Slovenská společnost je naladěna prozápadně. Od posledních voleb máme ale v parlamentu politickou sílu, která otevřeně podporuje Rusko – i v konfliktu s Ukrajinou. Jsou to Kotlebovi neonacisté, říká prezident bratislavského Institutu pro veřejné otázky Grigorij Mesežnikov, který se podílel na vzniku publikace mapující pohled zemí V4 na rusko-ukrajinskou krizi.
Na Slovensku vzniká nová vláda. Bude ji tvořit koalice čtyř ideologicky rozdílných stran. Může to mít vliv i na zahraniční politiku země? Myslíte si, že bude mezi členy vládní koalice docházet ke sporům ohledně zahraničněpolitického směřování?
Do programových priorit se podařilo prosadit jednoznačnou podporu euroatlantické a evropské dimenze slovenské zahraniční politiky. Proto si myslím, že v této otázce by neměly vznikat výraznější spory. Myslím si, že zejména dvěma středopravým koaličním stranám (Sieť a Most-Híd – pozn. red.) záleželo na tom, aby debaty zpochybňující naši orientaci na Západ vůbec nevznikaly.
Určité pochybnosti může vyvolávat obsazení ministerstva obrany Slovenskou národní stranou (SNS), která se dosud vymezovala kriticky vůči NATO. Naší účasti v Severoatlantické alianci však v současné době přímo neodporuje a domnívám se, že nebude v tomto ohledu vytvářet problémy, které by mohly novou vládu destabilizovat.
Jak se Slovensko dívá na otázku stálé přítomnosti sil NATO na východě EU, kterou výrazně podporuje Polsko?
Dosavadní vláda Roberta Fica přímou přítomnost jednotek NATO nebo USA na území Slovenska nepodporovala. Na posílení přítomnosti sil Severoatlantické aliance v regionu střední Evropy se však dívala pozitivně. Takový byl alespoň oficiální postoj vyjádřený ministerstvem zahraničních věcí. Formulace, jaké ve svých prohlášeních k této otázce v minulosti volil ministerský předseda, mohly vyvolávat určité pochybnosti o tom, zda je plně ztotožněn s euroatlantickou orientací Slovenska. Přítomnost vojsk NATO na našem území je podle něj zbytečná, jenže i slovenská armáda je přece součástí Severoatlantické aliance. V každém případě si však myslím, že nová vláda dosavadní přístup v tomto směru nezmění. Přítomnost aliančních sil v regionu nám v době, kdy z východu přicházejí reálné hrozby, může pomoci.
Když zůstaneme u hrozeb z východu – nemohou se mezi jednotlivými koaličními stranami projevit například rozdílné názory na prodlužování sankcí uvalených na Rusko kvůli agresi vůči Ukrajině?
Dosavadní opoziční strana Most-Híd je naladěna výrazně proevropsky a proatlanticky, zároveň je ale v menšinovém postavení, takže uvidíme, jak efektivně dokáže své názory ve vládě prosazovat, podobně jako strana Sieť. Dosud bylo Slovensko vnímáno do značné míry skrze výroky premiéra Fica, které nebyly zcela v souladu se společným evropským postojem. Nebyly však v souladu ani s oficiální zahraniční politikou Slovenska, která se společné evropské linie nijak nevybočovala. Sankce Slovensko dodržovalo a Ukrajině poskytlo pomoc v podobě reverzního toku plynu. Vzniká tak vlastně trochu problematická situace ve vnímání Slovenska, které se v pohledu na rusko-ukrajinský konflikt odlišuje například od zřetelné pozice Polska. Týká se to však především vnitřní slovenské debaty. V reálném výkonu politiky ve skutečnosti velké odlišnosti nenajdeme.
Slovanské kořeny
Jak se premiér Fico liší ve svém postoji k Rusku například od svého maďarského kolegy Viktora Orbána? Právě Slovensko a Maďarsko jsou často považovány za země nakloněné Rusku více než Česká republika a mnohem více než Polsko.
Rozdíl najdeme v jakémsi motivačním podhoubí, ze kterého názory obou politiků vyrůstají. V případě Roberta Fica můžeme pozorovat určitou inklinaci ke kulturně-jazykové blízkosti mezi Slovenskem a Ruskem. V minulosti se dost často zmiňoval o slovanských kořenech slovenské společnosti. O Vladimiru Putinovi se pak před několika lety vyjádřil v tom smyslu, že vrátil Rusům národní hrdost. Problémy s demokracií v Ruské federaci přitom podle něj nejsou důležité. Jako třetí argument pro dobré vztahy s Ruskem uvádí nevyhnutelnost udržování ekonomických vazeb.
V případě Viktora Orbána kulturně-jazyková argumentace z celkem pochopitelných důvodů chybí. Nevšiml jsem si ani, že by Orbán Putina osobně vyzdvihoval. Orbán je vizionářský politik. Před několika lety představil svou vizi jiného než liberálně-demokratického státu. Usiluje o efektivní uspořádání státu, který by prosazoval národní hodnoty. V tomto směru mu může ruská mocenská praxe sloužit jako určitý vzor.
Důležitou roli pak v Maďarsku hraje úvěr, který Rusko slíbilo poskytnout na dostavbu jaderné elektrárny Paks. Viktor Orbán se nikdy předtím jako proruský politik neprofiloval. V minulosti jsem byl osobně svědkem toho, že vystupoval výrazně proevropsky a proatlanticky. Z pohledu Maďarska tedy bude ekonomický zájem silnější než z pohledu Slovenska.
Jakou roli může hrát snaha oslovit voliče? Musí SMER – podobně jako například v Česku ČSSD – řešit otázku, jestli příliš tvrdým postojem vůči Rusku neohrozí své volební výsledky?
Některé skupiny občanů se k Rusku možná z různých důvodů staví pozitivně, ale zahraničněpolitická témata nejsou z hlediska oslovení voličů stěžejní. Jen těžko lze na této otázce získat nějaký výrazný politický kapitál. Domnívám se, že Robert Fico tento potenciál přecenil, což se ukázalo při prezidentských volbách v roce 2014, ve kterých zvítězil Andrej Kiska. Většinu voličů SMERu tvoří lidé bez vyhraněnějšího názoru na rusko-ukrajinský konflikt. Větší podíl voličské základny sice tvoří ti, kdo spíše sympatizují s Ruskem, ale nejedná se o proruskou stranu.
Celkově je pak slovenská společnost naladěna prozápadně. Průzkumy zaměřené na vnímání rusko-ukrajinského konfliktu ukázaly, že značná část občanů nemá vyhraněný názor. Mezi těmi, kdo měli jasný názor, však převažovali ti, kteří stáli na straně Ukrajiny a považovali Ukrajinu za oběť. Lidé tuto otázku vnímají v jakési prvoplánové, vizuální rovině. Zaujal je Majdan, okupace Krymu a válka v Donbasu. Takové události pak mají šanci formovat jejich názor.
Visegrád na křižovatce
Funguje na slovenské politické scéně relevantní jednoznačně proruská síla?
Od posledních voleb taková síla existuje. Jsou to Kotlebovi neonacisté (Ľudová strana Naše Slovensko, ĽSNS – pozn. red.), kteří Rusko otevřeně podporují. Jednak stojí na ruské straně proti EU, NATO a Západu obecně, a také se staví na ruskou stranu v konfliktu s Ukrajinou. V době Majdanu Marian Kotleba jako banskobystrický župan poslal tehdejšímu ukrajinskému prezidentovi Viktoru Janukovyčovi dopis, ve kterém ho žádal, aby neustupoval demonstrantům. Celý Majdan byl totiž podle něj zrežírován Západem a Spojenými státy proti Rusku. V situaci, kdy ukrajinská společnost volala po bližším přimknutí k EU, se tak vlastně stavěl za to, že by tato země měla naopak zůstat ve sféře ruského vlivu.
Jaký vliv má na slovenské veřejné mínění ruská propaganda šířená po sociálních sítích?
Není to bezvýznamný faktor. Existují svědectví, podle kterých vkládá ruský stát do těchto aktivit množství kapacit, energie a finančních prostředků. Efektivita takové propagandy má však i své hranice.
Záměrem ruských trollů není přímé, řekněme mocenské podmanění Evropy. Snaží se ale ovlivnit veřejný diskurz tak, aby měli lidé pochybnosti o tom, co je pravda. Interpretace rusko-ukrajinského konfliktu tak například nemá jednoznačně odsuzovat Rusko. Tento přístup koresponduje i se strategickým záměrem současného ruského režimu. Ten usiluje o rozklad EU, ne vojenské podmanění, i když bych to za jistých okolností zcela nevyloučil. Pravděpodobnější však je, že Rusko chce ze spolupráce s Evropskou unií profitovat, ale tak, aby byla Unie ve slabém postavení.
Už jste zmínil, že ve vztahu Slovenska a Ruska hrají roli i ekonomické vazby, i když třeba nejsou tak významné jako v případě Maďarska. Ozývají se tedy hlasy volající po přátelštějším přístupu k Moskvě třeba ze strany průmyslu?
Zaznívají spíše ojedinělé hlasy v tomto duchu. Celková struktura slovenského obchodu s Ruskem však neumožňuje formulovat nějaké výraznější pozice. Slovenské ekonomiky se v podstatě nedotkly ani evropské sankce vůči Rusku, ani ruské protisankce. Náš zemědělský vývoz do Ruska je minimální. Slovensko tam vyváží především průmyslové výrobky, zejména osobní auta. Ta sankcím ani embargu nepodléhají. Vývoz poklesl, ale bylo to kvůli klesající koupěschopnosti ruského obyvatelstva. Rusko na druhé straně dováží na Slovensko především ropu a plyn a má zájem na tom, aby tento obchod pokračoval.
To mimochodem nastavuje zpětně zrcadlo našemu předsedovi vlády, který v roce 2014 tvrdil, že má k dispozici katastrofické scénáře toho, jak sankce dopadnou na evropskou i naši ekonomiku. Kdyby se jednoduše podíval na to, co do Ruska vyvážíme a co dovážíme, asi by nedospěl k takovým neadekvátním závěrům. Premiér ovšem nadále tvrdí, že sankce nejsou dobré, protože bychom s Ruskem měli naopak rozvíjet ekonomickou spolupráci. Je symptomatické, že naposledy se v tomto smyslu vyjádřil po návštěvě šéfa Gazpromu Alexeje Millera, o jejímž obsahu se veřejně nic nepsalo. Fico však nikdy nevyužil příležitosti nastolit podobnou otázku na summitu EU. Jedná se spíše o domácí lobbing.
Už jsme zmiňovali rozdíl v postoji Slovenska a Polska k Rusku. Každá se zemí Visegrádské skupiny má na rusko-ukrajinský konflikt trochu odlišný pohled nebo z jednotlivých států alespoň zaznívá různá rétorika. Podle některých názorů existence V4 nemá smysl, pokud se země nedovedou dohodnout ani na tak na zásadních otázkách. Jak se na to díváte Vy?
Visegrádská skupina se teď podle mého názoru dostává na křižovatku. Netýká se to ovšem rusko-ukrajinského konfliktu, protože navzdory všem rozmanitým hlasům se nakonec reálný výkon politiky drží evropské linie. Týká se to migrační problematiky. Všechny diskrepance, které vznikaly – často jen verbálně – v postojích jednotlivých visegrádských zemí, zatím nezasahovaly do podstaty evropské politiky a nezpochybňovaly naše členství v EU. Teď však nastává změna.
V4 podle mě představuje výborný formát pro regionální spolupráci, který politicky i ekonomicky výrazně pomohl všem čtyřem zemím a nejvíce Slovensku, protože to by jinak z první integrační vlny vypadlo kvůli mečiarismu. Pokud by však měla být spolupráce založena na prezentaci alternativních názorů, které neodpovídají představám společné evropské politiky, nastal by skutečně problém a naše země by to poškodilo. Visegrádská spolupráce má podle mě smysl tehdy, kdy naše země spojuje s EU a pomáhá prosazovat naše zájmy shodně se zájmem EU.
Rozhovor vznikl u příležitosti představení publikace Diverging Voices, Converging Policies: The Visegrad States’ Reactions to the Russia-Ukraine Conflict, ve které kolektiv autorů z visegrádských zemí mapuje důvody, proč jednotlivé země V4 odlišně vnímají různé aspekty rusko-ukrajinského konfliktu. Grigorij Mesežnikov je editorem této publikace, společně s polským sociologem Jackem Kucharczykem. Publikaci vydala nadace Heinrich-Böll-Stiftung.
Autor: Adéla Denková, EurActiv.cz
