„Řada novinářů a zahraničněpolitických analytiků hledá a nachází spojení mezi Ruskem a různými politickými riziky. Myslím si, že Rusko je rizikový faktor, ale zároveň se domnívám, že tyto názory střílejí mimo,“ říká Balázs Jarábik z Carnegieho nadace pro mezinárodní mír ve druhé části rozhovoru pro EurActiv.
Balázs Jarábik je nerezidentní spolupracovník Carnegie Endowment for International Peace. Zaměřuje se na oblast východní a střední Evropy, především na Ukrajinu. V první části rozhovoru s ním EurActiv hovořil zejména o situaci v Maďarsku, kde Jarábik žije.
Je Maďarsko proruskou zemí?
Maďarsko se pokouší otevřít více na východ už nejméně osm let. Jedná se o dlouhodobou zahraniční politiku, která zahrnuje nejen Rusko, ale i země Východního partnerství nebo Čínu. Výsledky jsou smíšené a pro menší členský stát může být tato volba zvláštní – ale ne nutně špatná, protože jde v první řadě o byznys.
Ale může to být pro zemi nebezpečné, pokud jde například o energetickou bezpečnost. Maďarsko se chystá posílit svou závislost na Rusku kvůli projektu nové jaderné elektrárny v lokalitě Paks.
Dohoda o výstavbě jaderné elektrárny Paks II byla uzavřena skutečně podezřelým způsobem, bez veřejné soutěže atd. Na druhé straně Komise dohodu s Ruskem schválila – s největší pravděpodobností proto, že to pro Maďarsko mohla opravdu být ta nejlepší dohoda, pokud vezmeme v úvahu všechny okolnosti. Rosatom měl navíc nízkou konkurenci, když například uvážíte, s jakými finančními problémy se potýká Westinghouse.
Vztah Maďarska k Rusku mezi ostatními zeměmi Visegrádské čtyřky vyniká. Putin a Orbán se pravidelně setkávají a objevují se například podezření, že Moskva Orbána zapojila do ruského plynového byznysu. Na druhé straně ovšem Maďarsko pravidelně hlasuje pro evropské sankce vůči Rusku. Toto téma sice opakovaně vznášelo, ale nejdůležitější je, že sankce nikdy nevetovalo. Aktivní odpor přichází z jiných zemí, počínaje Kyprem a konče Itálií.
Nefunguje to tak, že Putin volá Orbánovi každý týden a říká „Viktore, udělej tohle nebo udělej tamto“.
Někteří lidé také vidí podobnosti mezi aktivitami Orbána v Maďarsku a tím, co Putin dělá v Rusku. Kopíruje Orbán ruský model?
Vidím tam spoustu podobností jednoduše kvůli [v první části rozhovoru] zmíněnému přechodu k tradicionalismu. V Rusku i v Maďarsku vidíme lokální důsledky globálních procesů. Lukašenko v Bělorusku byl první, kdo se uchýlil k tomu, co voliči chápali jako tradiční politiku (my jí říkáme „neosovětská“). Udělal to poté, co šoková terapie ekonomické transformace poškodila řadu lidí, především dělníky z různých průmyslových odvětví vyrábějících pro trhy bývalého SSSR. Maďarsko má jinou tradici a Rusko má také jinou tradici. Ale vidíme tam podobnosti v metodách, ve způsobu komunikace a zvláště ve způsobu, jakým se potýkají s mezinárodními vztahy. Ale nefunguje to tak, že Putin volá Orbánovi každý týden a říká „Viktore, udělej tohle nebo udělej tamto“. Mají podobný způsob uvažování v řadě oblastí. Ale bylo by poměrně povrchní říci, že vše, co se děje v Maďarsku, se děje kvůli Rusku.
Rusko chce uznání
Během posledních tří let začaly některé evropské země vnímat Rusko jako skutečnou hrozbu pro svou bezpečnost. Takže je pravděpodobné, že někteří lidé v Evropě jsou podezíraví, pokud jde o ruské chování.
Rusko je nový obětní beránek mezinárodního společenství. Začalo to ještě před ukrajinskou krizí, ale západní elity se teď cítí ublíženě, protože nemohly Rusku zabránit v anexi Krymu. Nyní existuje celá řada novinářů a zahraničněpolitických analytiků, kteří hledají a nacházejí spojení mezi Ruskem a různými politickými riziky. Myslím si, že Rusko je rizikový faktor, ale zároveň se domnívám, že tyto názory střílejí mimo.
Je poměrně snadné pochopit, proč Rusové anektovali Krym.
Je poměrně snadné pochopit, proč Rusové anektovali Krym. Cílem bylo zajistit základnu černomořské flotily v Sevastopolu uprostřed velké politické nejistoty, která na Ukrajině vznikla po Majdanu. Ano, Moskva využila příležitosti, kterou jí nabídl šok po dramatických událostech v Kyjevě, ale samotný konflikt nevyvolala – i když přispěla k jeho eskalaci prostřednictvím podpory [bývalého ukrajinského prezidenta Viktora] Janukovyče. Nechci Rusko obhajovat a myslím si, že si zaslouží trest. Ale nemyslím si, že je užitečné přeceňovat riziko, jaké Rusko znamená pro NATO.
Myslíte si, že má Rusko sofistikovanou strategii, jak zacházet s EU, nebo žádná neexistuje?
Je důležité se ptát, jaký je cíl ruského chování vůči EU. Chtělo by Rusko oslabit EU? Rozhodně. Chtělo by Rusko, aby se EU rozpadla? Nemyslím si. Rusko není v takovém geopolitickém postavení, v jakém byl Západ, když se rozpadal Sovětský svaz. Jednali by pak s každou evropskou zemí zvlášť? Rusko na to nemá kapacity. Panuje konsenzus, že je to stále slabé bývalé impérium. Cílem Ruska je, aby s ním Západ zacházel jinak. S větším respektem, uznáním a pochopením. Svým chováním samozřejmě respekt a uznání vzbudit nemůže, i když západní reakce si tak někteří v Moskvě mohou vykládat.
Objevuje se mnoho názorů, že dohody z Minsku jsou mrtvé a měly by být nahrazeny. Čím je ovšem můžeme nahradit?
Takže neočekáváte, že by Rusko po Ukrajině napadlo jinou zemi nebo jiné části Ukrajiny, jak se někteří lidé obávají.
Nemají na to sílu. Také si nemyslím, že by to byl jejich strategický cíl. Rusko stále potřebuje Ukrajinu jako strategického partnera, i když ji už nemohou získat jako spojence. Podle výpočtů západních vojenských analytiků nemá Rusko schopnost podmanit si Ukrajinu vojenskou silou. Mohou ji napadnout, ale vyžadovalo by to významnou sílu, aby si ji mohli podrobit.
Existuje také rozdíl mezi tím, co se stalo na Krymu, a tím, co se stalo v Donbasu. Krym byl naplánovanou ruskou invazí/intervencí. Donbas je mnohem chaotičtější. Zpočátku to nebyla skutečná ruská invaze, ale spíše povstání částečně inspirované Ruskem. Anexe Krymu dala rebelům naději, že je Rusko bude také chránit. Ale Rusko jim ve skutečnosti příliš nepomohlo.
Co bude s Ukrajinou
Existuje pro situaci na Ukrajině nějaké řešení? Můžeme v této oblasti čekat další zmrazený konflikt?
Myslím, že bychom mohli být ještě rádi, pokud by šlo o zmrazený konflikt. Ale teď to není zmrazený konflikt. Lidé umírají každý den. Existují tam čtyři nebo pěti center bojů a ani jedna ze stran nemá skutečný zájem tyto boje ukončit. Rebelové se mohou spolehnout na ruskou podporu a Ukrajina spoléhá na podporu Západu. Pokud by bylo dosaženo míru, kdo by zaplatil za reintegraci a jak tam budou lidé společně žít? Mít na Ukrajině konflikt nebo zmrazený konflikt může být krátkodobě levnější pro všechny zúčastněné strany.
Pokud konflikt napomůže Ukrajině provádět reformy, vytvořit společenskou smlouvu a zajistit, aby stát fungoval, mohlo by to být pro ukrajinskou stranu výhodné.
Pokud bychom chtěli mluvit o možných řešeních, objevuje se mnoho názorů, že dohody z Minsku jsou mrtvé a měly by být nahrazeny. Čím je ovšem můžeme nahradit? Minské dohody vytvářejí rámec pro regulaci konfliktu – příměří, stažení zbraní, budování důvěry a tak dále. Myslím, že to bude velmi pomalé, ale nakonec skončíme u scénáře zmrazeného konfliktu.
Je to pro Ukrajince dobrý scénář?
Nejsem si jistý, že to bude pro Ukrajinu dobré, ale konflikt také dává zemi zároveň určité výhody, protože Ukrajincům i Západu připomíná, že Rusko je nepřítel. Pomáhá budovat národní povědomí a měl by tlačit na reformy v armádě nebo v jiných oblastech. Pokud konflikt napomůže Ukrajině provádět reformy, vytvořit společenskou smlouvu a zajistit, aby stát fungoval, mohlo by to být pro ukrajinskou stranu výhodné. Pokud bude Kyjev na tento konflikt jen svalovat všechny své chyby a pokračovat v dosavadních zvyklostech, tak se ke konci takzvané ukrajinské krize nedopracujeme.
Autor: Adéla Denková pro web EurActiv.cz. Text publikujeme se souhlasem autorky.
