Zatímco v Bělorusku pokračují protesty a stávky, na (zejména ruskojazyčném) internetu se objevuje řada dezinformací ohledně situace v zemi. Uživatelé sociálních sítí tak například začali šířit informace, že vlajka běloruského protestu (bílá-červená-bílá, v Bělorusku se používá lidová zkratka BČB, pozn. překl.) je vlajkou nacistických a fašistických pomahačů. Ve skutečnosti však byla bílo-červeno-bílá vlajka symbolem běloruského národního hnutí již od přelomu 19. a 20. století a mezi lety 1991 až 1995 byla národní vlajkou Běloruské republiky.
Bílo-červeno-bílá symbolika byla aktivně využívána běloruským národním hnutím již od konce 19. století. Během únorové revoluce s bílo-červeno-bílými vlajkami vystoupily národní síly, První všeběloruský sjezd (celonárodní běloruské reprezentativní fórum svolané Velkou běloruskou radou) se také nesl ve znamení těchto barev.
Fotografie – commons.wikimedia.org
Historikové vedou dlouhodobé spory o tom, zda bílo-červeno-bílá vlajka byla státním symbolem Běloruské lidové republiky, vyhlášené v roce 1918, či nikoli. Je nicméně prokázáno, že národní síly a národní ozbrojené jednotky nadále pod touto vlajkou působily.
Ukrajinský historik Vitalij Skalskyj z Institutu ukrajinských dějin Národní akademie věd Ukrajiny řekl redakci StopFake k tématu toto:
„Běloruská národní vlajka je, stejně jako ukrajinská, plodem „věku národů“, to znamená 19. století, tedy spíše jeho konce. V roce 1917, s počátkem rozpadu Ruského impéria, začala všechna národní hnutí požadovat své symboly, včetně vlajek nebo alespoň národních barev, jejichž prostřednictvím by bylo možné identifikovat „své lidi“. Sovětská moc považovala vlajku BČB za nepřátelskou a nacionalistickou. Běloruské národní hnutí naopak přijalo tuto vlajku za svou a aktivně používalo právě ji.“
V sovětském Bělorusku platila jako oficiální rudá vlajka, od roku 1951 pak červeno-zelená s ornamentem v levé části. Bílo-červeno-bílá vlajka se jako antisovětská dále používala politickými a kulturními organizacemi Bělorusů v zahraničí.
V době nacistické okupace (1941-1944) povolila nová vládnoucí moc používání bílo-červeno-bílé vlajky společně s německou symbolikou. Tyto kroky okupační vláda podnikala, aby si naklonila národní hnutí země i protivníky komunistického režimu.
Vitalij Skalskyj k tomu říká:
„Během druhé světové války začala část národního hnutí spolupracovat s nacisty, protože to považovala za příležitost pro obnovu národní státnosti. Národní běloruská ‚partyzánka‘ (partyzánské hnutí, pozn. překl.), antinacistické a antikomunistické partyzánské hnutí, analogie Ukrajinské povstalecké armády, rovněž považovala tuto vlajkou za svou, ačkoli neměla ani možnost ani potřebu definovat její oficiální status.“
Devatenáctého září 1991 přijal Nejvyšší sovět Běloruské republiky zákon „O státní vlajce Běloruské republiky“ a schválil bílo-červeno-bílou vlajku.
Vlajka BČB (bílo-červeno-bílá) zůstal státním symbolem do roku 1995, kdy bylo v době prezidentování Alexandra Lukašenka uspořádáno první referendum v Bělorusku. Mezi čtyřmi volebními otázkami figurovala i otázka národní vlajky a znaku. Podle oficiálních údajů hlasovalo pro přijetí nového znaku a vlajky 75, 1 % zúčastněných voličů, proti bylo 20, 5 %.
