Řada různých faktorů odráží podobu vztahů mezi jednotlivými státy střední Asie (Kazachstán, Kyrgyzstán, Uzbekistán, Tádžikistán, Turkmenistán) a Čínou. Geografická vzdálenost, velikost a typ ekonomiky, specifika místních režimů nebo i nálady obyvatelstva. Přes všechny lokální rozdíly má středoasijská pětka ve vztahu k východní velmoci přinejmenším jedno společné: trvalé sousedství a nutnost se s jeho přítomností vyrovnat – jak po stránce ekonomické, tak politické, bezpečnostní i informační.
Stejně tak Čína má v každé zemi střední Asie své specifické zájmy a cíle. Konkrétní státy pro ni znamenají zdroje energetických surovin, tranzitní a obchodní prostor či bezpečnostní perimetr, ať již vně směrem k Afghánistánu, nebo uvnitř k vlastním pohraničním provinciím.
Spolu s dalšími externími vlivy tvoří vztahy střední Asie a Číny komplexní ekosystém, jehož nedílnou součástí je i informační operační prostor. Vlastní (dez)informační aktivity v něm provozují jak lokální vládnoucí režimy, tak nevyhnutelně i režimy okolních států a nestátní aktéři. Přitom domácí publikum v regionu se (opět v závislosti na domácích specifikách) kontinuálně proměňuje stejně jako publikum v jiných oblastech světa. Jak na současný vývoj Čína reaguje? Jaké jsou informační cíle, kterých chce dosáhnout? A jaké nástroje má k tomu k dispozici?
K zhodnocení aktivit a pozice Číny v tomto směru a možného výhledu do budoucna je nutné nejprve krátce předestřít, v jaké roli se Čína v současnosti nachází a jaké regionální/lokální podmínky musí brát v potaz.
1. Složitý soused
Klid, mír a energetika
Podobně jako v případě Ruské federace i Čína ve střední Asii strategicky nejvíce upřednostňuje klid a stabilitu.
Region pro Čínu představuje především důležité sousedství, jelikož z velké části přiléhá k těm pohraničním provinciím, v nichž žijí etnické a náboženské skupiny, které Peking považuje za rizikové (a důsledky tohoto vnímání pro místní obyvatele byly opakovaně dokumentovány). Stále přetrvávají kontakty mezi obyvatelstvem na obou stranách hranice; jakékoli intenzivní etnické nebo i jiné nepokoje by se mohly (podle obav Číny) přelít snadno i dovnitř země a tím ji ohrozit. Podobného typu je i otázka blízkosti Afghánistánu. Potenciální hrozby z této nestabilní země přiměly Čínu vybudovat si v Tádžikistánu (zdokumentovanou) předsunutou hlídkovou základnu.
Střední Asie má pro Čínu také význam jako transportní dopravní koridor. Byl to ostatně právě středoasijský Kazachstán, kde prezident Si oznámil – tehdy ještě dosti mlhavý, ale velmi ambiciózní – projekt Pásu a Stezky (BRI), a kde čínské investice významně přispěly k budování místní transportní infrastruktury.
Zároveň je region důležitým zdrojem energetických a dalších surovin a rovněž má svůj význam pro spravování společných vodních zdrojů. Na to navazuje i solidní počet společných byznysových projektů, které se za poslední roky realizovaly ať už na mezivládní úrovni, nebo mezi jednotlivými firmami (přitom je důležité podotknout, že tyto důležité podniky mají velmi úzké vazby k vládě v Pekingu). Vzájemné ekonomické vztahy přitom mají potenciál vyvíjet se kvantitativně i kvalitativně; ostatně čím déle současná „expanzivní“ fáze styků přetrvává, tím více zkušeností se vzájemnou spoluprací středoasijští partneři získávají a stále úspěšněji zvládají upravovat podmínky kontraktů k vlastnímu prospěchu. Navíc rostoucí čísla oficiálního vzájemného obchodu nezahrnují obchodní výměnu v nedeklarované šedé zóně.1
Jinak k palácům, jinak k sídlištím
Navzdory místním dílčím odlišnostem, existuje zřetelný rozdíl mezi chováním čínských aktérů k jednotlivým složkám středoasijských společností. Obecné pravidlo zní: „k přímým partnerům (vládám, byznysmenům) s vřelostí, k veřejnosti opatrně.“
Fakticky všichni lídři v regionu si uchovávají vřelé osobní vazby s Čínou, které Peking aktivně udržuje. Kupříkladu rodina současného prezidenta Kyrgyzstánu žila na území Číny; prezident Kazachstánu je vystudovaný sinolog a čínsky plynně mluví. Ostatním Peking nabízí různé výhody v podobě měkké síly, včetně například pobytů v turistických či léčebných resortech. Prakticky všichni též ve veřejných výstupech chválí ekonomický přínos čínských investic a – pokud je to možné – nevyjadřují se kriticky ke kontroverzním záležitostem spojeným s Čínou (případně se nevyjadřují vůbec).
Místní populace naproti tomu z těchto vztahů s Čínou nemá buď nic, nebo velmi málo.2 Negativní postoje k Číně a k Číňanům se liší stát od státu (i region od regionu) co do intenzity i motivací. Nicméně ukazují, že navzdory enormnímu množství investic a publicity si Peking stále stojí u veřejnosti v porovnání s jinými zeměmi velmi špatně. Podle dat místních průzkumných agentur neměla realizace jmenovaných velkých infrastrukturních projektů nijak zásadní pozitivní dopad na proti-čínské protesty, které vyzdvihovaly zejména témata jako korupce, znečišťování životního prostředí, přebírání vlády nad půdou nebo různé nacionalisticky laděné kauzy.3 Nijak výrazně lépe neobstál Peking ani v mezinárodní politice: počet respondentů veřejných průzkumů, kteří označili Čínu za přátelskou a spolehlivou zemi, byl 15 % v Kazachstánu, 10 % v Kyrgyzstánu a 20 % v Tádžikistánu. Oproti tomu Ruská federace dostala na stejnou otázku skóre 81 %, 87 %, respektive 78 %.4 Vzhledem k řadě komplexních pozitivních i negativních souvislostí, které blízké sousedství s takto velkým státem přináší, a narůstající přítomnosti Číny v každodenním životě místních, znamená pohled na Čínu navíc riziko silné polarizace středoasijských společností v budoucnosti.
Mediální a informační prostředí ve střední Asii
Z hlediska dosahu a významu je ze zahraničních mediálních vlivů nejzřetelnější ruská produkce – i s přihlédnutím k přetrvávající relativní jazykové blízkosti a dostupnosti. Nicméně podle posledních detailních výzkumů se možná jejich vliv na každodenní informování o domácím a zahraničním vývoji přeceňuje: média jak v lokálních jazycích, tak v ruštině mají tendenci spíše kopírovat domácí společenské, resp. vládní narativy, spíše než narativy Moskvy (pakliže není vyznění obojího stejné).5 V případě náhlých a mimořádných událostí může být situace jiná, ale obecně jsou ruskojazyčná média důležitým zdrojem a zprostředkovatelem informací. Kupříkladu informace a interpretace tzv. Vrbětické kauzy v ČR prošla do masových médií ve střední Asii právě prostřednictvím ruskojazyčných agentur. Přebírání zpráv z ruské části internetu navíc může být i praktičtější pro novináře a editory v místních médiích, kteří používají ruštinu jako hlavní pracovní jazyk.
Ačkoliv tradiční zdroje informací, tedy zejména televize, (v Kazachstánu, Uzbekistánu a Tádžikistánu ji vlastní televizi přes 90 % domácností) hrají stále velmi silnou roli ve středoasijských společnostech, v posledních letech je dotahují sociální sítě a messengery. Zejména Instagram, WhatsApp, Telegram nebo Viber se těší zvláštní popularitě. V sociálních skupinách, která z jakéhokoli důvodu nepřijímá mainstreamový ruskojazyčný materiál, pak roste riziko šíření dezinformací a hoaxů tím více.6
Právní rámec. Svoboda a monitoring projevu
Vedle restrikcí očekávatelných z podstaty autoritářské a autokratické povahy nesvobodných středoasijských režimů kopírují místní vlády též konkrétní legislativu omezující svobodu projevu a politických aktivit podle příkladu legislativy Ruské federace. Když v roce 2019 americký výzkumník Edward Lemon použil program na kontrolu plagiátů pro srovnání legislativ Ruska a středoasijských zemí (s výjimkou Turkmenistánu, kde se jedná o zcela jinou úroveň kontroly společnosti), objevil čistou shodu 56 % (Tádžikistán) a 79 % (Kyrgyzstán).7 Procesy podobné uplatňování ruského modelu tzv. „zahraničních agentů“ jsou reportovány mj. z Kazachstánu,8 v dalších zemích jsou tlaky na nezávislé novináře a blogery ještě očividnější.
Obecným narativem, který vlády v regionu používají k obhajobě svých kroků k právnímu i technickému omezování médií a internetu, je povětšinou bezpečnost, ochrana před extremismem nebo dezinformacemi, kyberšikanou a pomluvou. Obhajoba médií proti takovým nařčením však může být složitá, například když se jedná o investigativní reportáž odkrývající korupční praktiky někoho z prominentních představitelů režimu či státní správy. Konkrétně v Uzbekistánu je kriminalizovaná i urážka prezidenta.9
Jiným argumentem zákonodárců pak je ochrana osobních údajů; což v praxi znamená třeba požadavek na provozovatele velkých sociálních sítí k uchovávání dat uživatelů v konkrétní zemi a i možné zablokování jejich služeb v případě nevyhovění.10
Ne všechny režimy jsou ve všech případech ochotné zákonné nástroje uplatnit; taková faktická nejistota však práci novinářů v reportování i fact-checkingu nijak neulehčuje.
2. Čína v konkrétních informačních krizích
(Ne)zapomenutí příbuzní
Tam, kde je to možné, přenechává Peking řešení proti-čínských nálad nebo informačních kampaní na místních aktérech – tj. vládách. Pekingské komunikační kanály pak takové místní iniciativy převážně ignorují, pokud nepřesahují kritickou mez. Jen v několika případech si například představitelé kyrgyzské ambasády stěžovali na kritické reportování o Číně v médiích. Nicméně v ostatních zemích s tužším režimem a restriktivnějším informačním prostředím (Tádžikistán) je kritika Číny všeobecně chápána jako aktivita přinejmenším rizikového charakteru, a i lokální bezpečnostní složky vědí, že se od nich očekává zákrok.11
Jednou z dlouhodobě nejviditelnějších agend jsou kazašské protesty proti násilí proti menšinovým etnikům v čínských příhraničních provinciích. Někteří jejich příbuzní, tj. příslušníci ne-čínských etnik žijících v Číně, se shromažďují před vládními budovami nebo čínskými zastupitelskými úřady a požadují propuštění svých blízkých. Pro místní vlády je to složitá situace: na jedné straně musí vyhovět Číně v potlačování takových akcí a mediálních zmínek o nich v rámci „zachování dobrých sousedských vztahů“, na druhou stranu nemohou vůči protestujícím použít brutální násilí, jelikož se jedná často o starší lidi (kteří mají ve středoasijských společnostech úctyhodnou pozici) a navíc se zasazují o národoveckou myšlenku.12
Přímý zásah Pekingu nebo tvrdá kritika v těchto situacích je z logiky věci jen obtížně myslitelná. Partnerské vlády tak fungují jako svého druhu proxy síla proti vlastním občanům.
Čína a region za časů COVID-19
Přestože střední Asie bezprostředně sousedí s Čínou, místní úřady oznámily první případy výskytu nákazy COVID-19 relativně pozdě, když už pandemie v Evropě byla v plném proudu (Turkmenistán dokonce doposud popírá jakékoli případy viru na svém území).
Jakmile se tak stalo, Čína okamžitě zapojila region do své širší informační kampaně. Zároveň s odmítáním či bagatelizováním svého podílu na šíření infekce nabízela dodávky ochranných prostředků či testovacích sad postiženým oblastem.13
Zejména v prvních fázích pandemie COVID-19 se ve středoasijském regionu rovněž šířily nejrůznější konspirační teorie a dezinformace ohledně pandemie a viru samotného. Zahrnovaly podíl jak globálních trendů (např. úmyslné vytvoření pandemie) tak místní specifika jako tvrzení o blokování telefonních čísel těch, kdo se nechají naočkovat.14
Vyjasnění informačního prostoru v té době nepřispívaly ani kontroverzní výroky místních politických představitelů, z nichž některé se staly virálními. Například tvrzení kyrgyzského ministra, že virové onemocnění je možné vyléčit odvarem z jedovatého oměje15 nebo doposud trvající jistota turkmenského prezidenta, že koronavirus v jeho zemi neexistuje (ale kdyby ano, dá se zahnat vykuřováním domů dýmem ze speciální byliny16).
Řada z kolujících dezinformací však obsahovala narativy a tvrzení obrácená proti Číně a proti Číňanům, a to nikoliv kvůli faktickému vypuknutí pandemie nebo kritice postupu čínských hygienických orgánů. Dezinformace se týkaly čínského byznysu a přítomnosti Číňanů v regionu, každodenního života lidí či náboženství. Mezi nejčastější dezinformace z této oblasti patřila například tvrzení, že:
– Na jednom z kyrgyzských tržišť probíhá vyhánění Číňanů a zabavování jejich majetku a zboží,
– Pandemie je trest pro Čínu za to, jak se chová k muslimským skupinám a etnickým menšinám,
– Číňané masově konvertují k Islámu, aby se ochránili před virem,
– Čínské autority zabíjejí nakažené koronavirem,
– Čínská restaurace v (konkrétním středoasijském městě) byla vypálena kvůli šíření koronaviru,17
– Nakažení Číňané cestují přes Kazachstán do Ruska aj.18
Další dezinformace byly podobné těm, které se šířily i v Evropě, jako údajná schopnost vakcín čínské produkce měnit vědomí lidí, zaměňování čínských vakcín za domácí kazašské nebo údajné rozprašování škodlivých látek z čínských letadel nad kazašským územím. (Zároveň kolovala a koluje řada dezinformací o COVID-19 bez vztahu k Číně – například o údajné radioaktivitě testovacích sad.)
Za šířením dezinformací se vztahem k Číně lze vidět hned několik různých motivací. První je prostá důvěra v jejich pravdivost; druhá je získání bezprostředního ekonomického profitu. Zároveň ale zaznamenali středoasijští pozorovatelé i další motivaci: snahu využít proti-čínské sentimenty v místních komunitách k prosazování vlastních politických zájmů.19
I v tomto případě to měly být především lokální středoasijské režimy, které měly aktivně bojovat s proti-čínskými (a nejen proti-čínskými) demonstracemi a patřičně propagovat čínskou pomoc v boji proti koronavirové pandemii. Jenže systémy státní správy, již tak často čelící podlomené důvěře občanů v jejich schopnosti, mnohdy nezvládaly ani propagační a organizační stránku (očkování, uplatňování opatření), natož aby měly kapacitu bojovat proti dezinformacím namířeným vůči roli třetích stran.
V Kazachstánu bouře, v Pekingu ticho?
Pouliční nepokoje a politický boj uvnitř kazašské vládnoucí elity přinutily zaujmout veřejně deklarovaný postoj i oba důležité sousedy Kazachstánu. A vyjádření jak Moskvy, tak Pekingu, navzdory chaotické a nejisté situaci, odrážela trend dlouhodobých vztahů.
Zatímco z Ruské federace přicházely v prvních dnech nepokojů do informačního prostoru více či méně ostré až fantastické výroky na adresu Kazachstánu (včetně jeho územní suverenity)20, z Pekingu se linulo mlčení. Hlavní média o násilí informovala velmi střídmě a mluvčí čínského ministerstva zahraničí se také omezil na konstatování, že se jedná o vnitřní kazašskou záležitost a že doufá v brzké uklidnění chaotické situace. Jen mírně ostřeji, ale stále v mezích čínské rétoriky poznamenal bývalý šéfredaktor Global Times, že „Rusko a Čína nenechají USA vrhnout Kazachstán do dlouhodobých turbulencí.“21
Tato situace se však brzy změnila. Peking navázal na prohlášení kazašského prezidenta Tokajeva o údajné přítomnosti teroristů ze zahraničí a načrtl možné propojení násilností s Islámským hnutím Východního Turkestánu – ujgurskou skupinou, kterou Čína považuje za teroristickou a vnímá ji jako potenciální hrozbu pro své západní pohraniční provincie. Jelikož Kazachstán doposud neposkytl žádné informace o totožnosti či přesných motivacích pachatelů násilí v Almaty a dalších velkých kazašských městech, je toto tvrzení Pekingu nutné brát jako jednostranné a neověřitelné.22
Existuje však přinejmenším jeden unikát ve vztahu k Číně stran mediální turbulence kolem kazašských nepokojů. Není – bohužel – neobvyklé, že během nepokojů nebo demonstrací vlády sáhnou k omezením sociálních sítí či konkrétních webových stránek. Vůbec poprvé ale byla zablokována kazašskou vládou také čínská sociální síť WeChat.23 Není zřejmé, zda ji vláda považovala za již natolik populární mezi kazašskými uživateli, aby ji zablokovala zároveň s ostatními; nebo zda přes ni například mohly proudit informace do Číny a dále do zahraničí.
3. Závěr
Informační prostor střední Asie se vyvíjí v komplexní ekosystém, spojující vlivy domácích zdrojů se zahraničními – ať už Ruskem, Čínou nebo dalšími (Evropou, Tureckem, Indií, Íránem). Region následuje globální trendy posilování vlivů velkých sociálních sítí a messengerů oproti velkým tradičním médiím, byť s lokálními specifiky.
Součástí tohoto prostředí jsou i snahy režimů v širší oblasti aktivně zasahovat do informačních proudů a blokovat či přetvářet je podle vlastní potřeby. Využívají k tomu nástroje, které jim poskytuje povaha jejich autoritářské moci – od přímého zasahování proti původcům informací osobně (novinářům) po blokování přístupu k již existujícím informačním zdrojům v síti.
Čína hraje (a bude hrát) v tomto systému hned dvojí výraznou roli.
První je technologická. Čínské firmy jsou hlavními dodavateli chytrých technologií pro vlády v regionu, od odposlouchávání, tedy tzv. “surveillance” technologií až po mediální a kyberneticky-bezpečnostně orientované nástroje a služby. Z veřejně dostupných informací však mnohdy není vůbec zřejmé, do jaké míry jsou přístupy k nim a ke spravovaným datům výhradně předávány místním vládám a do jaké míry si v nich Čína udržuje operační schopnost.
Tudíž z dlouhodobého hlediska příštích několika dekád by teoreticky mohla vláda v Pekingu – pokud by se k tomu rozhodla – mít velmi silné praktické páky na přímé ovlivňování informačního či obecně kybernetického prostoru ve střední Asii.
Druhá role Číny je informační – ať už jako poskytovatele či terče (dez)informací.
Peking očekává především od svých lokálních partnerů (tj. vlád), že budou aktivně bránit zájmy a pověst Číny před negativními kampaněmi. Nicméně kromě objektivních slabin režimů v tomto ohledu (slabá důvěra ve vládu z důvodu korupce, politické nespolehlivosti aj.) existuje i další příčina, proč je tato metoda ne vždy spolehlivá a tím je přetrvávající nedůvěra v Čínu a čínský režim jako takový v některých státech regionu (zejména Kazachstán, Kyrgyzstán; méně Uzbekistán). Nacionalisticky orientované vlády nemohou tak snadno zasáhnout proti protestujícím za práva etnických příbuzných v Číně či za větší ochranu územních a vodních zdrojů, jako by mohli zasáhnout proti demonstrantům např. s liberálními politickými požadavky. Tato situace tak otevírá možnost využít proti-čínského sentimentu k prosazování jiných politických cílů.
Konkrétně v případě Kazachstánu se Peking může opírat nadále o prezidenta Tokajeva. Ten se udržel (byť se zahraniční) asistencí na své pozici a i vzhledem k jeho dřívějším relativně blízkým osobním vazbám na čínské prostředí lze očekávat, že se pokusí tyto vazby i v budoucnu udržet. Zároveň Tokajev už v průběhu protestů vydával veřejná prohlášení k mezinárodní byznysové sféře, v níž se zavazoval k trvalé ochraně mezinárodních investic v zemi navzdory probíhajícím turbulencím.
Stávající jmenovaná informační i technologická role Pekingu tak bude moct z pohledu vlády pokračovat; nicméně jak se události posledních týdnů odrazí na postojích veřejnosti k sousedním státům zůstává otázkou do dalších měsíců.
[1] https://www.caa-network.org/archives/14169
[2] S výjimkou menších skupin, které Čína vnímá jako perspektivní pro vlastní účely, a tudíž je podporuje a aktivně se k nim hlásí: například studenti, ať již ti pozvaní na studia do Číny, nebo studující ve svých domovských zemích s Čínskou podporou.
[3] https://eurasianet.org/kazakhstan-china-protests-reach-landmark-despite-official-war-of-attrition
[4] https://centralasiaprogram.org/china-central-asia-warm-politics-cold-public#_ftn8
[7] https://24.kg/english/117068_79__of_Kyrgyz_laws_on_terrorism_and_extremism_copied_from_Russian_ones/
[8] https://eurasianet.org/russias-foreign-agent-law-ricochets-around-kazakhstan
[9] https://www.hrw.org/news/2021/11/18/how-are-authorities-central-asia-trying-control-internet
[10] https://www.rferl.org/a/uzbekistan-social-media-restrictions/31544451.html
[12] https://eurasianet.org/kazakhstan-china-protests-reach-landmark-despite-official-war-of-attrition
https://www.rferl.org/a/russia-china-covid-disinformation-campaigns/31590996.html
[14] https://stopfake.kz/ru/archives/10742
[15] https://eurasianet.org/kyrgyzstan-president-prescribes-poison-root-for-covid-19
[16] https://eurasianet.org/turkmenistan-up-in-smoke
[18] https://cabar.asia/en/fake-news-on-the-coronavirus-pandemic-what-do-central-asians-believe-in
[19] https://cabar.asia/en/fake-news-on-the-coronavirus-pandemic-what-do-central-asians-believe-in
[21] https://twitter.com/ReidStan/status/1479101571392675840
[22] https://www.rferl.org/a/kazakhstan-crisis-china-xi-toqaev/31646208.html
[23] https://twitter.com/nivayau/status/1478651853428645890
