Velkou roli v rovnici hraje samozřejmě počasí. Nedávný propad ukrajinské spotřeby plynu měl různé příčiny. Vedle ekonomické krize a úsporných opatření se na poklesu podepsalo i relativně mírné počasí. Ukrajinská verze časopisu Forbes proto píše o „bitvě meteorologů“, kdy jedni, například Ukrajinské hydrometeorologické centrum, tvrdí, že zima nebude výrazně tužší a pořádně mrazivých dní bude jen dvacet pět. Jiní naopak, například „lidový meteorolog“ Leonid Gorbaň, který své předpovědí staví na vlivu hvězd a planet, předpovídá „nejlítější zimu za posledních 32 let“. Příznačně si vysloužil citace ruských médií. I předpověď počasí může být politikum.
Plynárenská rovnice
Do letošní topné sezóny Ukrajina vstoupila s 14,75 mld. m³ uskladněného plynu (včetně technologického minima ve výši 5 mld. m³). Loni to bylo celých 17 mld. m³ a předloni 16,7 mld. m³ Přesto je státní plynárenská společnost Naftogaz optimistická a věří, že plynu bude dostatek. Argumentuje tím, že na konci minulé topné sezóny (6. dubna 2016) bylo v zásobnících 8,5 mld. m³, tedy 3,5 mld. m³ nad technologickým minimem. Protože se očekává, že ukrajinská spotřeba opět o něco poklesne, mohlo by podle Naftogazu být v dubnu roku 2017 v zásobnicích opět 7-8 mld. m³.
V polovině října bylo v zásobnících přibližně 10 mld. m³ využitelného plynu. Dalším zdrojem, jak pokrýt zvýšenou zimní spotřebu, je dovoz z EU. Pokud bude Ukrajina importovat současným tempem, může za 180 dní topné sezóny dovézt až 9,2 mld. m³. Dalším členem plynárenské rovnice je domácí těžba, která by za topnou sezónu mohla vykrýt dalších 10 mld. m³.
Sečteno a podtrženo má Ukrajina k dispozici něco přes 29 mld. m³, aby přečkala zimu, aniž by musela koupit jediný krychlový metr plynu od Ruska. Za minulou topnou sezónu (říjen 2015 až duben 2016, včetně) ale spotřebovala jen okolo 24 mld. m³ (o rok dříve to bylo právě 29 mld. m³). A to někteří odborníci předpokládají, že by v důsledku úsporných opatření, zejména zvýšení ceny pro domácnosti, a na pozadí stagnující ekonomiky mohla spotřeba klesnout o dalších 10 %. Plynu je tak s velkou pravděpodobností více než dost.
Dříve nepřestavitelné se stává normou
Výsledek této rovnice vysvětluje, proč jednání o dodávkách plynu mezi Moskvou a Kyjevem zmizela z předních stránek novin. Před dvěma lety zpátky Ukrajině hrozilo, že bude muset drasticky omezit spotřebu plynu, s Moskvou se domluvila za pět minut dvanáct a dodávky byly obnoveny až 9. prosince 2014. Celkem tehdy od východního souseda koupila 6 mld. m³. Loni se situace do určité míry opakovala, ale k dohodě došlo mnohem dříve. Rusko nakonec souhlasilo s dodávkami už v polovině září 2015 a člověk se nemohl ubránit dojmu, že Kyjev tahá za přinejmenším stejně dlouhý konec provazu jako Moskva. Ukrajina pak importovala 2,4 mld. m³ plynu přímo z Ruska.
Letos je na tom Kyjev ještě lépe a k žádné dohodě s Ruskem zatím nedošlo, protože Kyjev ji zjevně nepotřebuje. Může si počkat, jestli Rusko nenabídne cenu ještě lákavější než tu, za kterou kupuje plyn z EU. Nelze vyloučit, že v průběhu zimy k nějakým dodávkám z Ruska nakonec dojde, ale patrně nepůjde o žádné velké přetahování, na jaké jsme byli zvyklí dříve.
V rusko-ukrajinských plynárenských vztazích budou nyní fyzické dodávky hrát podružnou roli. Pozornost se ale bude upírat na jejich komerční podstatu. Naftogaz totiž očekává, že do konce března Stockholmský arbitrážní soud rozhodne spor mezi ním a ruským Gazpromem. Předmětem sporu je cena dříve odebraného plynu, výše tranzitních poplatků pro ruský plyn přes ukrajinské území a klauzule z roku 2009, podle které se Ukrajina zavázala odebírat 41,6 mld. m3 plynu bez ohledu na to, jestli ho potřebuje. Rusové Naftogaz nyní žalují o 38,7 mld. USD. Pokud by dostali ve všech bodech za pravdu Ukrajinci, dostali by naopak oni 26,6 mld. USD (částky ale postupně narůstají na obou stranách).
Ruský Děda Mráz má i uhlí
V uhlí byla Ukrajina tradičně energeticky soběstačná a dováželo se jen malé množství koksárenského uhlí. V důsledku konfliktu s Ruskem na východě země ale ztratil Kyjev kontrolu nad přibližně dvěma třetinami tamních dolů. Situace je to vážná z toho důvodu, že 40 % ukrajinských uhelných elektráren spaluje kvalitní antracit, který se těží jen na Donbasu. Lze přibližně říci, že na antracitu je závislá až jedna pětina ukrajinské výroby elektřiny. Alternativu k nákupu od „teroristů“, jak Kyjev donbaské separatisty označuje, představuje dovoz uhlí do ukrajinských přístavů z USA, Jižní Afriky, Austrálie a dalších zemí. Anebo také z Ruska, což je ovšem tak trochu z bláta do louže.
Nicméně události poslední zimy ukazují, že i zde je Rusko spíše nakloněno kompromisu. Sice několikrát přerušilo dodávky patrně z politických pohnutek, ale nešlo o snahu Ukrajinu „energeticky“ vydírat. Moskva spíše chtěla Kyjev přinutit, aby Kyjev nakupoval uhlí od separatistů a tím hospodářsky podporoval jejich pseudorepubliky. To se částečně povedlo, když v květnu 2016 přiznal ministr pro okupovaná území, že Ukrajina kupuje uhlí z území pod kontrolou separatistů. Podtrhl nicméně, že se jedná o podniky zaregistrované na Ukrajině, které platí daně ukrajinskému státu, včetně „válečné daně“. Na druhou stranu v roce 2015 připadla polovina dovezeného černého uhlí na Rusko, takže i Moskva netlačí na pilu příliš.
Zřejmě se to nějak poskládá
Ukrajinská vláda vytyčila cíl mít v elektrárnách a teplárnách uskladněno k 1. listopadu 2,8 mil. tun, z toho polovinu by měl tvořit problematický antracit. Na začátku října činily celkové zásoby ale jen 1,72 mil. tun, takže panují pochyby, jestli se cíl podaří splnit. Jednou z příčin mají být problémy s dovozem antracitu z okupovaných oblastí. Na vině jsou patrně separatisté, kteří, jak se zdá, nejsou schopni zaručit bezpečnost přepravy.
Přesně zmapovat situaci je ale obtížné i pro ukrajinské pozorovatele – hráčů v uhelném byznysu je totiž celá řada a motivace jejich činů nemusí být vždy zcela zjevná. Uhlí například pálí elektrárenské společnosti, z nichž většinu ovládá Rinat Achmetov, který má na východě země řadu kontaktů. Pro toho ale může být výhodné oznámit, že uhlí je málo, a vymluvit se třeba na separatisty, jak se stalo v červnu. Vládní politici si pak dobře uvědomí, kdo má pod palcem žárovky jejich voličů.
Podle ukrajinského ministra energetiky by ale zásobování mohlo být, alespoň částečně, vyřešeno dalším importem uhlí z JAR. Do konce roku už je objednáno 500 000 tun antracitu. Otázkou spíše je, na kolik to přijde. Situace s nedostatečnými zásobami uhlí se odrazila i v plynárenství – v polovině září zazněl v ukrajinské vládě nápad, že by se rychle dokoupilo ještě 2,5 mld. m³ zemního plynu, který by šel v nejhorším využít k vykrytí nedostatečné výroby elektřiny z uhlí. To by ale přišlo na 500 mil. USD, navíc by tuto sumu dostalo Rusko, protože plynovody z EU jsou využívány na 100 %. Mimoto se objevila obava, že kdyby Naftogaz musel sehnat na trhu 500 mil. USD, mohlo by to notně zahýbat ukrajinskou hřivnou. I to je současná Ukrajina.
Uvidí se, jak velkým tématem bude antracit během přicházející zimy a jestli se v nějaké podobě objeví ve vztazích mezi Kyjevem a Moskvou, respektive separatistickými pseudorepublikami. Lze ale očekávat, že otázka antracitu z médií postupně zmizí stejně jako otázka zemního plynu po vyřešení závislosti na dodávkách z Ruska. Pomoci tomu má rozšíření dovozních kapacit a záměna spalovací technologie v elektrárnách, aby mohly pálit i jiné typy uhlí než jen nedostatkový antracit.
