Zdroj: Jurij Beršidskij pro The Insider
Americký časopis The National Interest publikoval článek Vladimira Putina s názvem Faktické lekce 75. výročí druhé světové války. Na webových stránkách prezidenta visí stejný článek v ruštině pod názvem 75 let Velkého Vítězství: společná odpovědnost za historii a budoucnost. Historie je však v tomto článku převyprávěna podle sovětských učebnic ze 70. let a je vydatně připepřená dezinformacemi vlastní výroby.
1. O snahách vytvořit systém kolektivní bezpečnosti
Putin píše:
„Jedním z nejdůležitějších výsledků první světové války bylo vytvoření Společnosti národů. Do této mezinárodní organizace byly vkládány velké naděje na zajištění dlouhodobého míru, kolektivní bezpečnosti. Byla to progresivní myšlenka, jejíž důsledná realizace by bez nadsázky mohla zabránit opakování hrůz globální války.
Společnost národů, ve které dominovaly vítězné mocnosti jako Velká Británie a Francie, se však ukázala jako neúčinná a jednoduše se utopila v prázdných debatách. Ve Společnosti národů a na evropském kontinentu obecně nebyly vyslyšeny opakované výzvy Sovětského svazu zformovat rovnoprávný systém kolektivní bezpečnosti. Konkrétně šlo o výzvu uzavřít východoevropský a tichomořský pakt, které by mohly sloužit jako bariéra před agresí. Tyto návrhy byly ignorovány.“
SSSR v roce 1934 skutečně prosazoval myšlenku uzavření tzv. východního (či východoevropského) paktu o neútočení a neporušitelnosti hranic ve východní Evropě, nicméně iniciátorem této dohody byla právě Francie, kterou Putin ve svém článku kritizuje.
Pakt byl navržen jako logické pokračování Locarnských dohod o neútočení z roku 1925, uzavřených mezi Belgií, Velkou Británií, Německem, Itálií, Polskem, Francií a Československem. Podle těchto dohod byly hranice Německa se západními sousedy prohlášeny za neměnné, naproti tomu dohody Německa s východními sousedy předpokládaly pouze odmítnutí vojenského řešení územních sporů. Francie se zavázala, že podpoří východoevropské země v případě napadení.
V roce 1934 předložil francouzský ministr zahraničí Louis Barthou Sovětskému svazu systém skládající se ze dvou smluv: mnohostranného „východního paktu“ o neútočení a neporušitelnosti hranic a francouzsko-sovětské smlouvy o vzájemné podpoře v případě agrese. SSSR myšlenku podpořil pod podmínkou, že bude do paktu přizváno také Německo. Lotyšsko, Litva, Československo a Estonsko s myšlenkou souhlasily, Velká Británie pak vyjádřila podporu s podmínkou, že bude Německo zahrnuto nejen do mnohostranného paktu, ale i do francouzsko-sovětského. Francie a a SSSR k tomu neměly námitek.
Podepsání těchto dohod však nakonec nebylo možné kvůli stanovisku Německa, které se jich odmítlo účastnit z toho důvodu, že se nacházelo v nerovnoprávném postavení poté, co byla jeho práva na vyzbrojení omezena v důsledku versailleské smlouvy. Locarnské dohody již neuzavírala Výmarská republika, k moci se dostali nacisté, kteří měli zcela jiné zahraničněpolitické priority. Velká Británie se pokusila pakt zachránit a domluvila se s Francií na obnovení jednání o rovnoprávnosti Německa v případě podepsání paktu. Německo však poté pakt již definitivně odmítlo s vysvětlením, že „se nemůže účastnit žádného mezinárodního bezpečnostního systému, dokud budou jiné mocnosti zpochybňovat rovnoprávnost Německa v oblasti zbrojení“. Následujícího roku zformuloval Hitlerův osobní pobočník, Gruppenführer SS Julius Schaub německé stanovisko takto:
„Naše odmítnutí podepsat východní pakt zůstává pevné a neměnné. Vůdce si raději usekne ruku, než by podepsal akt, jenž omezuje spravedlivé a historicky zákonné nároky Německa na Pobaltí a než by upustil od historické mise německého národa na Východě.“
Snahy vytvořit systém kolektivní bezpečnosti ve východní Evropě byly kvůli odmítavé pozici Německa odsouzeny k nezdaru, a lze tedy tvrdit, že role SSSR byla v těchto snahách druhořadá. Jediným výsledkem francouzské iniciativy byl vstup SSSR do Společnosti národů v roce 1934, ze které byl vyloučen v roce 1939 za agresi proti Finsku.
Iniciátorem analogického tichomořského paktu byl australský premiér Joseph Lyons, jenž tuto myšlenku pronesl na konferenci britských dominií v roce 1937. SSSR ještě v roce 1933 mluvil o myšlence systému kolektivní bezpečnosti v tichomořském regionu v reakci na návrh prezidenta USA Franklina Delano Roosevelta na podepsání americko-sovětské smlouvy o neútočení, tehdy ovšem tyto iniciativy k ničemu nevedly. Stejně jako v Evropě, podpořil i zde SSSR Lyonsovu myšlenku, k podepsání paktu však přesto nedošlo kvůli odmítavému postoji Japonska. SSSR zvažoval podepsání dohody i bez Japonska. V roce 1937 napsal lidový komisař pro zahraničí Maxim Litvinov sovětskému velvyslanci v USA Alexandrovi Trojanovskému:
„Pokud předem rozhodneme, že nutnou podmínkou pro uzavření paktu je účast Japonska, pak je celá záležitost odsouzena k nezdaru. Japonsko se do paktu odmítne zapojit, aby jej potopilo. Vštěpujeme proto všem, kteří o tématu jednají, že musí být od samého počátku stanoveno, že pakt může být přijat i bez účasti Japonska. Pouze v takovém případě se Japonsko možná bude chtít připojit. Pakt o neútočení nemá samozřejmě bez Japonska valný smysl, neboť my, Velká Británie, USA, Francie ad. se i bez toho nechystáme jeden druhého v Tichém oceánu napadnout, přesto však bude mít jejich vzájemný pakt význam známé solidarity mezi nimi, obzvlášť bude-li do paktu zahrnut i bod o konzultaci v případě hrozby pro jednoho z účastníků paktu.“
Roosevelt však v paktu bez účasti Japonska smysl neviděl. Trojanovskij v telegramu lidovému komisaři informoval:
„Roosevelt řekl, že na podzim bude vznesena otázka demilitarizace několika ostrovů Tichého oceánu, jak amerických, tak japonských, a možná i Holandská Indie nebo Indočína s příslušnými garancemi nedotknutelnosti. Demilitarizace je reálná věc, ale pakty nedávají žádné záruky, nelze jim důvěřovat. Amerika nemůže vstupovat do spojenectví ani ničeho podobného. Pakt bez Japonska každopádně nemá smysl. Hlavní zárukou je silná flotila, naše americká, anglická a možná sovětská.“
2. O vztazích mezi Stalinem a Hitlerem před válkou
V Putinově článku se dočteme:
„… na rozdíl od mnohých tehdejších evropských vládců se Stalin nepošpinil osobním setkáním s Hitlerem, který měl tehdy v západních kruzích pověst zcela váženého politika, byl žádaným hostem v evropských hlavních městech“.
Stalin se skutečně s Hitlerem nikdy osobně nesetkal, nicméně distanční vztah, jenž mezi sebou měli, byl dosti vřelý. Soudě podle gratulačních textů byl nacistický vůdce i v SSSR považován za „váženého politika“.
Obzvlášť pozoruhodná je věta ze Stalinovy gratulace hitlerovskému ministrovi zahraničí Ioachimu von Ribbentropovi o přátelství národů Německa a SSSR „spojeném krví“.
3. O tajných protokolech k německo-sovětským smlouvám
Ve svém článku Putin píše:
„O tehdy uzavřené Smlouvě o neútočení se nyní objevuje hodně diskusí a výtek právě na adresu současného Ruska. Ano, Rusko je nástupcem SSSR a sovětské období se všemi jeho triumfy a tragédiemi je nedílnou součástí naší tisícileté historie. Ale také připomenu, že Sovětský svaz dal právní a morální hodnocení takzvanému paktu Molotov–Ribbentrop. V rozhodnutí Nejvyššího sovětu ze dne 24. prosince 1989 byly oficiálně odsouzeny tajné protokoly jako ‚akt osobní moci‘, žádným způsobem nevyjadřující ‚vůli sovětského lidu, který nenese žádnou odpovědnost za toto spiknutí‘.“
Toto však napsal v článku pro americký časopis. Na tiskové konferenci v roce 2015 v odpovědi na otázku novináře o výrocích tehdejšího ministra kultury Vladimira Medinského, jenž pakt označil za kolosální úspěch stalinské diplomacie z pohledu státních zájmů Sovětského svazu, Putin prohlásil:
„A když Sovětský svaz pochopil, že je vydán napospas hitlerovskému Německu, podnikl kroky, aby nedošlo k přímému střetu, a podepsal tento pakt Molotov–Ribbentrop. V tomto smyslu sdílím názor našeho Ministra kultury, že tento pakt měl význam pro zajištění bezpečí Sovětského svazu.“
Ohledně tajných dodatků k paktu Molotov–Ribbentrop Putin v článku píše:
Nevíme také, zda existovaly nějaké ‚tajné protokoly‘ a přílohy k dohodám řady zemí s nacisty. Zbývá jen „věřit slovům“. Zejména dosud nejsou odtajněné materiály o tajných anglo–německých jednáních.“
Pokud dosud není vše známo o jednáních západních zemí s Německem, pak ovšem dějiny ukazují, že jedinými státy, jež v důsledku jednání s nacistickým vedením získaly nová území, bylo Polsko, jež si nakrátko přivlastnilo Těšínsko patřící Československu, a Sovětský svaz, který získal tři pobaltské země a značnou část Polska. Ať už jsou dosud utajené podrobnosti o jednáních západních států s Německem jakékoli, nebyla to jednání o rozdělení Evropy, o čemž přesně pojednávaly německo-sovětské tajné dodatky.
Putin uvádí, že SSSR nevyužil možnost obsadit část Polska, kterou v souladu s tajnými dodatky získal:
„Jak dokládají dokumenty, bod 2 tajného protokolu ke Smlouvě o neútočení mezi Německem a SSSR ze dne 23. srpna 1939 stanovil, že v případě územně-politické rekonstrukce oblastí, které jsou součástí Polského státu, hranice sfér zájmů obou zemí musí ‚procházet přibližně podle řek Narev, Visla a San‘. Jinými slovy, do sovětské sféry vlivu spadala nejen území, na kterých žilo převážně ukrajinské a běloruské obyvatelstvo, ale i historické polské země mezi řekami Bug a Visla. O této skutečnosti dnes zdaleka ne každý ví. […]
Jen když bylo definitivně jasné, že se Velká Británie a Francie nesnaží pomáhat svému spojenci, a Wehrmacht je schopen rychle obsadit celé Polsko a dostat se prakticky na přístupové cesty k Minsku, bylo rozhodnuto, že ráno 17. září vstoupí vojenské svazky Rudé armády na území tzv. kresů – nyní jsou to části území Běloruska, Ukrajiny a Litvy. […]
Jak je známo, podmiňovací způsob se obtížně aplikuje na události, které se již staly. Řeknu pouze to, že v září 1939 mělo sovětské vedení možnost odsunout západní hranice SSSR ještě dále na západ, až do Varšavy, ale rozhodlo se to nedělat.
Němci navrhli zpečetit nový status quo. 28. září 1939 v Moskvě Joachim von Ribbentrop a Vjačeslav Molotov podepsali Smlouvu o přátelství a hranicích mezi SSSR a Německem, jakož i tajný protokol o změně státní hranice, za niž byla uznána demarkační linie, kde de facto stály dvě armády.“
Putin nezmiňuje fakt, že právě kvůli onomu tajnému protokolu se Litva dostávala do zájmové sféry Německa. Došlo však ke změně: Litvu dostal Sovětský svaz a významná část polských území na východ od Visly připadla Německu. To, že Stalin odmítl jít dále na západ Polska, vůbec nesvědčí o jeho mírumilovných záměrech, šlo pouze o výsledek zákulisní dohody.
(Podrobněji o tom, co znamenal pakt Molotov–Ribbentrop pro Pobaltí, si přečtěte v článku Za uralskými horami se matka rozplakala: „To je Sibiř!“. Jak byli obyvatelé Lotyšska, Litvy a Estonska po sovětské okupaci deportováni.).
4. O okolnostech obsazení Polska
O vývoji událostí v prvních týdnech druhé světové války Putin píše:
„Navzdory urputnému, hrdinskému odporu polské armády, již týden po vypuknutí války, 8. září 1939, byly německé jednotky na dosah Varšavy. A polské vojensko-politické špičky do 17. září utekly na území Rumunska a zradily svůj lid, který pokračoval v boji proti uchvatitelům.“
Putin nezmiňuje fakt, že k úprku polské vlády došlo poté, co v noci na 17. září na území Polska vtrhla sovětská vojska. Ráno toho dne byla velvyslanci Polska v SSSR předána nóta za podpisem lidového komisaře pro zahraniční věci Vjačeslava Molotova:
„Polská vláda se rozpadla a nejeví známky života. To znamená, že Polský stát a jeho vláda fakticky přestaly existovat. Tímto způsobem přestaly platit smlouvy uzavřené mezi SSSR a Polskem. Osamocené a nikým neřízené Polsko se stalo výborným polem pro všelijaké náhody a překvapení, jež mohou představovat ohrožení pro SSSR. Z tohoto důvodu se dosud neutrální sovětská vláda nemůže stavět neutrálně k těmto skutečnostem, stejně jako k bezbranné pozici ukrajinského a běloruského obyvatelstva. Vzhledem k této situaci vydala sovětská vláda nařízení Vrchnímu velení Rudé armády, aby přikázalo svým vojskům přechod hranic a zajistilo ochranu života a majetku obyvatelstva Západního Běloruska a Západní Ukrajiny.“
V tuto chvíli se polská vláda ještě nacházela v zemi, po obdržení nóty však vyhodnotila situaci jako beznadějnou a uprchla do Rumunska.
5. Neexistující Hitlerův citát
Putin tvrdí:
„Hitler výslovně prohlašoval: ‚Naše politika vůči národům, které obývají široká ruská území, by měla podporovat jakoukoli formu neshod a rozkolu‘.“
Zdroj citátu Putin neuvádí, citaci je nicméně možné najít v řadě sovětských zdrojů. Historik a archivní badatel Igor Petrov se domnívá, že Hitler tento výrok ve skutečnosti nejspíš neřekl. Sovětský historik Boris Chavkin tento citát zmiňuje ve své knize „Reichsführer SS Himmler. Druhý po Hitlerovi“ a jako zdroj uvádí knihu Henryho Pickera „Hitlerovy rozhovory u kulatého stolu“. Přitom však nesprávně uvádí autorovy iniciály (M. Picker místo H. Picker) a rok vydání (1961 místo 1951). Tato kniha však tato slova ani neobsahuje. Jak říká Petrov, jako významově nejbližší výrok z této knihy se jeví toto tvrzení:
„A proto se při vládě nad pokořenými národy ve východních oblastech Říše musíme řídit jedním základním principem, a sice: poskytnout prostor těm, kteří si přejí využívat individuálních svobod, vyhýbat se jakýmkoli formám státní kontroly a udělat tímto vše proto, aby se tyto národy nacházely na co nejnižším stupni kulturního rozvoje“ (překlad StopFake). Jak vidíme, o podněcování neshod a rozkolu zde není ani slovo. Navíc Petrov konstatuje, že důvěryhodnost samotné Pickerovy knihy je velmi pochybná. Podle slov Mikaela Nilssona, který knihu analyzoval, obsahuje „neautentická Hitlerova slova“ a „zpětně upravované vzpomínky, na něž se nelze spoléhat“.
Zdroj: Jurij Beršidskij pro The Insider
