V souvislosti s ruskou anexí Krymu a agresí proti východním oblastem Ukrajiny jsou především sociální sítě v Evropě zamořeny kremelskou propagandou, která má od počátků 20. let minulého století shodné rysy: Oponenty a kritiky označuje za fašisty a snaží se zakrýt své vlastní agresivní plány.
Mezi dvěma světovými válkami komunisté svou antifašistickou rétorikou necílili na italské fašisty či německé nacisty a jejich spojence, ale naopak na socialisty, kteří místo revolučního postupu usilovali o sociální smír, čímž měli zradit dělnickou třídu.
Komunisté označovali sociálně demokratické strany za sociálfašismus. Občanské strany pak byly fašistická reakce, která brzdí vývoj dějin neodvratně směřujících ke komunistickému ráji, zatímco nacisté naopak pomáhali vytvářet revoluční situaci a urychlovat tak běh dějin. A právě v této symbióze dvou gangsterských režimů je nutno chápat komunistický antifašismus.
„Vy jste jedna rodina, vy patříte do jedné rodiny buržoasie, do rodiny fašistů!“ nadával socialistům v roce 1929 Klement Gottwald v čs. parlamentu. Gottwald nebyl jediný komunistický šéf, který útočil na socialisty podle instrukcí Moskvou řízené Kominterny. Podobně se chovali italští komunisté, kteří svým postupem proti sociálním demokratům de facto pomohli Mussolinimu dostat se k moci.
O desetiletí později podobně pomohla k moci nacistům Komunistická strana Německa, když v době smrtelného ohrožení Výmarské republiky ze strany NSDAP útočili komunisté na německé sociální demokraty, které neváhali napadat při uličních bojích.
Fašisté odleva doprava
Za „fašisty“ označovali komunisté všechny, kdo s nimi netáli za jeden provaz – odleva doprava. Pátý sjezd KSČ vyhlásil zostřený boj všem vojenským fašistickým formacím, které následně jmenoval: Sokol, selská jízda, legionáři. Vedle fašistických formací, fašistických kádrů a fašistických rezerv, kam šlo zařadit kohokoli podle momentální situace a právě aktuální strategie, byl fašistický například i mír, který byl v komunistickém sektářsko apokalyptickém převrácení všech hodnot označován za „důležitou imperialistickou zbraň“:
„Boj proti imperialistické válce je nemyslitelný bez rozhodného odhalování pacifismu, jenž za nynějších poměrů je důležitou zbraní v rukou imperialistů při přípravě válek a při zakrývání těchto příprav,“ hlásají teze zmíněného komunistického sjezdu, přičemž za hlavní nástroj imperialistického „pacifismu“ je označena Společnost národů.
„Imperialistický“ byl jak mír, tak i válka, přičemž to byla podle komunistů právě sociální demokracie, která hrála aktivní roli při přípravách „imperialistické války“.
Když se někteří komunisté-idealisté proti tomuto sektářskému třeštění ohradili s tím, že je třeba se soustředit na skutečné nebezpečí, jako jsou němečtí nacisté, byli jako heretici zavrženi. Šéfredaktor Rudého práva Josef Guttmann se odmítl podrobit direktivě Kominterny a rozeslal členům strany a jejímu vedení Memorandum, ve kterém obvinil Komunistickou stranu Německa z podílu na vítězství Hitlera v zemi.
Guttmann byl ze strany vyloučen a označen za „fašistického špiona“. Za agenty gestapa byli označováni všichni ti, které hodlal Stalin odstranit – od Trockého přes Zinověva, Kameněva, Jevdokimova až po Bucharina, Radka nebo Rykova byli všichni „trockističtí agenti gestapa, kteří si zaslouží jediné: zastřelit!“.
Španělské anarchisty, bojující proti frankistům, Moskva označovala za „pěšáky fašismu“, vůči kterým je třeba uplatnit „revoluční právo“, jednoduše proto, že nezapadali do Stalinova plánu zúročit „nezištnou“ pomoc Moskvy republikánům a udělat ze Španělska sovětský satelit.
Když se zahraniční média zmiňovala o Stalinem záměrně vyvolaném hladomoru na Ukrajině, kterému padly za oběť miliony Ukrajinců, byla to podle Moskvy podlá „nacistická propaganda“, přičemž komunisté jedním dechem tvrdili, že Ukrajinci hladoví na rozkaz Varšavy, aby Moskvu zdiskreditovali.
V roce 1935 Kominterna zavelela nahradit třídní boj strategií lidové fronty, ve které měly spolupracovat všechny „antifašistické“ síly, včetně těch, které dosud označovala za fašisty. Nová strategie vydržela do srpna 1939, kdy byl podepsán nacisticko-sovětský pakt, který se stal odrazovým můstkem pro 2. sv. válku, která byla odstartována společným útokem Hitlera a Stalina proti Polsku.
Sovětská propaganda okamžitě skončila s „protifašistickými výpady“ a J. V. Stalin v rozhovoru pro sovětský tisk prohlásil, že nikoliv Německo napadlo Francii a Anglii, ale že naopak Francie a Anglie napadly Německo, čímž na sebe převzaly zodpovědnost za rozpoutání války.
Oloupeného nazvat lupičem
Když pak Hitler na svého spojence v červnu 1941 rovněž zaútočil, vydávali komunisté dosavadní sovětsko-nacistický pakt za „zkřížení mnichovské politiky“, vyvražďování polských elit označovali za „zákrok Sovětského svazu proti Hitlerovi v Polsku“ a sovětský útok na Finsko v roce 1939, kvůli kterému byl SSSR vyloučen ze Společnosti národů, byl podle nich „likvidací německých předmostí ve Finsku“.
Jakmile byla v roce 1945 vyřazena nacistická konkurence v boji o to, jakou barvu bude mít evropská totalita, fašistická reakce se opět objevila na Západě. Po vypuknutí studené války se fašisty postupně stali velitel protinacistických sil Bojující Francie generál de Gaulle, německý křesťanský demokrat, antinacista Konrad Adenauer, stejně jako vrchní velitel spojeneckých sil bojujících pro třetí říši generál Eisenhower: Nacisticko-sovětské spiknutí proti svobodnému světu z roku 1939 přečkalo i rok 1945.
Severoatlantické obranné uskupení, které se podle Moskvy stalo nástupnickou organizací Hitlerovy třetí říše, se chystalo napadnout Prahu, tvrdil Kreml, když připravoval invazi do Československa v srpnu 1968. Na západních hranicích podle něho měly stát německé tanky (Západ – bohužel – neuvažoval o nějaké intervenci v Československu ani vteřinu) a přímo v zemi měly operovat speciální americké jednotky (v Mostě, který se boural, natáčeli Američané film o bojích v Porýní, přičemž kompars, oblečený do amerických uniforem, dělali čs. vojáci základní služby).
Také měly být objeveny sklady zbraní, které měla přichystané kontrarevoluce (šlo o sklady promoskevských Lidových milicí), reprezentovaná především Klubem bývalých politických vězňů K 231, který podle ruské propagandy sdružoval bývalé esesáky, fašisty a kolaboranty s nacisty. (Prvními politickými vězni po únoru 1948 byli naopak účastníci protinacistického odboje – západního, východního i domácího.)
Když dnes Kreml a jemu poplatná média tvrdí, že na Ukrajině tamní fašisté rozpoutali občanskou válku, je to třeba chápat v rámci výše popsané sovětské propagandy, kterou má bývalý rozvědčík KGB Putin v krvi: oloupeného nazvat lupičem, oběť agrese agresorem.
Ne že by v zemi žádné fašizující skupiny nebyly, ale protesty na kyjevském Majdanu odstartovala ukrajinská levice a studenti, zatímco podpora radikální pravici – i když samozřejmě roste s vývojem událostí na východě země – je na Ukrajině stále menší, než má například Le Penová ve stabilní demokracii, jakou Francie je, zatímco v Rusku radikální fašizující pravice, pro kterou mezinárodní právo nic neznamená, přímo třímá vládní otěže.
Ruský parlament mimo jiné „zmocnil“ prezidenta obsadit celou Ukrajinu, suverénní sousední stát. To už není v rovině zabrání čs. pohraničí nacistickým Německem, jako tomu bylo s Krymem, ale jedná se o 15. březen 1939, nejde-li rovnou, díky velikosti a významu Ukrajiny, o věc srovnatelnou s nacisticko-sovětským napadením Polska, které odstartovalo světovou válku.
Jestliže má radikální pravice na Ukrajině podporu několika procent občanů, Putinovu agresivní zahraniční politiku schvaluje 85 % Rusů a například 80 % dotázaných má dodnes za to, že nás Moskva v roce 1968 zachránila před německými fašisty.
Když dnes někdo poukazuje na Banderu jako na maskota ukrajinského fašismu (mimochodem Bandera strávil většinu války v nacistickém koncentračním táboře), tak v samotném Rusku podle nejnovějších průzkumů vede v popularitě historických osobností jeden z největších masových vrahů v lidských dějinách J. V. Stalin, zatímco o druhé místo se dělí car Mikuláš II. s V. I. Leninem, vedle kterého byl Mussolini úplný břídil.
Petr Placák (1964) je spisovatel, historik a publicista. V osmdesátých letech publikoval v literárním samizdatu, založil nezávislou iniciativu České děti a organizoval protikomunistické demonstrace. Po sametové revoluci vystudoval historii na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy, psal do Respektu a Lidových novin. V roce 1995 založil studentský politicko-kulturní měsíčník Babylon, jehož je šéfredaktorem, a o šest let později i stejnojmenné nakladatelství. V roce 2008 získal cenu Magnesia Litera v kategorii publicistika za knihu Fízl.
Text vyšel ve sborníku textů Moskva posílá tanky, který vydal Člověk v tísni. Článek byl přetištěn na portálu HlídacíPes.org.
Publikace vyšla v rámci projektu Příběhy bezpráví. Ty přibližují mladým lidem moderní československé dějiny, zejména pak období komunistické totality. Prostřednictvím filmových projekcí, diskusí s pamětníky, historiky či filmaři, studentských týmových projektů, výstav a dalších aktivit umožňují žákům a studentům českých škol dovědět se více o naší historii.
