Rok 2014 symbolicky ukončil éru po studené válce, jak jsme na ni byli zvyklí, a znovu oživil význam geopolitiky. Neklid na Ukrajině představoval konečný úder po jakýchkoli nadějích, že je, ač s obtížemi, možné udržovat partnerské vztahy se současným ruským režimem. Zatímco ničivá válka a eskalující diplomatické napětí dominovaly novinovým titulkům po mnoho měsíců, je téměř nemožné přehlédnout obrysy paralelního boje. Obávaná informační válka vedená Kremlem podrývá západní společnost přiživováním jejích vnitřních neshod. Česká republika, bývalý sovětský satelit, není výjimkou.
Osamocený hlas
Abychom získali představu o rozsahu ruských aktivit v České republice, je třeba prostudovat relevantní úseky každoročního reportu, který publikuje Bezpečnostní informační služba (BIS), přední národní zpravodajská agentura. Nejnovější report z roku 2013 odhaluje, že již v roce, který předcházel pádu Janukovyčova režimu a následné propagandistické bouři, bylo sledování kroků ruských zpravodajských služeb – a spolu s nimi i čínských – prioritním úkolem BIS v oblasti kontrarozvědky. Dokument zmiňuje „extrémně vysoký“ počet ruských agentů pracujících pod skrytím jako diplomaté vedle špionů, kteří přicházejí do České republiky jako turisté, akademičtí pracovníci či podnikatelé.
Obecně řečeno je ruským cílem využívat svého vlivu ve sféře politiky, médií a ve veřejném prostoru k dalšímu prosazování ekonomických zájmů Ruska. Pokud jde o metody, BIS poukazuje na jev, který bývalý generál KGB Oleg Kalugin popisuje jako srdce a duše sovětského zpravodajství, tedy aktivní opatření. Ta vedle metod, jako jsou vraždy, zahrnují také mimo jiné propagandu a dezinformace, což však není v dokumentu zmíněno. Aktivní opatření si vyžadují spolupráci českých občanů. Rusové se při budování své vlivné sítě zejména zajímají o žurnalisty, členy politických stran, státní úředníky, lobbyisty a aktivisty. Zajisté ne každý pěšák, který je ve hře, je poskokem, který pracuje pro ruské zájmy. Někteří se stávají obětí vlastní naivity.
Report z roku 2013 poukazuje na nevěnování pozornosti českých úředníků a bezpečnostních expertů na bezpečnostní rizika v důsledku náporu ruské špionáže. Devátá bezpečnostní konference v Praze je ilustrativním příkladem. Akci dominoval rozruch kolem odposlechového skandálu NSA, zatímco hrozba z východu nebyla předmětem debaty. BIS explicitně upozorňuje na bezpečnostní implikace, které s sebou přinášejí čínské telekomunikační společnosti jako Huawei. V očích české státní správy tato skutečnost však Huawei nijak nediskredituje a nepředstavuje důvod, proč by měla být společnost vyloučena z jakéhokoli tenderu.
Celkově vzato nebude nespravedlivé říci, že cenné rady vznášené ústřední zpravodajskou agenturou zůstaly naprostou většinou českých politiků nevyslyšeny. To stejné platí i o jiných znepokojivých signálech.
Tiché uznání
„Rusko nevinné z katyňského masakru“, „Strelkov odpovídá Chodorkovskému“, „Ukrajinské bezpečnostní služby stojí za genocidou Rusínů“, „Rusové nechtějí zemědělské škůdce z Polska. Skončí polské výrobky v České republice?“, „Putin: Nenecháme se zatáhnout do intrik a konfliktů“. Toto je výčet několika novinových článků, které si lze přečíst na titulní stránce Institutu slovanských strategických studií. Jedná se o příklady, které jsou příznačné pro obsah této silně proruské – nebo bychom měli říkat prokremelské? – internetové stránky. Záznamy Ministerstva spravedlnosti poukazují na to, že obskurní institut, který stojí za webem, je občanské sdružení registrované na počátku roku 2014.
Problémem v tomto případě není ani existence sdružení, ani absurdní texty na webu. Sdružení bylo ostatně registrováno, jakmile splnilo všechny legální požadavky, zatímco svoboda projevu zaručuje všem právo vyjadřovat své pohledy (ačkoli evidentní lež v článku o Katyni může tuto linii překročit). Skutečností, nad kterou se pozvedává obočí, je, že krátce po registraci dotyčný institut organizoval konferenci pro poslance v českém parlamentu. Událost se konala nepřekvapivě pod záštitou KSČM a byla věnovaná odhalování populárních mýtů o Rusku.
Co je ještě více skličující, český stát podporuje zcela zjevné propagandistické aktivity na vlastním území proti svému nejlepšímu svědomí, což dokládá případ mladého prokremelského podnikatele původem z Kyjeva, Alexandra Barabanova. Ministerstvo kultury finančně podporuje několik kulturních iniciativ, za nimiž stojí představitelé etnických menšin; ruská minorita čítající kolem 32 tisíc osob není výjimkou. Vedle kulturních aktivit je podporována také ruský mládežnický spolek a časopis Artek vydávaný výše zmíněným pražským podnikatelem. Některé úryvky z Arteku mohou být označené za plnohodnotnou kremelskou propagandu, která vykresluje Putina jako vůdčího mírotvůrce. Tento pohled je konzistentní s názory Barabanova, kterému se nedávno dostalo nezasloužené pozornosti, když opakovaně v populární české televizní show označoval nové ukrajinské elity jako fašisty. Navzdory svému ukrajinskému pozadí Barabanov nijak nezastírá svoji intenzivní zášť vůči západní Ukrajině. Putin je pro něj zárukou stability, zatímco Bělorusko je zářným příkladem, který by měl být následován. Přes veškeré své pohrdání vůči západním zemím se drží pragmatického římského principu pecunia non olet (V překladu: „peníze nesmrdí“, jinými slovy hodnota peněz není poznamenaná jejich původem – poznámka editora) a dovoluje českému státu finančně podporovat svůj pochybný byznys.
Pokud jde o přítomnost a rozsah ruské propagandy zastávají politici napříč politickým spektrem povětšinou jednomyslný postoj, a to včetně ministra obrany, bývalého ministra zahraničí a současného předsedy parlamentního výboru pro bezpečnost. Až při dotazu na možná protiopatření si nevědí rady. Jinými slovy široce sdílené a tiché uznání situace se nepřekládá do žádné komplexní vládní strategie. Až na několik novinových článků se nestává podnětem pro celonárodní debatu. Tato skutečnost může být stěží překvapením vzhledem k prokremelským proudům ve společnosti i v současné zahraniční politice prosazované nejvyššími mocenskými vrstvami v České republice – premiérem i prezidentem.
Podivné signály shora
Navzdory veškerým rozdílům, které mezi oběma státníky existují, sdílí současný prezident Miloš Zeman spolu se svým předchůdcem Václavem Klausem několik společných rysů. Oba gentlemani mají neobvykle vysokou sebeúctu a vykazují překvapivou úroveň sympatií vůči současné ruské politice. Po několika překvapivě ostrých výrocích v počáteční fázi zmatku, který panoval na Ukrajině, Zeman vytrvale snižoval význam krize mimo jiné označování celé situace za drobný dočasný problém – pouze mírnou chřipku – ve srovnání s hrozbou představovanou Islámským státem, který je v jeho očích spíše rakovinou. Zeman se také zapletl do sémantických her ve veřejném diskurzu, jako by přejmenování agresivních kroků vůči Ukrajině z „invaze“ na „proniknutí“ či z „války“ na „občanskou válku“ mělo nějaký skutečný vliv na realitu na bojišti. Nicméně takové kousky českého prezidenta mají jeden skutečný, ač nezamýšlený, dopad – sílící zmatenost západních spojenců.
Zeman také přitáhl pozornost zahraničí svým opakovaným zpochybňováním přítomnosti ruských vojenských jednotek na Ukrajině navzdory četným důkazům zpravodajských služeb zemí NATO i zahraničních a místních reportérů. Vyjádření takových pochyb na summitu NATO ve Walesu bylo velmi nevhodným krokem, který české zahraniční politice nijak neprospěl. Výrok vedl k jízlivým poznámkám tehdejšího švédského ministra zahraničních věcí Carla Bildta, který navrhl, aby se prezident Zeman spojil s českými zpravodajskými agenturami a zeptal – předstírajíc nejistotu – „Existují nějaké české zpravodajské agentury, nebo ne?“
Příslovečnou třešničkou na dortu byla Zemanova účast a projev na konferenci „Dialog civilizací“, kterou organizuje nezisková organizace The World Public Forum, v jejímž čele stojí Vladimir Jakunin. I když se nejedná o zločin, tato skutečnost vysílá poněkud nepříznivý signál, když prezident členské země EU otevřeně odmítá společnou evropskou politickou linii vůči Rusku a činí tak během akce, kterou pořádá Putinův blízký spolupracovník a muž, jehož jméno je na sankčním seznamu.
Je jednodušší reportovat o podivných zahraničněpolitických krocích české hlavy státu, než je vysvětlit. Co může být motivací, která za těmito činy stojí? Jednou z možností je upřímné přesvědčení. V takovém případě je však otázkou, zda je prezident špatně informovaný až do takové míry, že je ošálen, nebo je, v horším případě, cynický. Co je ještě závažnější, vynořuje se také otázka ohledně vlivu, jaký mohou mít na výroky a skutky prezidenta lidé, kteří jej obklopují. Ačkoli nedisponujeme systematickou znalostí diskuse uvnitř prezidentského kruhu, známe profily některých Zemanových poradců. Je známo, že mezi jeho občasné externí poradce patří Ivan David, bývalý ministr zdravotnictví a levicový premiér známý svými silně protiamerickými a protialiančními názory. David je předním editorem konspiračního alternativního zpravodajského webu Nová Republika, který zveřejňuje články, které jsou často v souladu s kremelskou linií. Jinou zajímavou a mnohem důležitější postavou je poněkud záhadný byznysmen Martin Nejedlý, který sám sebe popisuje jako Zemanova blízkého přítele a poradce v energetickém sektoru. Nejedlý započal svoji podnikatelskou kariéru jako dealer automobilů v Rusku a přešel ke spolupráci s Lukoilem. Nyní řídí LUKOIL Aviation Czech, která je součástí ropné společnosti Lukoil. Nejedlý je přítomný na nejvyšších setkáních a byl členem prezidentského týmu během nedávné návštěvy Číny. Také doprovázel prezidenta na Rhodos.
Jiným vysvětlením – a nemluvíme o navzájem se vylučujících scénářích – je libování si v rozdmýchávání kontroverzí. Zemanova vulgární a provokativní vyjádření o Pussy Riot a Michailu Chodorkovském spadají do této kategorie. Bylo by však omylem nepřihlížet k jeho činům a považovat je za pouhé vylomeniny enfant terrible české politické scény.
V neposlední řadě je však výše zmíněné třeba vnímat jako součást většího obrazu, tedy roztříštěnosti zahraniční politiky, kdy premiér vyjadřuje svoji bezradnost z prezidentových výroků a veřejně je kritizuje v médiích, zároveň slibuje, že bude s prezidentem častěji hovořit, čímž vlastně rozpačitě přiznává, na jaké úrovni se nachází komunikace mezi oběma státníky. Ačkoli se po prvních přímých prezidentských volbách v České republice, ve kterých byl zvolen Zeman, prezidentské pravomoci a povinnosti nezměnily, přesto úřad prezidenta upevnil svoji pozici, a to ve dvou ohledech. Na rovině psychologické a symbolické je jeho mandát silnější vzhledem k tomu, že mu byly povinnosti hlavy státu svěřeny přímo lidmi, zatímco z čistě praktického hlediska je stejně nezávislý na většině premiérů jako jeho předchůdci. Důsledky těchto dvou faktorů jsou ještě dále umocněny poněkud vzdornou osobností současného prezidenta.
V konečném důsledku je současná zahraniční politika určována dvěma centry (Hradem a vládou), která zdánlivě jednají nezávisle na sobě, a výsledný zmatek je obtížné ignorovat. Nejviditelnějším příkladem bylo, když prezidentská administrativa otevřeně začala odmítat dědictví prvního polistopadového prezidenta Václava Havla spolu s jeho hodnotově založenou zahraniční politikou a důrazem na koncept lidských práv. V kombinaci s agendou posilování ekonomických vazeb s Čínou a Ruskem bylo pro premiéra Sobotku mnohem obtížnější zastupovat zemi vůči západním partnerům. Jeho zanícená veřejná ujištění o nezměněném postoji k otázce lidských práv měla pravděpodobně za cíl rozvířit špatný dojem, který převažoval před jeho návštěvou USA. To mohlo být důvodem, proč prezident Obama nenašel čas, aby se setkal s českým premiérem.
Nazývat Sobotku a jeho vládu oběťmi neukázněného prezidenta by však bylo obrovským překroucením politické reality, neboť vládní koalice má také svůj čestný podíl na chybných rozhodnutích. Jedním z nejvýraznějších z nich je pravděpodobně neschopnost schválit v září 2014 věc tak nekontroverzní, jakou je rezoluce, která by odsoudila agresivní ruské kroky vůči Ukrajině a vyzvala k užší spolupráci se západními spojenci.
Bez ohledu na hodnocení toho, jak si Česká republika vede na poli zahraniční politiky, dvě věci jsou jisté: Není schopná si poradit se současnými výzvami – ruský nepřátelský kurz a propagandistické aktivity jsou dvěma z nich. V určitém smyslu jde o mikrokosmos ve smyslu, že reflektuje nedostatek souhlasu mezi členskými státy EU. Obě charakteristiky činí z České republiky zranitelného hráče a vděčný cíl pro pro-kremelské lobbyistické kampaně.
Apoštolové dezinformací
Stejně jako mnoho jiných technologií je také internet dvousečným mečem a je stejně vhodný pro šíření informací jako pro rozptylování dezinformací. Spolu s mnoha platformami a kanály internet také nahrazuje tradiční masová média. To je důvodem, proč je kybernetický prostor jedním z nejprominentnějších a zároveň nejméně transparentních bojišť 21. století. Současný střet mezi Ruskem a Západem přitom není žádnou výjimkou.
Vzestup a agenda ruského kanálu RT zcela oprávněně přitáhla pozornost mnoha komentátorů po celém světě. Co je méně nápadné, ale stejně znepokojivé, je rostoucí šedá zóna tvořená nespočetnými zpravodajskými a názorovými weby, které činí tradiční chápání propagandy zastaralým a nedostačujícím pro popsání reality, jako je tomu v případě RT.
Zatímco hovoříme o velice heterogenních kategoriích internetových stránek, existují klíčové charakteristiky, které sdílí jak z hlediska sebeidentifikace, tak tematického rozsahu, díky čemuž je možné je považovat za svébytný druh, i když pouze vágní. Jejich autoři a editoři je popisují slovy jako „alternativní“, „svobodné“, „nezávislé“ či jako „oponující politické korektnosti a mainstreamu“. Tyto všeobecné charakteristiky nabírají v tomto kontextu velice specifický význam a stávají se něčím na způsob kódů, které téměř okamžitě umožňují rozeznat tento žánr.
Jak ukazuje tematický souhrn níže, nemusí nabízet celistvý světonázor či ideologii, ale zcela zřetelně mají společná témata. Srovnání je založeno na náhodném výběru deseti zpráv z každého z deseti analyzovaných webů. Zprávy spadají do jedné či více tematických kategorií, které byly vybrané dříve.
Srovnání zajisté postrádá systematický přístup a metodologii a sémantická pole některých kategorií jsou začleněna do jiných kategorií. Přesto komparace umožňuje utvořit si obrázek ohledně obsahu těchto webů. Vedle překrývajících se zájmů se může čtenář setkat s opakujícími se tvrzeními a v některých případech může pozorovat případy sdílení stejného obsahu napříč touto volnou sítí.
Vzhledem k tomu, že se tento článek točí kolem tématu ruské informační války, nabízí se otázka, v jakém smyslu jsou výše zmíněná média součástí této války. Nebo explicitněji: Máme co do činění s přímým politickým napojením či dokonce s ruským financováním?
Jedná se o špatnou otázku, a to nejen protože její zodpovězení si vyžaduje buď získání přístupu ke kontrarozvědným informacím či přinejmenším hackerský talent, ale především protože tento dotaz není z několika důvodů relevantní.
V prvé řadě tradiční zmínka o propagandě či páté koloně není na místě. Obsah těchto webů lze lépe vystihnout jako informační šum. Je tvořený tvrdými fakty, komentáři, více či méně ospravedlněnou sociální či politickou kritikou spolu se za vlasy přitaženými tvrzeními, spekulacemi, konspiracemi, lžemi, pomluvami a propagandou.
Například nikdo nepopírá existenci neonacistických skupin na Ukrajině, ale když se opakovaně objevují na titulcích novin, utváří se všeobecný obraz, že se země stala obětí extrémistů, kteří jsou ve skutečnosti na okraji politického života, stejně jako tomu je v případě jejich protějšků z jiných zemí, včetně hrozivého neonacistického undergroundu v Rusku a Německu. Na rozdíl od přímočařejších propagandistických zpráv tato strategie informačního šumu tlumí čtenářovy pochybnosti a pocit nedůvěry vůči establishmentu, ale ne vždy poskytuje jasné odpovědi a konstruktivní alternativy. Zadruhé, ačkoli se tato otázka soustřeďuje na triviální téma formálních afiliací, je to celkový obrázek, co by mělo být naší starostí. Rozčilená kontrakultura nepotřebuje mocného politického patrona. Její proponenti budou s potěšením replikovat a šířit zprávy vrhající negativní světlo na vedení země bez ohledu na to, odkud tyto zprávy pocházejí. Za prokremelskými pohledy, které jsou přítomné mezi mnoha Čechy, částečně stojí jejich nespokojenost s každodenním životem a hněv vůči mocnostem a organizacím, které považují za příčinu současného stavu. Sloupky, příspěvky a články nemusí být nikým zadány, ale celkový dopad na čtenost je přesto ničivý. Kampaň inspirovaná KGB, která šíří dezinformace o tom, že USA stály za virem HIV, a konspirativní teorie ve stylu Akta X pěstují sentimenty stejného druhu. Zatřetí, zatímco není možné vyloučit, že jedno či více těchto digitálních médií spadají do kategorie aktivních opatření nebo jsou nějakým způsobem inspirované ruskou stranou, vůči vzestupu celé řady nezávislých lokálních mediálních plátků bez jakýchkoli formálních vazeb na sebe navzájem či na zahraniční centra moci je ještě obtížnější bojovat. Jsou decentralizované, fungují legálně, využívají svobody projevu a přiživují nespokojenost a iracionální napětí přítomné v české společnosti, a činí ji tak náchylnou vůči skutečné propagandě.
Česká republika je příliš malá země, aby měla vlastní pobočku RT či dokonce webovou stránku RT ve svém jazyce. Spolu s široce rozšířeným přesvědčením, že se země nachází na jakési periferii světového dění, tato skutečnost vzbuzuje klamný pocit klidu a sebeuspokojení. Poselství, které není nepodobné tomu, které vysílá RT – a často ještě bizarnější a extrémnější – koluje po českých webech a zdá se, že rezonuje mezi určitými skupinami místního publika. Dlouhodobý důsledek tohoto přívalu dezinformací ve veřejném prostoru je nemožné určit, příliš optimismu však nevzbuzuje. Špatně informovaní občané tvoří špatně informované politiky, zejména s ohledem na své právo volit.
Sławomir Budziak je polský sloupkař a překladatel sídlící v České republice. Je autorem řady článků mapujících stav politiky a společnosti v zemích východní Evropy, které byly publikované v polských, norských i britských médiích.
Autor: Sławomir Budziak, pro New Eastern Europe
