnes potřebný, protože v médiích „včetně, bohužel, ruských se pravidelně publikují a vysílají nepodložená zobecňující urážlivá tvrzení“. Příklady podobných tvrzení – ani médií, ani novinářů – neuvádí.
„Našim principiálním postojem je legislativně zabránit jasným obviněním našich dědů a pradědů, odporným spekulacím ohledně našeho Vítězství, nedopustit, aby byl z ponižování našich předků těžen politický kapitál a zároveň zachovat prostor pro historický výzkum a vědecké diskuse včetně hodnocení konkrétních činů a skutků konkrétních osob“, zmiňují Jampolskaja, Žukov a Puškov v textu zdůvodnění návrhu.
„Myslím si, že je to jeden z těch represivních zákonů, jejichž cílem je co největší možné omezení svobody slova mimo jiné na sociálních sítích“, komentuje historik a literární vědec Boris Sokolov, člen ruského PEN centra. „Evidentně bude, stejně jako jiné podobné zákony, využíván selektivně především vůči opozičníkům. Podobně jako zákon o zahraničních agentech, který je interpretován velmi elasticky.
Tento návrh zákona vznikl také kvůli tomu, že historie druhé světové války se v Rusku změnila v jakýsi druh povinného občanského náboženství a její objektivní výzkum je omezený na minimum. Není tam mimochodem zmíněno, že není možné „porovnávat“ hitlerovský a stalinský režim, Hitlera a Stalina, protože porovnávat lze libovolné dva lidi na světě, libovolné politiky a tak dále. Nesmí se je „ztotožňovat“, ale nikdo tyto režimy přece nikdy neztotožňoval. V rámci teorie totalitarizmu jsou oba klasifikované jako jeden druh totalitních režimů, ale každý z nich má svá značná specifika. Stejně tak nelze režim Hitlera ztotožňovat s režimem Mussoliniho: jedná se o v mnohém specifické režimy s vlastní ideologií, historií i zkušenostmi vlády. Konkrétně velmi důležité je to, že pro fašistickou Itálii nehrál příliš velkou roli antisemitismus, který byl jedním ze základních kamenů politiky a ideologie nacistického Německa. To znamená, že porovnávat režimy je bezpochyby možné, ale co máme chápat pod pojmem ztotožnění, to je otázka interpretace.
V návrhu zákona se také píše o nepřípustnosti popírání „rozhodující role sovětského lidu v porážce nacistického Německa a humanitní mise Sovětského svazu při osvobození evropských zemí“, ale opět je otázka, jak to chápat. Samozřejmě není pravda, že bez Sovětského svazu by Německo nebylo definitivně poraženo, ale bezpochyby by k tomu nedošlo tak rychle a s tak relativně malými ztrátami západních spojenců.
Ale na druhou stranu by zcela jistě bylo zničeno americkými jadernými bombami a nic by s tím neudělalo. Tím spíše, že na Projekt Manhattan (kódové označení amerického programu vývoje jaderných zbraní – pozn. red.) neměla sovětsko-německá fronta žádný vliv. Ale co máme chápat pod pojmem popírání „rozhodující role“? To je znovu na libovůli a uvážení státních orgánů. Jakékoliv fráze a věty se dá vyrvat z kontextu a někoho obvinit. Bojím se, že po přijetí tohoto zákona se budou mnohé internetové portály a vydavatelství bát publikovat jakékoliv knihy o druhé světové válce, které by se čímkoliv odlišovaly od oficiální linie schválené státem.
Vzniká pocit, že zákaz „ztotožňování“ režimů má za cíl ochránit a očistit Stalina, kterého skutečně často porovnávají s Hitlerem v souvislosti s jeho destruktivními činy vůči lidu SSSR. Je to tak?
Nevím, mám pocit, že ochrana Stalina v tom nehraje hlavní roli. Jde spíše o očištění celého Sovětského svazu a především pak jeho imperiální politiky. To znamená, že jestli řekneme, že okupace Dánska nacistickým Německem a podobná okupace třech pobaltských republik Sovětským svazem v roce 1940 je totéž, tak to teď bezpochyby budou považovat za srovnání nacismu s komunismem nebo Stalina s Hitlerem.
Ale těžko to bude mít v této otázce vliv na postoj samotných pobaltských republik.
Ne, samozřejmě, jaký by to mohlo mít vliv? Za hranicemi Ruska to nebude mít absolutně žádný vliv. Jakým způsobem to může mít vliv na řekněme Ukrajinu, Kazachstán, Uzbekistán, Gruzii nebo západoevropské země? Je možné, že některým západním politikům nebo historikům ze zemí bývalého SSSR zakáží za nějaké výroky vstup do Ruska – to je maximální možný vliv tohoto zákona.
Jak nový zákon ovlivní historii jako vědu v Rusku?
Samozřejmě poškodí rozvoj historické vědy. Archivy se ještě více uzavřou, ale už teď se snaží o maximální možné uzavírání archivů. Jakékoliv nezávislé výzkumy neschválené oficiálními strukturami typu Ruská historická společnost, Ruská vojensko-historická společnost, Ministerstvo obrany a tak dále se budou objevovat jen v minimálním množství. Více budou vydávané i v ruštině za hranicemi Ruska. Tento zákon bude mít samozřejmě negativní vliv. Už nyní je cenzurovaná vzdělávací činnost a obávám se, že dokonce i na hodinách ve školských zařízeních bude těžké mluvit o čemkoliv, co by mohlo být interpretováno podle nového zákona, který je značně nejasný a umožňuje široké interpretace.
Nebude možná v tom případě snazší přestat se historií druhé světové války v Rusku na nějakou dobu vůbec zabývat a nechat ji budoucím historikům?
A kam se podějí vědci, kteří se tím zabývají? Neorientují se v jiných tématech, tak aby se jimi mohli zabývat prakticky od nuly. Kromě toho zahájili své různé výzkumy a co teď, nebudou je dokončovat? Určitě budou. Jiná věc je, že teď bude mnohem složitější publikovat výsledky. A co se týče oficiálních struktur typu institutů historie v rámci Ruské akademie věd nebo všech státních univerzit, tak jestli se nyní budou zabývat historií druhé světové války, tak to bude především na základě oficiální historie. Pokud přeci jen zahájí nezávislé výzkumy, tak to nebude u klíčových témat typu porovnání sovětského a nacistického režimu, vojenských operací Rudé armády nebo zločinů sovětské strany. To vše se oficiálně nezkoumá a pokud zkoumá, tak velmi povrchně a v rámci seshora určených nařízení. Proto se v nich seriózní výzkumy neprovádí.
Fotogalerie: Roušky nejsou potřeba? Ve třech městech Krymu proběhly vojenské přehlídky
„Chrastění mírem“
Historik, vedoucí centra „Navrácené časy“ při Ruské národní knihovně Petěrburgu Anatolij Razumov si myslí, že nový návrh zákona je jenom pokračováním rétoriky státu, která se používá nejednu dekádu.
„Je to velmi stará tendence: neustálé bazírování na specifickém uchopení vítězství ve válce. Místo zdůrazňování toho, že se jednalo o vítězství nad neštěstím a hrůzou, jak to bylo vnímané i v samotném Sovětském svazu, postupně začal narůstat prvek výzvy okolnímu světu. Pokud to zezačátku mělo charakter jakéhosi „chřestění mírem“, tak jako v sovětském vtipu: Třetí světová válka nebude, bude se pouze bojovat za mír, tak dlouho, až nezůstane kámen na kameni, ale pořád šlo o rétoriku míru, že podporujeme mír atd., tak v posledních letech se ještě k tomu objevila podprahová výzva: byli jsme to jen my, vítězství bylo jen naše. A každý rok je tohoto prvku spojeného s určitou výzvou, čím dál tím víc. Proto v tom nic nového pro sebe nevidím. Nejspíš se jedná o jakýsi vrchol, více už toho v této otázce nelze vymyslet“, myslí si Razumov.
Pokud bude návrh zákona přijat, tak se to podle něj sotva odrazí na obecném vnímání historie státu, protože při současném přístupu k informacím není možné lidem určit, aby mysleli podle principů zapsaných v zákonech. Razumov je přesvědčen, že lidé se budou i nadále pokoušet zorientovat v historických faktech.
„Copak je možné snažit se lidem vtlouct do hlav, že o tom a tom můžou mluvit jenom tak a něčem jiném zase jinak? Myslím si, že lidé to budou hodnotit podle sebe. Co to znamená, že nelze ztotožňovat a považovat za stejné komunistický Sovětský svaz a nacistické Německo z hlediska druhé světové války? Nejde přece o to! Lidé se budou jednoduše ptát a zkoumat fakta. Byl to SSSR, který s Německem podepsal smlouvu o přátelství a hranicích na podzim 1939 poté, co si s úsměvem rozdělili Polsko a zlikvidovali ho jako stát. Bylo to tak? Bylo! A jak se ukazuje, tak to podle nich bylo báječné! Do 22. června 1941 přesně dodržovali tuto smlouvu o přátelství. A k čemu došlo po podepsání této smlouvy v roce 1939? Sovětský svaz, spřátelený s Německem, zaútočil na další sousední stát – Finsko a vyhlásil jakousi Finskou demokratickou republiku v čele s Otto Kuusinenem atd. Za to byl bezodkladně vyloučen ze Společnosti národů v prosinci 1939. Má se na to neupozorňovat? Máme to vyhodit z historie? Absolutně ne! A můžeme pokračovat dál: proč se SSSR přátelil s nacistickým Německem a proč útočil na Finsko? V jaké situaci byl v první fázi druhé světové války od roku 1939 do roku 1941? Dokud Německo nezaútočilo na svého spojence a do té doby, než nás přijali do antihitlerovské koalice, v které celé množství států bojovalo proti jiným státům a zvítězilo ve válce, která skončila uzavřením míru. Jsem přesvědčen, že na nic z toho se nikdy nezapomene: i to, že jsme byli spojenci i to, že lidé bojovali proti válce“, říká Anatolij Razumov.
Historik je přesvědčen, že není náhoda, že se návrh zákona projednává v předvečer oslav 76. výročí vítězství. Podle něj to vypadá jako další pokus zákonodárců šplhnout si před vrchním velitelem.
„Chápu to tak, že ti, kdo to všechno vymýšlí a realizují chtějí dosáhnout jakéhosi upevnění jednoty. Ale to nebude fungovat. Situace v zemi je teď těžká. A žít s pocitem vítězství nad někým a ne nad hrůzou a válkou není možné. Nepřijmou ho v takové formě, jak ho prezentují ani žáci, ani mládež, ani střední generace, ani staří lidé. Obzvlášť cizí je to pro ještě živé veterány Velké vlastenecké války. A pro okolní svět tento zákon prakticky nic neznamená: všichni žijí a volně diskutují o tom, jaký byl Sovětský svaz a jeho role v různých situacích. A o tom, že křičel a mluvil o míru a ve skutečnosti myslel o opaku, se také diskutuje a bude diskutovat. Já si myslím, že nejen já, ale i mnozí ruští občané budou mít po ruce takové knihy jako Souostroví Gulag Alexandra Solženicyna, Prokletí a zabití Viktora Astafjeva nebo Vzpomínky na válku Nikolaje Nikulina. A za pomoci žádných pokusů o zastrašování, umlčování a zabraňování mluvit o jednom a ne o jiném, myšlení jenom jedním způsobem a ne jinak, se jim to nepovede.“
Zdroj: Světlana Prokopěva, Anna Jarovaja pro Sever.Realii
